Karča je pro mě neskutečně pokorná, laskavá, tvůrčí, něžná a krásná žena.
A ta její keramika!
Doma mám několik hrnečků, darovaných!, od ní a prakticky nepiju z ničeho jiného.
Od prvního setkání cítím, že máme mnoho společného a náš pobyt v její roubence v Ádru, společný čas mezi skalami, láskou mojí i její, to jen potvrdil. To byl krásný čas!
Miluju Tvojí tvorbu.
Pusu
Karolína je rozkročená mezi Dobřichovicemi a Adršpachem, cítí se být doma na obou místech úplně stejně. Při své práci si zakládá hlavně na kvalitě materiálů, protože jak sama říká, ne každá glazura se s hlínou má ráda. Jinak než srdcem keramiku dělat neumí. Asi i proto jí největší radost udělá to, když se za ní a jejími výrobky lidé vrací.
Jste srdcařka od Berounky. Ale kousek vašeho srdce patří i Adršpachu.
Moje maminka pochází z Dobřichovic a tatínek z Adršpachu. V Dobřichovicích jsem vyrůstala a v Adršpachu mám velkou část rodiny a chalupu. Já jsem srdcařka tam i tady (smích). Říkám, že jezdím z hezkého do hezkého. To, co vyrobím tady v dílně, zčásti odvážím i do Adršpachu, kde mám malou prodejní galerii.
Dají se vaše výrobky koupit tady někde v okolí Berounky?
Asi před pětadvaceti lety začínaly vánoční trhy v Dobřichovicích, byla jsem u jejich zrodu a měla jsem tam stánek. Ale rozhodně to nebývalo o kšeftu, ale o srdíčku a dobřichovických lidech. Tam jsem prodávala asi deset let. Minulý rok, když mě oslovila Zuzka z Karlštejna 34, jsem se ráda zúčastnila jejich trhu. A pak jsem opět začala prodávat na trzích v Dobřichovicích a v Černošicích na Vráži. Moje výrobky se dají také koupit v Letech v Malé pekárně nebo v dobřichovické knihovně
.Měla jste ke keramice blízko už jako dítě?
To ne, ale vyrůstala jsem ve tvůrčí rodině. Jako malá jsem s babičkou háčkovala, pletla nebo pekla vizovické pečivo. A asi mě ovlivnila i maminčina sbírka hrnečků.
Tak trochu za vaše směřování může ale i Praha, kde jste chvíli žila.
Jednu dobu jsme bydleli na Malostranském náměstí. Já mám velké štěstí na hezká místa (smích). Chodila jsem se koukat na Kampu do jednoho keramického obchůdku. A jednou za čas tam byla ukázka točení na kruhu. Ale vůbec mě nenapadlo, že bych to mohla dělat. Po pár letech jsem se dostala do Chuchle do velkého podniku, který se jmenoval Dílo Praha. Tam byli keramici, sádraři, kováři, modrotiskaři, prostě to byl obrovský kolos. Dřív tam pracovala většina výtvarníků. A tam jsem se vyučila a od 18 let jsem tam byla zaměstnaná.
To zní jako sen každého keramika.
Tam bylo všechno! Tam jsem se koukla, jak se vyrábí hlína, sádrové formy a jak se točí na kruhu. Byly tam ohromné pece, vlastně všechno tam bylo v jednom baráku. Pracovala jsem v glazovně, kde se dekorovaly reprodukce od výtvarníků (např. Pravoslava Rady, Reného Krésy, Miloslava Olivy a dalších).
Co na této zkušenosti bylo nejlepší?
Byli tam skvělí lidé, kteří mě naučili pokoře k materiálům a řemeslu.
Na čas jste se ale vrátila na místo činu, na Kampu. Na místo, kde jste se do keramiky zamilovala.
Po Chuchli jsem se dostala na jejich druhou pobočku k panu Františku Švancarovi, která byla na Kampě (dřív tam tvořila i Helena Johnová). A tam jsem byla dalších deset let. Bylo to tam boží! Prostě život na Kampě.
Přerušily to ale povodně.
Ano, Kampa se v podstatě na dva roky zavřela, protože se ten dům musel celý zrekonstruovat. A já jsem začala v malé dílničce v garáži v Dobřichovicích, kde jsem mezitím založila rodinu. A tak jsem se vrátila k Berounce.
Takže ráno jen sejdete do dílny a pustíte se do práce?
Já jsem spíš takový večerní týpek (smích). Nejlíp se mi pracuje odpoledne. A pak jsem v dílně do noci.
Nejvíc pracujete s kameninou a porcelánem. Proč jste si vybrala zrovna tyto dva materiály?
Porcelán je velice nepoddajný, to pro mě byla výzva. Je nadčasový. Pro mě je to samet pro duši. Dělám z něj třeba mističky s broučky, které maluji v přírodě. Jezdím s mými kluky do skal, oni lezou a já chodím na procházky se psem. Někde se posadím a ty broučky si maluju tam.
A co kamenina?
Točit z ní je jednodušší než z porcelánu. Je to hlína, která je na vyšší výpal. Používám německou světlou. Je to teď můj oblíbený materiál. Dají se z ní dělat jak malé, tak i velké věci. A asi i jak stárnu, tak jsem na kameninu, která je hrubší než porcelán, začala dávat zlato. Je to jen v malém množství, ale je to tam. Často jsou to jen detaily, třeba tenká linka, které by si ani nikdo nemusel všimnout. Ale i v přírodě to občas někdy zasvítí.
Jaká je výhoda vypálení na víc stupňů? Pro nás neznalce (smích).
Ten střep je pak úplně slynutý a neproteče. Když dáte do vázy ode mě vodu, nemusíte se bát, že vám udělá kolečko na stole.
Jaké používáte nejraději barvy?
Miluju režné věci, takže nejvíc přírodní barvy. Dřív jsem hodně malovala, dělala jsem různé proužky a tečky. Pak jsem obtiskávala lístečky. Ale neseberu každý lísteček! Třeba obtisky listů ginga mám ze stromu, který zasadila moje babička, když jsem měla svoji první výstavu. Dodnes ten strom mám, několikrát jsem ho přesadila, několikrát se se mnou stěhoval a teď je se mnou tady na zahradě. Je to strom, který pro mě hodně znamená. Je to vzpomínka na babičku.
Takže k přírodním barvám i přírodní motivy.
V Ádru mám zase kapradiny. Když si pak někdo vezme hrnek s kapradinou, říkám si: Ty tam máš kapradinu z Ádru, budeš vždycky s námi. Mám také ráda jednoduché tvary. Umění je pro mě o jednoduchosti. Kolikrát stačí jedna linka a jedna tečka a je to tam.
Vaší specialitou jsou keramické hrnky, které vypadají jako plechové.
Hodně se pohybuju ve společnosti lidí, kteří cestují a také lezou po horách. A pro ně jsem začala vyrábět keramické hrnky, které vypadají jako plecháčky. Na cesty si vozí plecháčky a doma můžou pít z keramiky. Nakonec si ale i na cesty lidi berou moje keramické hrnky (smích). Nedávno mi přišla fotka se vzkazem: Jsme v Patagonii a máme hrnek od tebe! To mě ohromně zahřálo u srdce. Skoro jsem měla slzy v očích. Často tam lidé hrnek i nechají nebo ho věnují někomu, kdo jim na cestě pomohl. Moje hrnečky tak díky tomu putují po celém světě. Vím o Austrálii, hodně jsou i v Itálii, Kanadě a Norsku.
Další vaše srdcová záležitost je práce s dětmi. Učíte keramiku v dobřichovické školce.
Školkové děti jsou takové čisté duše. Můžou tam se mnou dělat různé vylomeniny (smích). Cítím, že je dobře, že to dělám. Děti od toho nic neočekávají a jsou šťastné, že tvoří.
Není to ale jen o keramice. Nenásilně trénují jemnou motoriku. Nechávám je modelovat po tmě, poznávají různé tvary a materiály. Třeba hrách nebo mouku. Tahle práce mě naplňuje. Cítím totiž, že děti jsou v tu chvíli opravdu šťastné. A to je pro mě moc důležité.
Blíží se léto a tím pádem i váš každoroční přesun do Adršpachu. Jak to funguje?
Na jaře se musím vždy nachystat, abych tam mohla být. V naší roubené chaloupce mám malou místnůstku, říkám jí kozí chlívek. A tam se můžou lidé přijít podívat jako do galerie. Dělám tam i výstavy. Třeba můj tatínek sbírá staré adršpašské pohlednice, ty jsou tam také k vidění. Nebo jsem tam dělala výstavu kamarádovi, který se léta plavil na lodi a maloval obrazy přímo na palubě. A tam prodávám i svou keramiku.
A plány do budoucna? Máte v hlavě nějaké novinky?
Chci zkusit třeba dřevo nebo plyno výpal. Nebo teď chci jít do černé hlíny. Do hlíny černé jako uhel. Já vždycky něco vyzkouším, zjistím, že to jde, a jdu dál. To je můj problém (smích). I když u točeného porcelánu a kameniny už jsem docela dlouho.
Ve vaší keramice je něžnost. Kde se bere?
To nevím. Asi je to ve mně (smích). Možná je to ta nálada. Já si často pamatuju, kde jsem nějaký hrnek nebo misku namalovala.
Co vás opravdu těší?
Mám ráda, když se lidé vrací.
A co je pro vás na vaší práci to nejlepší?
Ten pocit svobody, že můžu vyrobit, co chci. A ani to nemusím prodat. Některé věci kolikrát radši daruju, než prodám.
Rozhovor: Silvie Holečková
