Jakuba znám už od gymplu. U Berounky.
Pamatuji si ho jako velikého sportovce a velmi aktivního kluka.
Na mnoho let jsem o něm nevěděla vůbec nic a potkali jsme se zase až tady. U Berounky.
A stále má kolem sebe atmosféru sportovce a velmi aktivního a úspěšného muže.
Jakube, moc fandím, ať těch zlepšených životů, je co nejvíce a ať se Ti na Tvé nové cestě daří.
Znovu stojí na rozcestí a mění svoji práci a tím i život. Takovou situaci už ale zažil, a tak ho to už nevyvede z míry. Nebo možná ano, protože součástí hledání jsou i chyby a pády, jak sám říká. Jakuba Chomáta znáte zřejmě jako instruktora Wim Hof metody. Tohle tričko už mu ale začalo být malé. A tak chce teď pomáhat lidem měnit a zlepšovat jejich životy trochu jinak. Trochu víc individuálně.
Nedávno byla v Srdcařích vaše žena Martina. Máte podobný začátek příběhu. Oba jste odešli z korporátu poté, co jste vyhořeli. Jak to tehdy bylo s vámi?
Z dnešního pohledu můžu říct, že jsem neměl vytvořené sebekultivační mechanismy. Já i moje žena jsme sportovali, což má na jedné straně velkou řadu pozitiv, ale na straně druhé i negativ. V českém sportovním prostředí, kromě nějaké top ligy, chybí práce s nastavením mysli a se sebepéčí. Jel jsem pak v práci stejný výkon jako ve sportu, ale neuvažoval jsem o tom, jak kriticky důležitá pro udržitelnost je sebepéče. Rostl jsem a stoupal po kariérním žebříčku a čekal jsem, kdy přijde satisfakce, životní spokojenost. Nakonec jsem se dostal do mezinárodního talentového programu a díky tomu do péče jednoho kouče. Ten mě vedl k důležitým otázkám: Kdo je Jakub? Co je pro něj důležité?
A toho vám platila firma?
Ano. A přijde mi to úžasné! Protože když se v takovém koučovacím procesu podaří dojít k tomu, že tam člověk opravdu patří, a napárovat to s talentem a potenciálem, je to výhra. Pak jsou ale jedinci, kteří dojdou k uvědomění, že spokojení nejsou. A to se stalo mně. Zjistil jsem, že šplhám po žebříčku a šplhám dobře. Ale ten žebříček je opřenej o blbou zeď.
Byl tam nějaký bod zlomu? Okamžik, kdy vám to docvaklo?
Sedím takhle v šest večer před monitorem. Už třetí hodinu vymýšlím, o kolik zdražíme tříkilovou vrtačku v Maďarsku a říkám si: Co já tady vlastně dělám? Doma jsem měl rodinu, se kterou jsem chtěl být, ale nebyl jsem. A to byl jeden z momentů, kdy jsem se začal zajímat o to, jaké jsou moje životní hodnoty. Začal jsem se pídit po různých knihách, chodil jsem na workshopy a začal jsem si pro sebe zvědomovat, co žiju a kam jsem se dopracoval. A proti tomu jsem začal zjišťovat, jestli to zrcadlí moje skutečné potřeby a hodnoty.
Co jste zjistil?
Do práce jsem vstupoval s určitým předobrazem toho, co Jakub chce. Ale došlo mi, že to nejsem já, ale Jakub, kterého jsem si vytvořil na základě prostředí, ve kterém jsem se pohyboval. Že to, co se na první pohled jeví jako životní úspěch, mně energeticky naprosto vyšťavuje. A uniká mi smysluplnost toho, jak vyměňuju svůj čas za peníze.
Jak to bylo dál?
Položil jsem si otázku: Jak to poskládat, když chci být ve svém životě zdravý a spokojený? A to je podle mého individuální a vyžaduje to hledání. To je to, co teď chci dělat a dělám. To, co mi dává smysl. Doprovázet tímto zvědomováním si. Neznám nikoho, kdo by mi odpověděl, že chce bejt nemocnej a nasranej (smích). Ale co to pro nás znamená? A co pro to děláme?
Začneme zdravím. Na co jste se ptal vy sám sebe?
Jaké jsou mé rutiny a návyky, které vedou ke zdraví?
A co jste si odpověděl?
Zjistil jsem, že žádné takové rutiny nebo návyky nemám. Nemám zvědoměné zdrojování. A uniká mi obrovské množství energie tím, že jedu KáZetPéčko.
Co znamená KáZetPéčko?
Konečně zase pátek. Tomáš Hejzlar mě inspiroval (smích). A tak jsem se rozhodl, že najdu cestu, jak to změnit. Součástí hledání jsou ale i pády a nezdary. I tohle je důležité pojmenovat a nezapomínat na to. Proaktivně hledat jsem tedy začal asi v roce 2013.
Takže teď to chcete vesmíru vrátit a dělat to, co vám samotnému pomohlo?
Jo! Chci se lidí ptát: Máš tu spokojenost? Máš to zdraví? A pokud ne. Máš chuť to změnit? Tak pro to pojď něco udělat! Sám na sobě jsem si vyzkoušel celou řadu přístupů, které mi pomáhaly na mojí cestě. Vím tím pádem, že je snadné se možnostmi nechat zavalit a nedělat radši nic. Umím tím pádem tomu dotyčnému nebo dotyčné pomoct, aby se neztratil.
Mně se líbí slovo průvodce – ten, který vám pomůže najít cestu.
Právě! Když je pak ale náhodou potřeba práce nějakého experta, mám kontakty na ty, kteří umí pomoct. Třeba na psychoterapeuty. Nebo konstelace umí s mnoha věcmi pohnout, sám jsem to zažil. Mám prostě specialisty. Zároveň jsem ale přesvědčený, že valnou většinu toho, co prožíváme, můžeme ovlivnit sami.
Ale jak?
Když zjistíme, kde se vzaly naše návyky a jak si je formujeme. A pokud pochopíme, jak se návyky dají předělávat a využijeme svoji konzistentnost, přijde změna. Ta výzva je: Jak můžu hledat a nacházet spojení sám se sebou, a s tím, co mé tělo potřebuje?
Vy určitě odpověď znáte (smích).
Opečovávat místa, kde je mi dobře. Nikdo jinej to za mě neudělá! To není sobectví. Nikdo jiný vám ale do kalendáře sebepéči nedá, jen vy sám. A tahle sebepéče může být pro každého něco jiného. Někdo zajde na squash s kamarádem, někdo na dobré kafe, někdo půjde na procházku. Jak říká James Clear: Vytvořit si návyk zastavení se. Dosycování se. A zdrojování se. A kultivovat ho.
Jeho knihu Atomové návyky jsem četla. Je skvělá!
Pro mě je to novodobá bible.
A jak je to tedy s těmi návyky? Jak začít?
Já říkám že ideálně s micro habits. Protože když si řeknu, že budu půl hodiny denně cvičit, tak je obrovská šance, že se na to při prvním zavrávorání vyprdnu. A ještě když mám děti. To jsou skvělí narušitelé nebo tahače pozornosti (smích).
S tím ale úzce souvisí i motivace.
Musím si uvědomit, proč bych to či ono chtěl dělat. Což je jedna z klíčových věcí toho habit formation čili formování návyků. Třeba: Co pro mě znamená být zdráv? Co mi to umožní? Respektive co se děje, když nejsem zdráv? Každý máme vize a sny a každý máme zkušenost s tím, když zdraví nefunguje a jde kvůli tomu vše ostatní stranou. Naše vztahy, naše sny. Tohle může být ta negativní motivace. Lepší je samozřejmě ale pozitivní motivace. Chci vstávat s dobrou energií, chci se těšit na ten den. Co potřebuju pro to, aby to tak bylo?
Tipnu si, že to začíná spánkem (smích).
Samozřejmě. Co to ale vlastně znamená dobře se vyspat? Je za tím balíček aktivit, které chci kultivovat. A když jsem dobře vyspalý, těším se na to, co budu dělat. Dělám to pak s úplně jinou energií. Budu mít tím pádem jiné výsledky, budu se u toho cítit jinak. Budu mít chuť a energii na vztahy. Jde o to jít po podstatě. Co mi život umožní, když budu zdráv?
Zeptám se asi trochu hloupě. Co mi to tedy umožní?
Abych měl fyzickou a mentální kapacitu užít si den. Abych vstával s energií a usínal s pocitem spokojenosti, že jsem svůj čas dobře investoval. Anebo! Bylo to na hovno, ale stejně tam umím najít střípky toho hezkého a dobrého. A jsem u vděčnosti. A kultivuji svou pozornost k vděčnosti. Špatnosti jsou ve světě každý den a je jich hodně. Ale já musím trénovat svou mysl, abych viděl i to dobré.
A tím se dostáváme i k mentálnímu zdraví.
Někde v terapii jsem si to popsal jako „hovna versus kytičky“. Moje mysl byla vytrénovaná na to, že kamkoliv přijdu velmi rychle identifikuju potenciální problémy neboli hovna. Vidím obraz krásně rozkvetlé louky. A první, co mě zaujme, nejsou květiny, ale hovna dole pod nimi. Problémy. To, co se nepodařilo. A je předmětem tréninku mé pozornosti, že tam uvidím obojí – květiny i hovna, protože spolu ve světě koexistují. Ale co si budeme povídat, tohle je i evoluční záležitost. Desítky tisíc let nás evoluce formovala a učila nás všímat si potenciálních rizik. A bylo to nutné k tomu, abychom přežili. Takže je to v nás velmi hluboko.
Mikronávyky se tedy mohou týkat i našeho mentálního zdraví a pomůžou nám ho udržovat?
Ano a jedním z podstatných mikronávyků je trénovat pozornost směrem k pozitivům. Někdo může mít deník vděčnosti, někdo jiný má momenty, kdy se zastaví a ukotví se ke svému dechu.
Jaké používáte techniky, aby se váš klient tohle naučil a zapracoval to do svého života?
Na začátku musím vytvořit bezpečné prostředí, aby se mohl člověk zastavit. A pak jsou ty techniky různé. Někdy malujeme. Někdy jdeme do těla. A jde o to zjistit, jak to teď můj klient má, jak má věci poskládané. Jaká je jeho mapa. A pak nastavujeme zrcadla (smích). Na to jsou taky různé techniky. I díky tomu pak může přijít to uvědomění si. Všichni máme ve svém životě slepé skvrny a pokud se chceme nějak posouvat, tak je dobré o nich vědět. Posvítit si na ně. Protože až když si na ně posvítíme, tak s nimi můžeme něco dělat.
A tady jsme zase u vaší funkce průvodce.
Jsem tam jako parťák, abych umožnil náhled z jiné perspektivy. To pomáhá vystoupit z automatismu. Nebo tvoříme „kotvy“, které pomáhají, když se s klientem rozejdeme a on zase čelí svým navyklým rutinám. Kotva mu pomůže vrátit se zpět k jeho záměru. Třeba pomocí dechu. Dech velmi dobře funguje jako fyzická kotva, pomáhá nám totiž se zvědomováním si vlastního těla.
K mentální praxi je tedy důležitá i ta fyzická?
Pro nás je to velký zdroj informací. Naše společnost je hodně „hlavová“. Říkáme: Na ty věci přijdeš nebo to vymyslíš. Celý školský systém nás učí syntaxi informací a jejich interpretaci. Ale nejsme moc vedení k tomu přemýšlet, jak reaguje naše tělo. Jak se cítí v určitý moment? Co by potřebovalo? Ale i tělo nám přeci dává signály, že se mu něco líbí nebo nelíbí nebo co by potřebovalo. Já klienta doprovodím i tady, aby si sáhl i na informace od svého těla. Pojď pracovat s více informacemi, které v sobě nosíš! A dech je k tomu skvělý most.
Jsou ještě další věci, které řešíte?
Třeba energii. Když je člověk unavený, je extrémně těžké budovat nové návyky. Takže další důležité téma je energy managment. Prvním krokem je posílit často chronicky vybitou baterku, aby byla energie něco budovat. A i tam je dech velmi relevantní, protože mitochondrie tvoří 85 % naší energie.
Vaším velkým tématem jsou i výstupy mimo naši komfortní zónu. Proč bychom někdy měli dělat věci, které se nám nechtějí? A jak to odlišit od informací, které nám dává naše tělo a měly bychom je naopak vyslyšet?
Krásně se to dá demonstrovat na studených sprchách. Práce s chladem mě naučila, že je několik kategorií Se mi nechce. Na jedné straně tím trénuju fyzickou a mentální odolnost a zároveň trénuju na úrovni mysli vzorec, který říká: Je v pořádku čelit diskomfortu. A volba je na mě. Vybojuju to nebo se do toho uvolním, i když dělám něco, co se mi nechce? A zároveň si zvědomuju, co na to moje tělo a učím se odlišovat, jestli to dnešní se mi nechce je takové to prokrastinační, anebo mi tělo říká, že dneska to k tomu opravdu není. Třeba u žen jsou to dny během menstruace, kdy tělo žádný stresor v podobě chladu opravdu nepotřebuje. Praktikováním chození do Se mi nechce se učím i vnímat signály svého těla. Funguje to i jako zvědomovací praxe.
Máte nějaký fígl na to prokrastinační Se mi nechce?
Odvažuju se říct, že každý se skoro denně sprchuje (smích). Když cítím, že je to prokrastinační Se mi nechce, řeknu si, že si dám jen kousek, jenom lýtka. Ulevím si z toho nároku, že bych se měl celotělově sprchovat dvě minuty. Tím si kultivuji svoji vůli. A zároveň opravdu skoro vždycky zjistím, že to jde a přidám stehna. A dost často se takhle dostanu i k celotělovému sprchování.
Jak to naopak nepojmout zase výkonově a neublížit svému tělu?
Celá řada klientů si po kurzu Wim Hof metody koupila káď a lezli do ledové vody každý den. Za tři měsíce mi volali s tím, že jsou unavení a ptali se, co dělají špatně. Moje první otázka byla: Jak často chodíš do ledové vody? A oni odpovídali: No každý den! Tak to bude možná ono, odpovídal jsem já. Tím, že žijeme ve společnosti, která je výkonově orientovaná, máme tendenci takhle přistupovat ke všemu. A jsou samozřejmě lidé, kteří k tomu mají větší predispozice. Tam je já naopak zvu do toho diskomfortu ulevit si, dovolit si. Každý ten diskomfort totiž máme někde jinde (smích).
Takže studená sprcha nám může pomoci nejen s fyzickou vitalitou?
Ano, trénuju díky ní nejen tělo. Je to i mentální cvičení. Předtím, než ji na sebe pustím, než vstoupím do diskomfortní situace, se zastavím, spojím se se sebou, uvolním se a načtu si, v jaké je moje tělo kondici. Výkonově zaměřené lidi proto učím, že se mají vědomě uvolnit a poslouchat své tělo.
O výstupech z našich komfortních zón a jejich důležitosti se mluví stále víc a víc.
Oproti našim předkům jsme obklopeni komfortem. A abychom nechřadli a neparchantěli jako druh, potřebujeme si servírovat diskomforty. Třeba půstování a nejen to, které se týká jídla, ale třeba také půstování informační a digitální. A to mě vrací k osobní zodpovědnosti. Chápu proč to dělám. A když to dělat nebudu, budu chřadnout fyzicky i mentálně.
K tomu, aby mohli lidé dělat takové věci, musí za sebe přijmout zodpovědnost.
Ano, to sedí.
Na začátku vaší cesty bylo právě otužování, začínal jste jako instruktor Wim Hof metody.
Provedl jsem workshopy otužování asi šest tisíc lidí. Na sobě i na klientech jsem si tím pádem osahal, jak vědomá práce s diskomfortem může být mentálně i fyzicky posilující. Ale ty principy jsou univerzální. A práce s diskomfortem mi přijde pro dnešní dobu kriticky důležitá. Pokud chci měnit něco ve svém životě, budu čelit diskomfortu. Dalším pilířem je propojení mysli a těla, díky tomu se naučím své tělo vnímat. A mě moje cesta pozvala do další fáze využívání těchto univerzálních principů. Většina lidí, kteří na kurz přišli, ho nakonec vnímala jako zážitek. Už ale nezvládli integrovat ty principy do svého života. Je to celkem pochopitelné, protože když je to v kategorii půldenní zážitek, je to sice prima, ale potenciál se využívá těžko.
Už nechcete jen ukazovat možnosti, ale chcete je lidem pomoci zavádět do jejich života.
Přesně tak. Protože pokud chcete zažít změnu, musí ta práce být komplexní. Na to nestačí kniha nebo workshop.
Proč je teď váš život lepší?
Je v něm více svobody. Která jde ale samozřejmě ruku v ruce se zodpovědností. Teď mám pocit, že můžu opravdu o svém životě rozhodovat. Svoboda je pro mě velmi důležitá hodnota. A také si svého života daleko víc vážím.
Rozhovor: Silvie Holečková
