Barušku jsem poznala, když mě střídala s výstavou v Kavárně, co hledá jméno.
Hned, jak vešla do prostoru, ta její radost byla tak nakažlivá, že už ten večer, kdy ona instalovala a já svá plátna odvážela, jsme si padly do oka.
Jakou radost jsem měla, když mi napsala.
Přestěhovala jsem se do Radotína. A moc moc bych si přála být v té Vaší krásné komunitě.
Baruško, vítej!
Jsem tolik ráda, že jsi tady s námi!
Pusu.
Miluju balící papíry s jejími ilustracemi, každý rok je před Vánoci kupuju. A tak jsem se na tohle setkání opravdu těšila. A nakonec to bylo ještě lepší! Pily jsme kafe v jejím radotínském ateliéru a povídaly a povídaly a povídaly. O životě, o kreativitě v nás, o jejích obrazech, o Ostravě, o Smíchově, o Berounce, o komunitě. A taky o tom, proč je z Báry z Nikolajky Barbora Sika.
Jak ses z Nikolajky, tedy ze Smíchova, ocitla v Radotíně?
Jsem tu díky mému muži, který je radotínský rodák. Ale byla to sem celkem dlouhá cesta. Jsme spolu už deset let a bydlíme tu tři a půl roku. Chtěli jsme být blíž přírodě. Přesun akceleroval covid a také narození naší dcery. Na Smíchově to pro nás bylo s malým dítětem příliš komplikované. Přesuny na hřiště, bydlení na kopci, všude psí výkaly a auta… Smíchov je krásná část Prahy, ale taky tam člověk zažije hodně kontrastů. Třeba na konci ulice bylo Káčko. Takže jsem si tam nepřipadala vždycky bezpečně. Ale měli jsme tam skvělou sousedskou komunitu, která vyvažovala hodně negativních věcí. A já jsem byla přesvědčená, že odtud nikdy neodejdu.
S dětma se změní priority?
Mám pocit, že je to i cesta k sobě. Na Smíchově jsem pořád někde chtěla být, pořád jsem se za něčím honila, byla jsem zrychlená. Teď jsem daleko víc doma, do ateliéru se neženu každý den. Mám úplně jiné tempo. Ve výsledku ale udělám úplně stejné množství práce. Jen mám v hlavě trochu víc uklizeno. A taky ušetřím dost času tím, že nedojíždím. Denně jsem jezdila na Smíchov a mám pocit, že jsem tady v Radotíně vlastně nežila. Nezapojila jsem se do místní komunity a byla jsem v úplné anonymitě.
Já jsem neznala Barboru Siku, ale znala jsem Báru z Nikolajky.
Tak to má většina lidí. Většina lidí mě zná proto, že jsem dělala zakázky a ilustrace. A dělám je pořád. Už o tom ale méně mluvím a méně to prezentuju. Chci totiž věnovat víc energie malbě a volné tvorbě. Mám větší prostor, větší možnosti i větší poptávku. Začala jsem si prostě víc naslouchat a mojí prioritou jsou teď obrazy.
Teď máš celkem nově ateliér v ulici Na Betonce.
Ano, měla bych teď asi být Bára od Betonky (smích). Nebo aspoň pracovat s betonem (smích). Zatím jsem se dostala jen k sádře a montážní pěně.
Bára z Nikolajky už je tedy pryč?
Ilustraci naprosto miluju a je to moje součást. A pravděpodobně ji nikdy dělat nepřestanu. Je skvělé mít možnost vyjádřit se i takhle. Ale zároveň mám tu malbu, kde můžu pustit pocity, které do ilustrace tolik dát nemůžu. I když někdy se to dá spojit. Třeba teď připravuju vzory na látky a tam už ty pocity trochu proniknout můžou. Tam jsem někde na půl cesty, což mi přijde zajímavé. Doteď mě nenapadlo, že to jde. Když si představím osu, kdy abstraktní malba je na jednom konci a ilustrace na druhém, tak mě začíná moc bavit pobíhat někde mezi (smích). Nebo do abstrakce přidávám písmo. Je to hodně o tom, že si člověk uvědomí, že MŮŽE. Že si to dovolí.
Že si dovolí překračovat hranice?
Přesně tak. Často je to překročení hranic o nějakém návratu k dětství. Mám pocit, že jsme se trochu odklonili od svého tvůrčího JÁ. Ale přitom ho má každý. Děti tvoří úplně všechny! Ale pak přijde společnost a třeba u kluků to zruší, protože přeci ti potřebují spíš pohyb. Ale není to tak! Každé dítě má svou specifickou cestu k umění. Taky je to hodně o učiteli, jestli ho umí motivovat a jestli z něj umí to kreativní JÁ vytáhnout. Je tolik věcí, které umí to kreativno v člověku zabít. Třeba můj táta mi vždycky říká: Já asi nebyl na tu kresbu nebo malbu úplně špatnej, ale jednou jsem dostal trojku z obrázku z prázdnin, kde jsem podle naší paní učitelky špatně nakreslil barvy. A v tu chvíli byl konec. Přitom v naší rodině umí malovat skoro všichni, jen se tím neživí.
Tohle zná myslím hodně z nás. Hodnocení v uměleckých předmětech ve škole je podle mě úplně mimo.
Jde tam o volnost. Aby dítě mělo možnost vyjádřit se, jak ono potřebuje. O tom to je! Může opravdu tvořit úplně kdokoliv. Nemělo by to mít žádné omezení, žádné hranice. A taky by tam nemělo být žádné očekávání, že by to mělo být hezké. Dítě si to má užít, a to je celé. Je to mnohem jednodušší, než to vypadá (smích).
Cítím v tvých obrazech pořád Smíchov.
Necítíš v nich Ostravu? Já jsem totiž z Ostravy (smích). Je pravda, že jsem se na Smíchově hned cítila jako doma. Já jsem začínala s výtvarným ateliérem ve třinácti realistickou kresbou trubek v Dolní oblasti Vítkovic. A loni se kruh uzavřel. Vystavovala jsem v Ostravě, ve Futureu v právě zmíněné Dolní oblasti, věděla jsem, že tvořím na míru pro tohle místo. Jezdila jsem se tam koukat a nasávat atmosféru. A aniž bych to věděla, namalovala jsem obraz, kde to všechno bylo. Já ale když maluju, tak nevím co, jde to ze mě z velký hloubky. Na komentované prohlídce byl jeden pán a ten říká: Já vím, co jste namalovala. Ty barvy, to je Ostrava a tady ty věci, které malujete, to jsou ty trubky, ve kterých jste vyrostla. I když jste říkala, že jste to nenáviděla, tak se k tomu ve svých snech stále vracíte. Těch tvarů, těch vy se nikdy nezbavíte. A je to ohromně industriální, i když je to zasněné, pořád je to industriální. A já na něj jen koukala. Obraz se jmenuje „Life in a dream“ a já se opravdu ve snech často do Ostravy vracím. Pořád to tam mám, i když tu žiju už třináct roků. Tam na plátně, to je nitro umělce.
Není to tak pro tebe příliš intimní?
Jednou jsem někde řekla, že je to, jak když stojím před lidmi nahá. Když jsem na vernisáži a mluvím o svých plátnech, najednou odkrývám slovy to, co je jen na plátnech, je to tam před lidmi trochu schované, někdo to tuší víc někdo míň. Je to asi podobné, jako když píšeš knihu. Inspiruješ se nějakým příběhem, změníš jména, ale stejně se tam lidi poznají (smích). Tohle je ten můj příběh, ta kniha, kterou mám napsanou uvnitř sebe a kterou si chci nechat pro sebe. Ale zároveň i chci, aby ji lidé četli. Je to způsob komunikace, který pro mě má hodnotu. A to, že to někdo nepřečte? To mi nevadí. Ten, kdo to přečíst má, ten to přečte.
Jak to, že jsou tvé obrazy tak pozitivní? A přitom inspirované Ostravou.
Protože to jsem prostě já. Já mám opravdu růžové brýle. A měla jsem je, i když jsem žila v Ostravě. Často se setkávám s tím, že lidé říkají, že je Ostrava odporná a špinavá. Já tenhle postoj nechápu. Byť vím, proč vznikl. Jasně, Ostrava bývala špinavá a znečištěná. Ale tak už to několik desítek let není. Já jsem ji už jako dítě zažila úplně jinou. Pro mě je to město, ze kterého se do třiceti minut dostanu pod Lysou horu – nejvyšší horu Beskyd. Pro mě je to místo, kde je všechno, co potřebuju ke štěstí. Asi jsem po babičce, která byla ohromně pozitivní bytost. Ať už se dělo cokoli, tak ona to svým humorem a pohledem na svět dokázala rozsvítit. Každou i depresivní situaci. Kdo nebyl v Ostravě a teď mi nerozumí, tak tohle je důvod to město navštívit. Ostrava je úžasně inspirativní!
Říkám si, co bude dál?
Já už asi nepotřebuju nic dalšího (smích). I když možná mě posunou nějaké projekty. Loni jsem měla možnost malovat na skleněné baňky Bacule Leonky Špačkové, a to mě ohromně bavilo. Moc mě baví pracovat s jiným materiálem, než je plátno. Pomalovávat nějaký produkt a být u toho s jiným umělcem, který přidá svoji energii. A taky mě to pořád táhne určitým způsobem k porcelánu a ke keramice. Jenom na to není čas. Možná se k tomu jednou vrátím. Protože takhle já jsem začínala – malovala jsem hrnečky. To by mě hodně bavilo. Kdyby mě třeba někdo oslovil, přijeď na víkend, já ti řeknu jak na to, dám ti nástroje a ty si můžeš dělat co chceš. To by mě bavilo (smích).
Takže jsou ještě věci, které tě lákají?
Hodně mě láká tvořit produkt od nuly. Já vlastně kromě malování a kreslení nic neumím (smích). Neumím vytvořit produkt, to je možná taková moje Achillova pata. To bych se ještě chtěla naučit. Možná je to taková tendence člověka tvořit něco hmatatelného (v mém případě kromě pláten a kreseb), co tu po něm zůstane.
Co tě láká na Srdcařích? Proč být Srdcař?
V Srdcařích chci být hlavně kvůli komunitě. Baví mě, jak se mezi sebou Srdcaři podporují a já toho chci být součástí. Chci poznat lidi, kteří tu žijí. Mám z toho pocit, že jsou to lidé, kteří mají zvláštní kouzlo. kže hodně času věnuju jí. A také všem zájemcům o výklad astrotypů, vytvoření rituálu nebo dalším krasoláskovým inspiracím.
Rozhovor: Silvie Holečková
