IG: baavi.cz
Když jsem se vrhla na to probrat všechny fotografie, které s Vámi mám, jsou jich desítky, a přečetla si rozhovor, který mi přistál v emailu.
Sama sebe jsem dojala. Tím, jak moc jsem na Vás pyšná, co jste dokázali vybudovat.
Jak moc je Baavi kombinací Vás dvou. Vlastně čtyř.
Jak moc do toho dáváte sebe a svou vášeň pro život.
A taky z toho, jak moc Vás mám ráda.
Miláčkové. Jinak Vám už skoro dohromady neřeknu.
Srdcaři na tisíc a ještě něco procent!
Pusu
Covid a neposedná holčička, která potřebuje zabavit. Láska ke dřevu, umění s ním pracovat a touha realizovat se. Dneska má Baavi za sebou už téměř čtvrté narozeniny a z nováčka na trhu s dřevěnými hračkami je stálice s hromadou spokojených zákazníků a se sympatickou vizí. A to všechno díky Elišce a Ondřejovi, vynalézavým rodičům a profíkům ve svých oborech, kteří se nebáli a pustili se do toho. Jak to vlastně celé začalo? Kdo všechno s Baavi spolupracuje. A co se děje se zbytky z výroby? Nejen o tom jsme si povídali s Eliškou a Ondrou.
Kde se vzal nápad vyrábět hračky a s ním i vznik Baavi?
Ondřej: Primárně za to můžou naše děti. Začínalo to asi tak, že jsme byli na návštěvě u kamarádů, kteří měli dřevěnou Montessori houpačku. A nám i naší roční Báře se moc líbila. Jen já, svým okem truhláře, jsem hned viděl, co bych na ní udělal jinak. Tak jsem ji vyrobil podle svého. Brzy se začali ozývat kamarádi a chtěli taky vyrobit takovou houpačku. Tak jsem vyrobil tři kusy, pak pět kusů. Pak přicházely nápady i na další hračky… A dneska už u některých výrobků jedeme ve stovkových sériích.
Eliška: Ondra má už přes dvacet let truhlářskou dílnu na zakázkovou výrobu, takže dřevo opravdu zná. Začínali jsme, když naší starší dcerce bylo asi osmnáct měsíců a všude kolem byl covid. Tehdy jsem s ní nemohla jít do herničky, abychom měly zpestření. A tak nám Ondra dělal dětské hřiště doma. Navíc máme oba rádi sport a pohyb. A moje mamka je fyzioterapeutka. Takže je většina našich hraček pohybových. Děti se díky nim při hře zabaví a zároveň se přirozeně rozvíjí po psychomotorické stránce.
U vás tedy zafungoval covid pozitivně.
Eliška: Ano, u nás z byznysového hlediska zafungoval pozitivně. Jiné firmy krachovaly, nás to naopak opravdu pošťouchlo. Až nás to překvapilo. Ale všichni jsme tehdy byli zavření doma.
A tak tu byl prostě logicky hlad po zabavení dětí a po smysluplných hračkách. Na začátku jsme ale byli opatrní a řekli si, že našemu „hračkářskému“ podnikání dáme rok a uvidíme. Pak dva roky. A teď už víme, že to opravdu má smysl, a to nám dělá velkou radost.
Ladíte hračky kromě svých dcer ještě s někým dalším?
Eliška: Posouvá nás každá zpětná vazba od zákazníků. Z nich vznikají i některé nápady na inovace nebo nové produkty. A pak taky máme velkou radost ze spolupráce s fyzioterapeutkou Mgr. Anežkou Waldmannovou z Řevnic, která s námi řeší třeba úchopy nebo zakřivení nebo některé nové produkty. Ona se specializuje na děti, a to je pro nás velké plus. Svůj obor perfektně zná a je velmi precizní. Což nám někdy výrobní proces trošku zpomaluje (smích). A pak ještě i moje maminka je fyzioterapeutka, takže hodně věcí probíráme i s ní.
Ondřej: Ono tohle všechno hezky zapadlo už na začátku. Já jsem dodal zázemí a know-how v truhlařině. Eliška jako právnička si pohlídala tu právní část. Pak do toho jako fyzioterapeutka vstoupila babička, která i šila všechny látkové věci. Následně jsme se seznámili s Anežkou (fyzioterapeutkou). Takže bylo hned od začátku s kým zkonzultovat houpačku, Eliška si pohlídala to své, já zase to své, naše dcery testovaly. A ta kolečka do sebe krásně zapadla. Už nám chyběl jen někdo na IT a marketing (smích).
Ondřej: Měli jsme to vymyšlené tak, že se e-shop spustí k 1.4. Tři týdny se ale nic nedělo. A pak za poslední dvě noci se to celé postavilo a dalo dohromady. (Znáte to rčení, že „Nejlepší olej teče pod tlakem?“) Tak jsme to tenkrát odstartovali z dovolené od bazénu.
Bez čeho si Baavi nedokážete představit? Co nutně potřebujete?
Ondřej: Nás ohromně nabíjí zpětná vazba od zákazníků. A musím zaklepat, že z 99 % máme pozitivní ohlasy. Co nás ale nakopává nejvíc, marketingově ale i lidsky, jsou veletrhy. Dvakrát do roka jezdíme, už od úplných začátků, vždycky na jaře a na podzim, na největší veletrh hraček v České republice For Kids do pražských Letňan. V rámci veletrhu máme kontakt se zákazníky. Ti přicházejí a mohou si naše výrobky prohlédnout a vyzkoušet. My jim můžeme vysvětlit co a proč děláme. Tady můžeme konečně komunikovat naživo. A je moc krásné, když přicházejí s tím, že se jim naše výrobky líbí. A že jim přijdou kvalitní. A také se za námi vracejí.
Eliška: A také jsme už ve fázi, kdy nás spokojení zákazníci doporučují dál svým přátelům. Pro nás, protože nemáme kamennou prodejnu, jsou veletrhy jediná možnost, jak se s lidmi potkat. My jsme opravdu pyšní na to, jak to děláme. Ale pochvala od zákazníka nás samozřejmě hodně motivuje. Nebo můžeme zákazníkům vysvětlit, proč naše hračky stojí tolik, kolik stojí. A oni se můžou na vlastní dotek přesvědčit, že říkáme pravdu. Jsou to hračky, se kterými si budou moci hrát ještě jejich vnoučata.
Ondřej: Líbí se nám filozofie starých kvalitních hraček. Vezměte si takového dřevěného houpacího kohouta. Kolika prošel rodinami a jak dlouho vydržel?! Nám se líbí, že se naše hračky posílají dál, používá je několik dětí v rodině, a pořád dobře slouží. A dřevo se dá případně opravit. A mě taky hrozně baví v dílně vyrobit nový produkt, přinést ho dětem domů a koukat, co se s ním vlastně bude dít. Variabilita a multifunkčnost našich hraček je pro nás důležitým rysem. Nejen proto, že si díky ní děti rozvíjí svoji představivost a kreativitu, ale hlavně proto, že se díky ní dětem hračka jen tak neomrzí. A když naše holky doma novinku testují, tak zároveň vidím, proč je tohle a tohle dobře a tohle a tohle špatně vymyšleno a uděláno. Samozřejmě v rámci bezpečnosti. Ta je zásadní!
Takže si vlastně uspokojujete svoji touhu vynalézat?
Ondřej: Ano, to mě baví. Vychytávat to, zapojovat moderní technologie. Dávat ty věci dohromady a domýšlet do nejmenších detailů. Nejen po funkční stránce, ale i estetické. A ano, přiznávám, že když už se pak nějaká hračka vyrábí v několikáté sérii, tak mě to už tolik nebaví a začínám se zase zamýšlet nad něčím novým (smích).
Eliška: Podle mě to pramení z Ondrových znalostí. Ví o dřevě vše a ví, co dokážou stroje, které tu máme. A proto ho ty věci napadají. Plus je to táta dvou malých dětí. Výsledkem té kombinace je potom jeho kreativita.
Jste rodinná firma. Jak se vám spolu jako partnerům pracuje?
Eliška: No někdy blbě (smích). Na začátku jsme si, právě aby to fungovalo dobře, rozdělili role. Ondra výroba a obchod. A já ten zbytek – e-shop, klientský servis, sociální sítě, a tak. Ale poslední dobou má Ondra tendence fušovat i do těch mých věcí. Asi má pocit, že v dílně všechno běží a začíná se nudit. Takže si občas naše role musíme zase osvěžit. No a pak je to taky náročné proto, že moje výsledky nejsou hned vidět. Třeba sociální sítě, to je běh na dlouhou trať. Hodiny trávím na počítači a telefonu bez okamžitého konkrétního výsledku. Zatímco Ondra jde do dílny a přinese hotovou věc. A všichni říkají: Ježiš to je krásné, to je super! Tos udělal teď??
Ondřej: A já se učím chválit (smích). Ono je to opravdu o tom, že Eliščina práce není tolik vidět. Nebo takhle, vidět je, ale ta materiální je vidět víc.
Eliška: A taky to musíme skloubit s našima dětma. Já nemám pracovní dobu od do. Já jsem pro klienty k dispozici 24/7. Je to prostě podnikání a my ten brand ještě stále budujeme. A do toho mám ještě na 0.6 úvazku zaměstnání, abych si udržela svoji odbornost právničky. Baví mě to kombinovat. I když je to dost náročné…
Ondřej: Ale i my umíme vypnout, sbalit děti a odjet třeba na pět dní do hor nebo si poležet někde u moře. I když před podnikáním v online světě pořádně neunikneš nikdy (smích).
Máte nejoblíbenější výrobek?
Eliška: Já mám ohromně ráda náš dětský variabilní nábytek. Hlavně teda křesílko. Můžeš na něm sedět ve více úrovních, doma se dá používat i jako stupátko, má totiž nosnost asi 200 kg, takže si na ni může stoupnout i dospělý člověk. A také nedám dopustit na naše učící věže. Jsou ideální pro období, kdy chce dítě vidět všechno, co děláš. A nemusíš ho díky ní nosit. První učící věž Ondra vyrobil, když mě kvůli nošení naší první dcerky chytla záda. Tehdy to byla po domácku vyrobená verze z Ikea stoličky. Ale mně změnila život.
Ondřej: Jak už jsme říkali, rádi vyrábíme věci, které jsou multifunkční a variabilní. Stejně jako houpačka, tak i kostky od nás se dají použít mnoha způsoby. A jak Eliška zmínila náš variabilní nábytek, tak nám taky dělá radost vyrábět věci, které slouží celé rodině, nejen dětem.
Už jsme to několikrát naťukli. Vaše hračky děti nejenom baví, ale i učí. Jak to celé funguje, že právě při hře se děti naučí nejvíc?
Eliška: Hra je skvělým způsobem, jak děti naprosto přirozeně poznávají svět kolem sebe, osvojují si nové dovednosti a získávají nejrůznější zkušenosti. Škola hrou. Např. při přelézání Piklerova trojúhelníku nebo balančních mostků dítě trénuje soustředění, rovnováhu, hrubou motoriku – rozvíjí fyzickou koordinaci celého těla. Cvičí ale i schopnost hledat alternativy. Při stavbě věže z kostek pak např. dítě poznává zákony fyziky – stabilitu, rovnováhu, gravitaci, a to, aniž by si to uvědomovalo. Každá z našich hraček je koncipována tak, aby bavila, ale i měla přidanou hodnotu ve formě rozvoje určitých oblastí.
Při výrobě ale určitě vzniká i mnoho zbytků. Snažíte se zpracovat i ty?
Ondřej: Určitě! Zbytky jsou výzva. Snažíme se je redukovat na minimum a stále vymýšlíme, co s nimi. Proto také vznikla tahle stolička (ukazuje na prototyp stojící na stole). Ale ještě ji musím přepracovat.
A také nabízíme odřezky třeba i školkám nebo na Facebooku lidem ke tvoření.
Eliška: A takhle je to furt (smích). Takže až odejdeš, zeptá se: Potřebuješ mě ještě? A půjde dolů do dílny.
Ondřej: Mám kreativní pátek (smích). Ale samozřejmě mám tady v kanceláři mnoho věcí, které jsou potřeba vyřídit, ale nejsou tak kreativní.
Dá se tedy říct, že je pro vás zásadní i udržitelnost?
Eliška: Jednoznačně. Já jsem z Krkonoš, Ondra tady z Brd. A máme malé děti. Takže příroda a udržitelnost jsou pro nás rozhodně velká témata.
Co vás na téhle práci a Baavi nejvíc baví?
Eliška: Je toho víc. Já jako člověk, který pracoval 15 let jen jako zaměstnanec ve firmě, moc oceňuju tu volnost. Dny jsou pestré a takové, jaké si je poskládám. Jsem paní svého času. A pak samozřejmě to, že děláme něco krásného, něco, co dělá ostatním radost.
Ondřej: Mně nezbývá nic jiného než souhlasit (smích).
Rozhovor: Silvie Holečková
