Jan Zeman – Biopekárna Zemanka

"Myslím, že smysl i odpovědnost jsou hodně spojené s dospělostí."

https://www.biopekarnazemanka.cz

Tenhle rozhovor s Honzou Zemanem ani nepotřebuje víc slov.

Jsem moc ráda, Honzo, že jsi mezi Srdcaře od Berounky vstoupil a že jsi pro nás otevřel témata úplně jiná než jen Tvůj jedinečný způsob podnikání.

Protože tohle je povídání přímo od srdce.

A přímo do srdce. Pokud mu to dovolíme.

Jsem vděčná, za Tebe, za Tvé velmi otevřené sdílení a taky, že Tě tady mezi námi máme!

Kdo by u nás v údolí neznal Jana Zemana a Biopekárnu Zemanku, jako by nebyl. 

Tenhle rozhovor ale není o sušenkách. S Janem jsme se vydali na cestu bilancování a hledali odpovědi na to, co je to opravdové mužství. Kdo hledá smysl, je tady správně.

Většina lidí má tvoje jméno spojené s Biopekárnou Zemanka. Ztotožňuješ se s tím, jsi to ty, nebo se to mění?

Určitě se to mění. Dlouho to byla velká část mojí identity. U founderů je to podle mě přirozená fáze. Člověk se na čas s firmou úplně ztotožní. Letos má Zemanka dvacet let, ušli jsme spolu velký kus života.

Ale poslední roky cítím už to nevnímám tak, že Zemanka jsem já, že je to moje identita. A myslím, že to je prospěšné pro firmu i pro mě.

Je to jiné i v tom, že Zemanka vstoupila do skupiny Living Econi . Fakticky už nejsem vlastníkem, byť firmu dál vedu. V rámci skupiny mi přibyla i jiná agenda a s ní i okamžik puštění.

Co tě k tomu kroku vedlo?

Byly tam dva hlavní důvody.

Měl jsem pocit, že Zemanka potřebuje silného partnera v zádech. Doba na trhu je náročná, výroba je náročná, všechno zdražuje a firma není tak velká, aby ustála větší výkyvy.

Cítil jsem zodpovědnost. 

Druhým důvodem byla únava. Podnikám od osmnácti let a tohle je první období, kdy jsem část té obrovské odpovědnosti mohl odložit.

Když vedeš firmu, máš takový batoh na zádech, i když spíš, i když vstáváš, pořád máš odpovědnost za lidi. 

Teď přišel zajímavý pocit jisté lehkosti. Ale zároveň se to pořád učím. Mám tendenci chovat se ke všemu s pořád stejným nasazením.

To nasazení jsi měl už na začátku podnikání? Pustil ses do něj v dost divoké době, těsně po revoluci.

Bylo mi osmnáct a s kamarády jsme otevřeli restauraci U Buldoka a kadeřnictví Manon na Smíchově. A tehdy jsme reálně přišli do banky a dostali několik milionů na projekt. Dnes to zní absurdně.

Byla to obrovská škola. Na jednu stranu euforie, na druhou stranu chaos. Bylo nám osmnáct, takže jeden velký mejdan.

Neměli jsme žádná pravidla, řád. A když začalo podnikání fungovat, začaly konflikty – kdo co dělá, kdo kolik bere, jak to má být spravedlivé.

Nakonec nás starší společník vyplatil.

A to byla moje první velká lekce: bez pravidel vztahy v byznysu nevydrží.

Co přišlo potom?

Finance. Daně, účetnictví, burza, zahraniční klienti. Byla to etapa, kdy jsem vlastně nepodnikal, ale byl jsem de facto partnerem velkých firem. Zvenku to vypadalo dobře. Přineslo mi to peníze, stabilitu, kariéru. Ale uvnitř jsem byl nešťastný.

Dnes bych řekl, že to bylo vyhoření. Ale tehdy jsem to vnímal jako ztrátu smyslu. Něco mi tam chybělo. Začal jsem hledat, co vlastně ten smysl má.

A tam mě inspirovala moje tehdejší žena. Vrátila se ze stáže ve Francii s tématy ekologického zemědělství. Najednou se to spojilo. 

Bylo to kolem roku 2000 a tehdy u nás byly biopotraviny synonymem pro něco divného pro nemocné lidi. Zatímco ve Francii už měli ekologickou výchovu, ekologické zemědělství; témata, co u nás prostě nebyla. Přišlo mi to jako skvělá podnikatelská příležitost a zároveň jsem v tom viděl obrovský smysl, že to má pozitivní impact. Přináší to něco dobrého pro krajinu, pro lidi, pro zdraví.

Finance jsem úplně odstřihl a začal podnikat s bývalou ženou.

Jak se vám podařil rozjezd?

Nastartovali jsme projekt s biopotravinami, restaurací, pekárnou, přednáškovým sálem, informačním centrem. Bylo to veliké. Měl jsem pocit, že když je záměr správný, musí to fungovat. Ale ekonomika tak nefunguje. Odnesl jsem si z té doby další podnikatelské poučení, a to, že dobrý záměr nestačí. Byla to tvrdá lekce a zároveň i vztahově náročná doba. 

Po pěti, šesti letech jsme z toho odcházeli s tím, že se buď rozvedeme, nebo to prodáme. Byli jsme pro projekt velmi zapálení, ale vztah tím trpěl. Byli jsme uprostřed zdravého jídla, ale vlastně jsme žili velmi nezdravě.

A pak vznikla Zemanka?

Ano. V roce 2006. Chtěl jsem zůstat u bia, protože ta pozice byla dobrá, všichni mě znali. 

Řekl jsem si, že to zkusím udělat v menším. Maminka byla cukrářka, tak proto sušenky. Je to trvanlivé, není to čerstvé pečivo, které je náročné. 

Maminka pekla sušenky, já je rozvážel po obchodech. Rozrůstali jsme se pomalu, postupně.

Chtěl jsi to dělat pro maminku, nebo jsi tam viděl potenciál, že to bude velká rodinná firma?

To je dobrý point. Ještě před rokem bych ti řekl, že to rozhodně nebylo pro maminku, chtěl jsem zůstat v oboru, který mi dává smysl. Ale teď si pomalu přiznávám, že tam možná nějaký nevědomý motiv byl. I ten název je po ní – maminka měla přezdívku Zemanka. 

S jakou vizí jsi Zemanku zakládal?

Ta vize je vlastně stále stejná. Cílem je podpora ekologického zemědělství a inspirace k udržitelnému podnikání. Ale pro mě to není jen o ekologii. Je to o tom, jak firma funguje uvnitř. Jak se chová k lidem. K okolí. K systému. Jak přenáší odpovědnost na komunitu

Chtěli jsme ukázat, že to jde dělat i v mainstreamu. Ne jako okrajová věc pro nezisk.

A myslím, že se to daří, že i velké firmy se od nás inspirují, nebo se o to aspoň zajímají.

Ty tedy předáváš své know how dál?

Ano, v rámci různých konferencí a workshopů předávám své zkušenosti ze Zemanky dalším firmám. Zároveň jsem se několik let vedle firmy věnoval koučování a mentoringu. Chtěl jsem to původně aplikovat hlavně v Zemance, ale můj mentor mě přesvědčil, že mám na koučování talent a ať to dělám i pro jiné firmy. 

Co na tvoje podnikání a úspěchy Zemanky říkala tvoje maminka?

Je to pro mě citlivé téma, protože maminka loni na podzim zemřela.

Ona už v posledních letech ve firmě přímo nebyla, ale dlouho tam měla úplně zásadní otisk. Všechno se ze začátku dělalo ručně, ona pekla, zaváděla výrobu, receptury jsou pořád její.

Byla obrovský dříč. Myslím, že se té firmě úplně vydala. Na jednu stranu ji to stálo strašně moc energie, ale zároveň ji to naplňovalo. Vždy se pak na firmu ptala, zajímala se.

Na kolik tě její odchod proměnil?

Proměnil mě hodně. Nejen tím, že odešla máma, ale i tím setkáním se smrtí samotnou. Uvědomění si konečnosti.

Najednou se ti úplně jinak nasvítí, co má v životě smysl. Co je důležité, a co naopak vůbec není.

Spousta věcí, kterým člověk věnuje obrovské množství energie, na konci vůbec nehraje roli.

Myslím, že mě to hodně osvobodilo od potřeby něco za každou cenu dokazovat. Nemám už potřebu tlačit na výkon tak jako dřív.

Když vidím, že tým funguje dobře, nechávám věci víc plynout.

Dřív jsem měl tendenci všechno dotlačit na sto procent podle sebe. Dnes už ne tolik.

Přeješ si jednou předat Zemanku dětem?

Ne, to už ani nejde, prodal jsem svůj podíl. 

Děti to někdy říkají, ale myslím, že je to přirozené. Nechtěl bych je tím stejně limitovat, dávat tuhle zátěž. Mezigenerační předání je velké téma a mám pocit, že bych jim vlastně ublížil. Navíc už to je vyřešené a není to téma. 

V dnešní době je to navíc, nevíme, co bude za tři roky, co budou dělat, kde bude celá společnost. Mám pocit, že něco plánovat a držet je vlastně dnes směšné.

Zatím co někde Honza Zeman evokuje Zemanku, v jiných kruzích je tvoje jméno spojené s tvou ženou Bárou. A tím narážím na vaše společné aktivity, které jsou vlastně úplně jiného charakteru než tvá firma. Jak to celé vzniklo?

Dělali jsme pár partnerských věcí, takové workshopy a semináře na téma vztahů. Narazili jsme ale na limit času. Bára má svoje projekty, já mám Zemanku a další věci, a pak když si sedneme do kalendáře a řekneme si, že uděláme seminář, tak zjistíme, že na to vlastně skoro není prostor, nebo že chceme upřednostnit čas pro nás dva.

Takže dnes je to spíš o menších věcech nebo příležitostných spolupracích. Třeba děláme svatby – Bára tam má svoje rituály a někdy mě chce, abych tam byl jako mužský prvek nebo průvodce. Funguje to, protože tam má mužský a ženský princip dohromady specifický efekt.

Co ti taková práce přináší?

Asi bych do toho nikdy nešel, kdybych si neprošel koučovacím a mentoringovým výcvikem. Díky tomu jsem se naučil víc vnímat práci s lidmi a provázení druhých. Dnes mi to dává hlavně smysl, kontakt s lidmi a pocit užitečnosti.

Zda se mi, že tě celým životem provází téma smyslu. Jako bys ho všude hledal, zaznělo to tady mezi námi tolikrát.

To máš pravdu, smysl je pro mě zásadní, je to pro mě nejdůležitější téma. Je to pro mě hlavní driver, nejde to vypnout.

Zároveň ho mám bytostně spojené s odpovědností, to je také moje velké téma. Vnímám odpovědnost za celek, ať už je to rodina, firma, komunita. Dívám se na to, co je dobré pro celek a jestli je tam smysl a pozitivní dopad toho co dělám. Myslím, že to je takový ženský princip, který v tom nesu. Ten mužský styl je víc o tom vydělat peníze, je víc zaměřený na sebe. 

Myslím, že smysl i odpovědnost jsou hodně spojené s dospělostí. Mnoho lidí je nedospělých, nezralých. Projevuje se to ve vztazích, v byznysu, ale i třeba v politice. V mužství vede nezralost k ne úplně dobrým způsobům chování. V byznyse i politice je to víc vidět, je to teď takový extrém. 

Hodně mě to vede k tématu zralého mužství. Vnímám, že je to součást mého poslání, kterému se chci jednou věnovat. Kladu si otázky, co je to mužství, co je to zralé mužství v dnešním světě, jak to vypadá a jak se to dá ustát.

Není to univerzální věc, sada jasných pravidel. Je to hlavně vnitřní práce sám na sobě. Je to téma, které se trochu hůř prodává, protože se musí odpracovat, musí se jít do sebereflexe.

A to bolí.

Ano. Líp se prodávají nějaké suplementy, nebo online kurz, který ti řekne, jak budeš úžasný chlapák, když uděláš tyto tři věci a hlavně si koupíš další kurz.

Co je podle tebe zralé mužství?

Nevím, jestli existuje jednoduchá definice. Myslím, že to není spojené s věkem. Ale podle mě to začíná schopností podívat se na sebe. Na svoje zranění, vzorce, motivace i stíny.

Většina věcí, které děláme, vychází z minulosti. To můžou být traumata, nebo to jsou jenom přesvědčení o tom, co jsme nabrali, jak ten svět funguje, jak máme jít. Je potřeba odhalit nevědomé motivace, které nás vedou k chování v realitě teď a tady. Nahlédnout, jestli to je to dítě, které je zraněné a jenom se snaží nějak si něco kompenzovat. Chce to odvahu se do toho podívat. Možná je to právě klíč k začátku, odhalit, že jednáme ze svého zraněného dítěte.

Jak člověk pozná, že jedná ze svého zraněného dítěte?

Většinou to nejdřív poznají hlavně lidi okolo nás. Takže je dobré vnímat zpětnou vazbu, i když to často nechceme slyšet. Plus vnímat sebe, jak a na co reaguji, být v přítomnosti.

Když to neřešíme, většinou se to otevře ve chvíli, kdy narazíme. Ať jsou to krize, zdravotní potíže, rozvod. Najednou se vše rozpadne. Buď v tu chvíli najdu odvahu zkoumat, proč se to stalo, nebo to neřeším a pak se to mi vrací dál a dál. Znovu vše opakuji.

Moment krize je takový spouštěč. Což není dobré, protože samozřejmě nechceme být nemocní, nechceme mít krize. A jde to řešit dřív, pokud vnímám sám sebe. Jak se v tom cítím? Co se mi to děje? Co přesně dělá moje partnerka nebo děti? 

Spousta lidí to ale neumí poznat, protože jsou od sebe odpojení.

To je zdánlivě bezpečné. Raději se odpojím, než abych se zabýval sám sebou. 

Myslím, že je opravdu dobré dívat se do sebe. Je to i spojené s tématem vlastních potřeb, co chci. Na takovou jednoduchou otázku je často hodně složitá odpověď.

Co tedy chce Honza Zeman?

Teď řeším hodně téma, jak život opravdu prožívat. Prožívat každý okamžik.Často mám tendenci řešit efektivitu, to vnímám jako jednu mojí vnitřní část. Je nejvíc viditelná a nejvíce žitá.  A teď bych chtěl připustit i tu další vnitřní část, tu cítí, jak jí říkám. Ne toho manažera. Tahle část všechno vyřeší, vyřídí. Ale ona necítí. Tam je právě ta odpojenost.

Moje efektivní část u mně většinou převládá. Tu právě otázka, co chci, vyloženě stresuje. A mně hrozně dlouho trvalo přijít na to, že existuje ještě jiná moje část, někde zavřená.. Není moc pouštěná ke slovu. Určitě to bude i moje vnitřní dítě. Když se s touhle svou částí dokážu víc spojovat, tak si přeje věci prožívat, cítit, že venku svítí slunce a že se má skvěle. Je to hodně o vztazích, o lidech, o tom být s dětmi. Běžné malé věci, které jsou  nejdůležitější. Tvořit a prožívat lásku a vděčnost.

Když se do takového stavu dostávám, tak je to uvolňující, rozšiřující. Ta efektivní část je hodně úzká.

Možná stresující?

Nepochybně. Takže to, co chci, je tuhle svou zastrčenou část pustit ke kormidlu.

Zatím to blokuje návyk, to, co dělám a v jakém jsem prostředí. Moje aktuální prostředí ve skupině Living Econic mi hodně aktivuje tu manažerskou část. Je pro mě těžké nenajíždět do vyjetých kolejí.

Vnímám, že to souvisí i s věkem. Mám pocit, že ještě strašně moc toho chci udělat a zažít, ale někdy si říkám, jestli to má vlastně smysl.

Je to vlastně období takového mého redefinování vlastního smyslu.

Bilancuješ?

Asi ano. Pořád běžím sprintem, ale už vnímám, že to nechci. Kdybych běžel v něčem, co mě nebaví a nevidím v tom smysl, je jednodušší z toho vystoupit. To už umím vypnout. Ale tady je drobná komplikace, že mě to baví.

Říkáš, že jsou pro tebe hodně důležité vztahy. Mám pocit, že je to i vidět na tom, že jsi založil firmu s maminkou, podnikal jsi s bývalou ženou, teď vystupuješ se svou ženou Bárou. Jak to, že si to tak lehce pouštíš do života? Co ti to přináší? Není tak moc obvyklé, že člověk tak moc pracuje se svou rodinou.

Myslím, že jsou tam dva motivy. Možná, že to dřív bylo víc o mém silném archetypu rytíře. Což má samozřejmě pozitivní dopady, správnost, téma hodnot, když něco slíbím, jsem za to schopen umřít. A myslím, že se to v tom tématu trochu projevuje. Udělat pro ty druhé systém, ve kterém mohou být šťastní. Myslím, že se to dělo s mou mámou i bývalou ženou, udělal jsem to pro ně, v jejich tématech. Vytvořil jsem péči a systém, ve kterém se ostatní mají dobře. Je to můj jazyk lásky. Dělá mi to dobře.

Je pravda, že tam ale může být problém vyváženosti. S Bárou už to proto dost hlídám, jak tam jsme. Zároveň se snažím už nedělat tolik věcí dohromady. Jsme v tom oba velmi vědomí a přítomní. 

A pak si také uvědomuji, že když jsem s někým v bližším vztahu, což může být i jen kamarádský, tak mi tam přirozeně naskakuje myšlenka, abychom spolu šli něco tvořit.

A funguje ti to?

Vlastně docela funguje, musíš tam mít hrozně moc vědomí a přítomnosti ošetřovat očekávání a nevyřčené věci. Hrozně moc je to o komunikaci.

S některýma kamarádama jsem ale i spolupráci ukončil, právě proto, že jsem měl pocit, že to nedáme, že to začíná směřovat k tomu, že to naruší ten vztah.

Často neumím říkat ne, je to téma mých hranic a potřeb. Ale už se v tom lepším. Stále se učím sebe dávat na první místo. Vždy cítím potřeby všech v místnosti a vlastně je umím i naplnit, ale pak mě to doběhne a jsem nespokojený a nevím, kde jsem já. 

Rozhovor: Anna Hau