Anna Dolská

"Jóga byla moje první pomoc a dodnes jí je. "

https://bonteyoga.cz

Tenhle rozhovor je mi tolik blízký!

Anička je mi svým pohledem na svět, na cestování a na tu její vlastní životní cestu skoro tak, jako kdybych to byla já sama. A viděla se v ní.

Bonté je překrásné místo, oáza klidu.

A propojení lesní školky a jógy je naprosto geniální.

Ani, moc Ti fandím a jsi mi velikou inspirací!

Bonté je jógové studio, které je přes den domovem lesní školky. Na první pohled to vypadá jako netradiční spojení. Když ale posloucháte Anino vyprávění zjistíte, že tohle spojení funguje skvěle a dává velký smysl. Anna je jeho duší, jeho hybnou silou. A Bonté je přirozeným vyústěním její životní cesty. V žádném případě ale není jejím koncem. S velkou otevřeností mi povídala o tom, jak Bonté vzniklo, ale i o cestě k sobě samé a o mateřství. Já jí za to děkuju. A přiznávám, že mě její vyprávění nejen několikrát rozesmálo, ale i dojalo k slzám. 

Aničko, ty jsi nevyrostla v Česku ale v Rakousku. Jak jsi se dostala do Chrustenic?

Moji rodiče jsou Češi. Do Rakouska emigrovali v roce 82. Proto jsem se tam narodila a do pětadvaceti žila. Vystudovala jsem tam vysokou školu a nějaký čas jsem v Rakousku i pracovala. Po roce práce v reklamce jsem ale pochopila, že to nemohlo být všechno. Že takhle si svůj život nepředstavuju – být od rána do večera v práci, stresovat se, v noci nespat a přemýšlet o projektech. Dělala jsem tehdy kampaň na cigarety a došlo mi, že se nechci stresovat kvůli něčemu, na čem mi vlastně vůbec nezáleží a není mi to blízké. Věděla jsem, že musím udělat nějakou změnu. Jednou jsem před kamarádkou u vína zmínila, že můj sen je žít v Africe a pracovat s opicemi. Obě jsme se tomu zasmály. Ale mně to pak nedalo a začala jsem si to googlit. A našla jsem program záchranné stanice pro opice v Jihoafrické republice, kde hledali dobrovolníky. A tak jsem dala výpověď v práci, ukončila vztah, pronajala byt a odjela jsem tam. 

Jak to pokračovalo dál? Z Afriky je do Chrustenic přeci jen ještě kousek cesty (smích).

Najednou jsem byla v pralese a krmila opice ořechy (smích). Žádné vysedávání v kanceláři do deseti do večera. Věděla jsem, že dělám něco, co mi dává smysl, co má nějaký přesah. Pak jsem se vydala na cestu kolem světa. Byla jsem na Bali, v Austrálii, na Novém Zélandu. Chtěla jsem být sama se sebou a uvědomit si, co mi dělá dobře a co bych chtěla v životě dělat. A taky jsem potřebovala zjistit, kdo vlastně jsem. Je to velké klišé, ale já jsem potřebovala odstup od rodiny a od kamarádů, abych se dostala k sobě. 

Zažila jsi nějaké negativní reakce od okolí na tvůj odjezd?

Ano, od přátel přišlo spousta výčitek. Že jsem je opustila. Vůbec nechápali, co dělám. Pro ně bylo cestování to, že jedou na týden k moři. Pro mě bylo o tom, že chci poznat svět a poznat sebe. Chtěla jsem vypadnout ze stereotypů. Byly to tiž chvíle, kdy jsem měla pocit, že žiju víc očekávání druhých a snažím se být hodná holka.

Často začnou lidé hledat sami sebe až po narození dětí. Přijde mi skvělé, že si začala takhle včas. Jak reagovali rodiče?

Táta na mně byl ohromně hrdej. 

Vzhledem k tomu, že emigrovali, měli asi pro tvoji cestu pochopení.

Já jsem vychovaná v tom, že cestování je nejlepší investice. Moji rodiče odešli z Československa a neměli nic. V Rakousku začínali na stavbách a na poli. Jasně, měli vysokou školu, ale než jim v Rakousku uznali vysokoškolské vzdělání, trvalo to nějaký čas. Museli začít úplně od nuly. Vyrůstali jsme s minimem, ale vždycky bylo pro naše důležité žít svobodnej a aktivní život. Pro naši rodinu vždycky platilo, že svoboda je nadevše. Takže když jsem vyrazila do světa, podpořili mě. Samozřejmě to pro ně ale bylo těžké. 

V té době nebyla komunikace ze světa tak jednoduchá jako dnes.

Přesně tak. Několik dnů o mně třeba nevěděli, věděli jen, že cestuju sama po Africe. Teď, když mám sama děti, to chápu daleko líp (smích). Já jsem jim i řekla, že je několik měsíců nechci vidět. Nakonec za mnou ale máma přijela do Austrálie a táta zase na Nový Zéland. Cíl mojí cesty bylo najít sama sebe bez očekávání ostatních. To pro mě byla ta největší svoboda, že si mohu dělat opravdu ale opravdu co chci. Nemusím nikomu nic vysvětlovat nebo zdůvodňovat. 

Při tvém cestování jsi se také setkala s jógou.

To bylo ještě před Austrálií na Bali, kde jsem skončila v českém surfhousu. Nakonec jsem tam strávila tři týdny, protože mi tam bylo ohromně dobře. Byla mi hodně blízká surfařská komunita a také jsem se tam potkala s jógou. Mojí mámě zase jóga pomohla, když byla na pokraji vyhoření.

Co se stalo?

Když mi bylo patnáct, začala máma podnikat v Čechách. To znamenalo, že od pondělí do pátku byla v Čechách, kde rozjížděla firmu a starala se o své rodiče. A o víkendech doma ve Vídni. To jí stálo opravdu mnoho sil a ocitla se na pokraji vyhoření. Z toho jí nakonec dostaly ven jóga a meditace. Pro ni byl tenhle směr taky hodně zásadní. 

Po nějaké době se ale vaši rozvedli a maminka zůstala v Čechách. To pro tebe muselo být dost náročné.

Jeden čas jsme si byly s mámou dost vzdálené. Ale o józe mi říkala už tehdy a já jsem věděla, jak moc jí jóga v tomhle období pomohla. Mně se líbila ta filozofie, ale pohybová část pro mě byla moc pomalá. Já jsem měla ráda snowboard a podobné dynamičtější sporty. Jógu jsem jako sport vůbec nebrala. Už tenkrát ale máma snila o tom, že by měla prostor, kde by se praktikovala jóga a pořádaly seberozvojové semináře. Chtěla si to ale užít, ne to mít celé na krku sama. 

Nakonec ale jóga dostala i tebe. 

Právě na Bali jsem si k ní začala hledat cestu a zamilovávat se do ní. Když pak za mnou máma přijela do Austrálie, znovu nás to sblížilo. Já jsem v té době sice ještě vůbec nevěděla, kde chci žít a co dělat, ale díky tomu novému sblížení, jsem začala přemýšlet o tom, jestli bych s mámou chtěla a mohla vybudovat prostor, o kterém snila. 

Dá se shrnout, co ti tohle cestování přineslo?

Potřebovala jsem si uzdravit svoje vnitřní dítě. To se povedlo. A pak, když jsem se potkala v Austrálii s mámou a na Zélandu s tátou, nebyla jsem ten zraněný puberťák ale dospělý člověk. A i oni mě začali brát mnohem víc jako dospělou. 

Ale cesta k Bonté byla ještě dlouhá.

Na dalších cestách jsem začala vyhledávat jógová studia a díky tomu jsem potkávala moc zajímavé lidi. Jak už to tak bývá, když člověk otevře srdce, oči a uši. Původně, jsem chtěla zůstat v Austrálii. O Vánocích mi ale brácha přes videohovor oznámil, že čekají se ženou miminko. A za ním seděla celá moje rodina. Všichni spolu ve Vídni slavily Vánoce. Já jsem teda Vánoce nikdy neměla ráda. Když jsem je tam ale všechny viděla, došlo mi, že nechci propásnout, jak se můj brácha stane tátou. A vůbec neznat svého synovce nebo neteř! V Austrálii bylo všechno úžasné, skvělí chlapi, oceán, slunce. Ale nebyla tam moje rodina. A došlo mi, že nebýt s nimi by mi zlomilo srdce. A zpětně vím, jak to bylo důležité. Brzy poté totiž táta onemocněl a já bych se stejně vrátila. 

Dobré ale bylo, že takhle to bylo tvoje rozhodnutí.

Ano, tím, jak jsem se od nich oddálila, mi došlo, jak jsou pro mě rodinné vztahy důležité. Že rodina je pro mě na prvním místě.

Nevrátila ses ale do Vídně.

Moji přátelé ve Vídni byli už jinde a tak jsem se rozhodla, že půjdu do Prahy. Tam jsem si udělala kurz instruktora jógy. A s mámou jsme se rozhodly, že otevřeme jógové centrum a začaly jsme hledat pozemek. Mělo to být trochu na samotě, ale i blízko k lidem. A objevily jsme tohle místo v Chrustenicích. Původně tu mělo být jen centrum, nakonec tady ale žiju i já s rodinou i moje máma. To vyplynulo hlavně z ekonomických důvodů. Když jsme začínali stavbu plánovat, bydlela jsem v Praze na Vinohradech. Milovala jsem to tam, ale věděla jsem, že bych sem nemohla každý den dojíždět. 

Kdy jste studio otevřely?

Na podzim v roce 2019. Začínaly jsme jen s jógovým studiem a různými workshopy. 

Jak tě napadlo, že by tu mohla být i školka?

Viděla jsem, že prostor je přes den nevyužitý. Dlouho jsem se věnovala různým seberozvojovým aktivitám a viděla jsem, že dětství je to období, které tě formuje nejvíc. A napadlo mě, že bychom mohly vytvořit prostor, kde bude o děti pečováno s láskou, respektem a úctou. Místo, kde budou moct být děti sami sebou a nebudou shazované za to, jaké jsou. 

Ty jsi v té době ale ještě děti neměla.

My jsme s manželem takové svobodomyslné bytosti, chvíli nám proto trvalo, než jsme se rozhodli se té svobody vzdát a starat se víc o druhé než o sebe (smích). A udělali jsme dobře. Protože i když jsem v životě čelila mnoha výzvám, tak mateřství je pro mě ta největší výzva. 

Bylo to pro tebe náročné vzdát se svobody a být mámou?

Mateřství mě opravdu hodně zasáhlo. Srovnat se s tím mi trvalo hodně dlouho. Po porodu druhé dcery, která se narodila akutním císařem, u kterého jsme obě málem zemřely a já skončila na ARO, se mi rozjely úzkosti a panické ataky. Můj táta zemřel, když jsem byla ve třetím měsíci těhotenství, takže ani jeho smrt jsem ještě neměla zpracovanou. Do toho byla zima. Měla jsem i fyzické projevy úzkostí a skončila jsem na pohotovosti. Stále mi lékaři doporučovali antidepresiva. Já jsem si ale řekla, že když je to vše „jen“ psychosomatické, tak to zvládnu. O tom totiž jóga je – o práci s myslí. Byla to pro mě ohromná škola a příležitost. Naučit se pracovat se svými myšlenkami a svou myslí. Došlo mi, jak naše myšlenky vytváří náš svět.

To mi prosím trochu přibliž, jak myšlenky vytvářejí náš svět.

Znala jsem to z teorie. Myšlenka vytvoří emoci a ta se nějak podepíše na tvém těle. Jakmile jsem se nechala pohltit svým strachem a úzkostí, nefungovala jsem. Někdy jsem ani neslyšela plakat své miminko. A nedokázala jsem se o něj sama postarat. Manžel se mnou musel tři měsíce zůstat doma. Naštěstí to šlo. Nějak jsme to přežili. A velmi nás to sblížilo. Ale bylo to extrémně náročné období.

Tys na něm ale našla i pozitivní stránku.

Zase jsem si uvědomila, co jsou moje priority. Rodina je na prvním místě. Ale také, že o sebe musím pečovat, abych mohla fungovat pro ostatní. 

Jak jsi s úzkostmi pracovala?

Nejdřív to byl začarovaný kruh výčitek. Věděla jsem, že je na mě miminko napojené a tak „nesmím“ mít úzkosti. To ve mně ale vyvolávalo pocit viny, že je mám a bude je mít i má dcera. Až když jsem se smířila s tím, že je mám a řekla si: Ok, mám úzkosti, přestaly mít najednou takovou sílu. A pomalu slábly. Dodnes se někdy znovu objeví. A já už ani nebojuju s tím, že bych se jich měla do konce života zbavit. Byla to pro mě obrovská praxe, jak pracovat se svými myšlenkami a emocemi. A o tom je jóga – vědomé vnímání sama sebe. Ale v žádném případě to není cesta pro každého a univerzální recept.

Co ti pomáhalo?

Skvělá byla dechová cvičení. Tanec! Prostě to ze sebe nějak dostat. A jóga byla moje první pomoc a dodnes jí je. Umí skvěle pomáhat i s dětmi. Jóga je součástí naší školky a také jí používám i doma s rodinou. 

Jak to bylo se školkou? Jak se na ní podílíš?

Když jsem školku zakládala, chtěla jsem dát k dispozici jen prostor a něco málo občas pomoct s organizací. To jsem ale vůbec nevěděla, do čeho jdu! Kdybych to tehdy věděla, myslím si, že bych ji možná ani nezaložila (smích). Byla to velká challenge, ale stálo to za to. Za mnou jde management, na to mám školu. S dětmi jsou převážně vystudovaní pedagogové. Máme to takhle rozdělené. Ale já jsem si udělala u Asociace lesních mateřských škol (dnes Elementy – asociace elementárního vzdělávání v přírodě) roční kurz začínajícího průvodce. Ten byl báječný! Abych měla přehled, absolvuji i různé webináře s touto tématikou. 

To je skvělé, že se chceš v tom oboru orientovat!

Snažím se. Vzdělávají mě i moje děti (smích). A samozřejmě zkušenosti ze školky. Dětská skupina je jako živý organismus, každý rok je jiná. V tomhle mi to přijde stejné jako v józe. Nemůžeš se to jednou naučit a už navždy to umět. Děti se mění, vnější okolnosti se mění. 

Měla jsi někdy chuť to tu zabalit?

Jo! (smích) A ne jednou. Vím, že potřebuji práci, kterou si můžu tvořit podle sebe. Je to tvůrčí, každý den je jiný, přesně to jsem chtěla. Ale zároveň se tu děje hodně věcí, které nečekáš, které tě nenapadnou, že se můžou stát a stanou se. Nejnáročnější klientela jsou podle mě rodiče, kterým jde o děti. A pro nás je úzká spolupráce s rodiči důležitá. Máme tu skvělé rodiče. Ale svěřují nám do péče to nejcennější, co mají a logicky jsou proto nároční. Museli jsme si třeba ujasnit, že výchova v rodině musí být v souladu s naším přístupem k dětem. Časem tak vykrystalizovalo, že pro některé rodiny naše školka vhodná není. Některé lesní školky jsou víc svobodné, jiné víc strukturované. Některé jsou víc komunitní. My jdeme spíš směrem poskytovatele služeb a strukturovaného přístupu. A to na začátku třeba dané nebylo a vyjasnilo se to až postupně. Nám to takhle ale sedí nejvíc. 

Co bylo nejtěžší?

Umět si ustát hranice. To byly chvíle, kdy jsem měla občas chuť to zabalit. Vědět proč a co děláme a umět si za tím stát. Naučit se říkat NE. Chvíli to trvalo, než mi došlo, že nemůžeme vyhovět všem, že to nejde. To bychom měli dvacet různých školek! Ale můžeme to dělat tak, abychom si za tím stáli a bylo nám v tom dobře. Protože když nám jako týmu bude dobře, bude dobře i dětem. Museli jsme se rozloučit i s pár pedagogy, protože to neměli stejně nastavené. Protože když člověk, který s pravidly vnitřně nesouzní, chce po dětech, aby tahle pravidla dodržovala, děti to od něj vůbec neakceptují. Prostě to cítí. 

Takže péče o tým je pro tebe velmi podstatná.

Hodně na ni dbám. Na to, aby tu průvodcům bylo dobře. Protože oni tvoří školku. Samozřejmě společně s dětmi. 

Jak se žije a tvoří v jednom domě s mámou?

My máme dobrý vztah, máme se hodně rády. Tím, jak jsem vyrůstala daleko od prarodičů, si opravdu vážím toho, že moje děti mají babičku takhle blízko. Ale nastavovat hranice si samozřejmě musíme i spolu. 

Něco tě ale vždycky nakopne a nevzdáš to. Co to je?

Pokaždé se musím vrátit k tomu svému záměru, k tomu, proč to dělám. Taky mi vyhovuje určitý pocit svobody. Kdybych to tady chtěla zavřít, tak opravdu můžu. Ano, musela bych počítat s nějakým předstihem, ale můžu. Miluju se ale dívat na to, jak děti v naší školce rostou a rozvíjejí se. Jak opouštějí svou komfortní zónu a tím rostou. Jak se osamostatňují. Tohle mě vždycky nakopne zpátky. 

Tipla bych si, že školka zabere víc času než jógové studio.

Ano, ale nemělo to tak být (smích). To je ten důvod, proč si myslím, že bych možná školku už znovu nezaložila. Vůbec mi na začátku nedošlo, kolik za tím bude práce. A protože jsme opravdu poctiví a záleží nám na tom, aby tu dětem bylo dobře, je za tím v pozadí opravdu hodně práce. Všem na školce hodně záleží a dělají ji srdcem. Školka je obrovská týmová práce. Až se musíme někdy krotit, aby nás to nevyčerpalo. 

A školu neplánujete?

Byly tu takové dotazy a já si myslím, že tenhle kout by si školu jako je třeba Jeden strom v Černošicích nebo Naše škola v Litni zasloužil. Ale ne. Já už na to kapacitu nemám. Jsem člověk, který má mnoho vizí a do projektů většinou jdu s velkou lehkostí. To se mi ale občas vymstí, protože pak mi často dojde, že jsem vůbec nečekala, co to bude znamenat (smích). Takže tady je moje hranice.

Musela jsi ale řešit i to, jak sladit mateřství a práci? 

Pro mě je hodně důležitá nezávislost, a protože jógové studio a školka jsou vlastně moje první dvě děti, museli jsme se s mužem nějak dohodnout a sladit se, abych mohla dál pracovat. Ale můj muž je vlastně typ, kterému by nevadilo kojit, kdyby to šlo (smích). Nebo jít s dětma na rodičák. A pro mě bylo taky moc důležité, aby moje děti netrávily většinu času jen se mnou, ale byly i se svým otcem. Takže jsme chtěli najít cestu, díky které budeme moct oba pracovat a oba pečovat o děti, i když to nebude přesně půl na půl. Podařilo se, ale trvalo to. A vznikly z toho moje středy, kdy je muž doma s dcerkami a já mám čas na práci ale i na sebe. Středa je prostě můj den (smích). A dělá mi to ohromně dobře.

Cítím z toho, že je to pro tebe důležité téma.

Podle mě je moc důležité o tom mluvit. Myslím si, že v dnešní době nemáme žádný vzorec, který bychom mohli jednoduše následovat a byl by funkční. Nechtěla jsem dát děti do jeslí nebo do školky na celý týden, přišlo mi to nepřirozené netrávit s dětmi svůj čas. I do naší školky často děti nechodí celých pět dní. I když je mi jasné, že každé dítě nebo i rodiče to potřebují jinak. Nechci to v žádném případě hodnotit. Pro mě ale bylo důležité nezapomenout na sebe jen kvůli tomu, že jsem teď mámou. Vědět, že to není má jediná role, můj jediný úkol. Umět vyvážit to, že jsem máma, která pracuje, ale také potřebuje čas pro sebe. 

Naštěstí se to už docela mění. Pomalu, ale mění. 

Moc bych chtěla, aby naše generace vyšlapala cestu pro naše dcery. Já jsem úplně alergická na větu, že „táta hlídá svoje děti“. Často mi lidé říkají, že mám skvělého muže, když mi pohlídá děti. Jsou to přece ale i jeho děti! On mi také každé ráno, když jde do práce, neděkuje, že mu pohlídám děti (smích). Podle mě to hlavně není funkční model. Matka se po narození dětí musí vzdát všeho a když děti odrostou, musí se znovu začlenit. Nechci ztratit sama sebe. A tím, že mám dvě dcery, je to vlastně moje povinnost ukázat jim, že jsou tu i jiné možnosti, když budou chtít. Že to jde. A také mám pocit, že je důležité i pro muže, aby viděli a věděli, že to jde dělat jinak. Protože i pro ně je to náročné a potřebují nějaké vzory. I tohle je pro mě součástí Bonté.

Protože jsi to ty.

Ano. Protože i tohle jsem já.

Rozhovor: Silvie Holečková