Andreu znám skrz její kulturní fungování v Dobřichovicích. A taky jako tu, která v Dobřichovicích žije snad odjakživa.
Její srdce tluče pro hudbu a kulturu. A pro šperky.
Když jsem se dozvěděla, že vyrábí svou stříbrnou kolekci, byl to jen krůček k tomu, potkat se.
A zařadit ji do Srdcařů.
Andrej, děkuji za naše setkání v Tvém světě, do kterého jsi mě pozvala.
Andrea je flétnistka, šperkařka a nejen dobřichovičtí ji znají z městského úřadu, kde koordinuje kulturní dění. V Dobřichovicích vyrostla a ví, že je nikdy neopustí. Já jsem ji ale poznala hlavně jako ženu, ze které tryská kreativita. Je to její bytostná potřeba, kterou obohacuje život všech kolem sebe. Je jedno jestli jde o hudbu nebo o šperky, ona prostě potřebuje tvořit. Je to její synonymum k bytí. Kde se to v ní vzalo? Jak se dostala od hudby ke šperkům? A co je pro ni v životě nejdůležitejší?
Váš tatínek je houslista Jan Hrubý. Jaké to bylo vyrůstat s umělcem?
Já jsem s tátou nevyrůstala. Naši se rozvedli, když jsem byla ještě hodně malá, ale se sestrou jsme k tátovi často jezdívaly. Střídala se tam různá období, kdy se u něj ve mlejně v Otvovicích scházeli muzikanti nebo pak bylo období, kdy naopak táta trávil hodně času na šňůrách. Táta měl vždy psy, většinou německé ovčáky a jeden čas i bernského salašnického psa, k tomu ovečky na pozemku u potoka, tak tam bývalo na zahradě vždycky živo. V osmdesátých letech jezdíval hrát do Berlína a po revoluci také do Anglie. Vozil mi velké množství not irské muziky. Tenkrát tu tato muzika nebyla a já jsem si všechny ty noty dokolečka přehrávala na flétnu. Časem si táta vybudoval domácí hudební studio, které potřeboval pro nahrávání filmové hudby. K muzice mě sám od sebe nevedl, to ne. Když ale viděl, že něco zvládnu, tak jsme spolu nahrávali hudbu do pohádek či večerníčků. První nahrávky byly myslím do Císaře a Tambora a na jeho CD Středozem. Cestu jsme si k sobě našli spíš až v dospělosti a dneska máme hodně blízký vztah. Často si voláme a máme se moc rádi. Jsme totiž dost podobné povahy.
Co máte třeba společného?
Oba nás baví různorodá společnost. Táta jako mladý chodil tady v Dobřichovicích do všech hospod. Kamarádi se mu divili, proč nechodí jen do té „jejich“ hospody, ale on vždycky říkal, že se v každém podniku dozví něco. Bavila ho muzika, ale i fotbal. Oba jsme taky vyrůstali ve stejném domě u Berounky a jak jeho tak i mé dětství se odehrávalo u řeky. V zimě na bruslích, v létě ve vodě. Stejně tak to mají dnes i moji synové Martin a Tomáš a stejně tak to měli asi i naši předci, kteří také pocházeli z Dobřichovic. Jinak nás asi pojí podobná povaha. A když se ponoříme do nějaké tvůrčí práce, rychle se dokážeme odpoutat od okolního světa. Asi tím občas lidi rozčilujeme, protože opravdu v ten moment nevnímáme, když na nás někdo promluví.
V Dobřichovicích žijete celý život a milujete to tu. Ale stejně, neměla jste někdy chuť odtud zmizet?
Ale jasně! (smích) On člověk musí jednou za čas vytáhnout paty z rodného kraje. Ale o to raději se pak vrací. Prostředí, v kterém žijeme je opravdu krásné. A když tu máte kořeny, můžete se třeba i odstěhovat ale srdcem ten kraj nepustíte. Já jsem ráda, že tu stále mohu žít. V kronikách jsem dohledala, že tu náš rod Hrubých žil minimálně od osmnáctého století. A to dokonce na stejné adrese v Tyršově ulici! Jinak v roce 1999 jsem odjela na rok a půl do Anglie jako au-pair. Tehdy jsem ještě neměla mobil a telefonování přes pevnou linku bylo drahé. Stýskalo se mi tak, že když po čtyřech měsících jela rodina na dovolenou na Kanáry a chtěli mě vzít s sebou, tak jsem řekla Ne, jeďte sami, já musím domů. A jela jsem do Dobřichovic za kamarády.
Hrajete na flétnu. Většina lidí vnímá flétnu jako takový nástroj, se kterým se začíná a odrazíte se od něj k něčemu jinému. Vy jste ale u flétny zůstala.
Já jsem se hudbě nikdy nepotřebovala věnovat naplno, mě bavilo si k hudbě odskočit, zahrát si, ale věnovat se i jiným věcem. S flétnou to šlo. Po maturitě jsem docházela víkendově na Týnskou školu staré hudby, kde se dala studovat zobcová flétna více do hloubky a tak jsem se jí držela. A časem jsem přidala i flétnu příčnou.
Jak jste se dostala od hudby ke šperkům?
Už od útlého dětství jsem chodila malovat a lektorka malování mě v malování podporovala. Ona byla takový největší impulz. A mě to tak bavilo! Chtěla jsem být restaurátorka. Po střední škole jsem si udělala ještě zlatnickou školu. Jsem tedy zlatník, klenotník, ale tvorbě autorského šperku se věnuji naplno teprve od loňského roku. K této činnosti jsem se vrátila po více jak deseti letech, kdy mi jednak odrostly děti a taky přišla opět potřeba tvořit.
Možná taky ovlivněná vaším tatínkem?
Určitě (smích). Vztah k umění a tvoření máme v rodině daný asi i geneticky. Náš děda hezky maloval, během války založil spolu s dědečkem mého bývalého manžela ochotnický spolek Nová scéna. Byl v Dobřichovicích velmi kulturně činný. Osobně jsem ho už ale bohužel nezažila.
Jak se vám rozjela šperkařská činnost?
Po první prezentaci šperků pro mé kamarády mě překvapil další zájem. Zpětná vazba je důležitá a dodá vám pocit, že to, co děláte, má smysl.
Proč jste si vybrala zrovna stříbro?
Stříbro je kujný materiál, má v sobě svit a já jsem Svitáková svit a kov (smích). Ne vážně, se stříbrem jsem začínala a zatím u něj zůstanu. Dá se jednoduše upravovat struktura povrchu. Používám různé hrubosti smirků a frézky. Experimentuji s povrchem třeba i vrstvením jednotlivých plátků, které zapájím a pak brousím. Vytvářím si vlastní styl a technologii.
A má stříbro i nějaké nevýhody.
Může se poškrábat a nošením u někoho může tmavnout. Musíte se o něj proto starat a jednou za čas ho vyleštit. Ideálně stříbro uchovávat v temnu a suchu, když ho nenosíte. Nedávat také šperky hromadně do jedné krabičky, ale každý ať má svojí krabičku. Vyhnete se tak poškrábání povrchu.
Jak tvoříte?
Většinou si nejdřív vytvořím nějaký plán, mám v hlavě představu. Z toho plánu nebo představy ale často sejde a najednou v tom začínám vidět něco jiného. Nechávám se unést svou představivostí. Jednou jsem třeba dělala prstýnek, ale nepovedl se mi. Tak jsem ho rozválcovala ve válcovně. Ale pak jsem v tom viděla siluetu člověka, dotvořila jsem k tomu svatozář a byl z toho svatý muž.
Takže se ráda necháte unášet svou fantazií?
Ano. Nebo takhle, jsou dvě cesty. Buď se nechávám unášet, nechám to plynout, jsem v tzv. flow stavu, a to je přesně ten okamžik, kdy přestávám vnímat okolí. Pak přichází pocit, že netvořím přímo já, ale jakási vyšší moc nade mnou a moje ruce jen vykonávají její vůli. Pak jsou zase situace, kdy to mám opravdu dopředu vymyšlené a nakreslené, tam využiju znalosti technického kreslení a držím se plánu.
Co když se vám něco nepovede? Třeba jako ten už zmiňovaný prstýnek.
Tak začínám od začátku. On je to samozřejmě často risk, když pájím a spojuji kousky kovu k sobě. Jakmile se pájka roztaje a spoj se nezapájí, je to na špatné cestě a taky je to známka toho, že spoje byly křivě opilované. V tomto ohledu musím být pečlivá a přesná, jinak se mi to vymstí. Je to prostě hodně i o trpělivosti. Tu já v životě neměla! A naučily mě jí až šperky.
Co šperky na zakázku?
Já se spíš držím své autenticity. Neumím si představit dělat třeba ve zlatnictví, kde bych do toho procesu nemohla přinášet svoji invenci. Potřebuju improvizovat a rozvíjet kreativitu. Lidé to tak začínají přijímat a tak na zakázku ano, dělám, ale musím tam vnést i svůj otisk. Momentálně pracuji na snubních prstýncích pro přátele. Mají představu a dokonce i vzor. Po konzultaci s nimi do prstýnků vkládám svůj rukopis. Takže přesná kopie to nebude a vlastně ani nemůže být.
Kam se svými šperky míříte?
Teď je pro mě priorita ze sebe dostat přetlak nápadů. Moje šperky jsou v prodeji třeba v Praze v obchodě Hezky Česky a na Karlštejně v Domě Hodin. Do budoucna potřebuji dotáhnout webové stránky a logo.
Takže ke svému životu potřebujete kreativitu?
Potřebuju tvořit ze sebe a pouštět to ven. A je jedno, co to je, jestli muzika, vaření nebo šití. Každý v sobě máme potenciál a ten bychom měli využít.
Rozhovor: Silvie Holečková
