Míšu jsem dlouhodobě potkávala na ulici a nebo v jedné místní kavárně, kam chodíme obě dvě a táhlo mě to k ní, jí poznat více.
Poté, co jsem jí slyšela dvakrát mluvit na Síťovce, jsem se odhodlala jí napsat, že bych jí ráda poznala.
Bylo to krásné, lidské, upřímné setkání a jsem moc ráda, že se nám povedlo najít cestu, jak Míšu zařadit do Srdcařů.
Zrnko a drobek.
Míšo, moc fandím, a držím palce.
Ve všem.
Její příběh se odvíjí tak trochu opačně, než by člověk čekal. Pravděpodobně by v klasickém scénáři Míša zbohatla na knize a filmu, za utržené peníze si otevřela kavárnu, ve které svou slávu zapije až k závislosti a skončí v léčebně. Tahle žena je však podobně neskutečná, jako celá její cesta.
Ty jsi, Míšo, po vydání knížek, otevření centra pro závislosti Alkos a založení své oděvní značky Bloudíš založila kavárnu Zrnko a Drobek. Jaká byla tvoja motivace, s čím jsi do toho šla?
To vzniklo už někdy, když mi bylo třináct a hrozně jsem chtěla cukrárnu nebo kavárnu (smích). A pak, jak vlastně říkáš, vydala jsem knížku, pak toho bylo hodně kolem filmu (film Zápisník alkoholičky, Dan Svátek r. 2024). Hodně jsem toho dala Alkosu. Pořád jsem byla ponořena v tom tématu závislostí, což jsem samozřejmě doteď, ale potřebovala jsem taky něco jiného.
Změnit téma.
Ano, potřebovala jsem trošku změnit téma a do toho se naskytl tenhle prostor, který je krásný. Upoutal mě na první pohled, samozřejmě ten vnitřek vypadal úplně jinak než teď.
Ale mělo to svého ducha, takže si to nějak sedlo a já jsem se rozhodla.
Otevřeli jste na začátku léta. Máš pocit, že už jste se zaběhli, že už máte ten rozjezd za sebou?
Myslím si, že máme za sebou ten turbulentní začátek, což je v gastru hlavně vystřídání personálu, protože to než si sedlo, tak to trvalo. Myslím si, že se teď trochu ustalujeme, co se týče nějaké nabídky, třeba sladkého. Také v zimě musíme mít trochu jinou nabídku, než v létě, takže teď budeme přecházet třeba na systém brunchů.
Přizpůsobujeme se tomu, jak to tady funguje, jak fungují Černošice. A ty jsou, myslím, hodně specifické. Takže se hodně řídíme tím.
V čem jsou Černošice specifické?
Mají specifickou klientelu. Přes léto je tu hodně chatařů a výletníků. Přes zimu jsou tu lidi, kteří tady opravdu žijí. A ti… Myslím si, že když už někam jdou, tak to fakt musí stát za to. Což nějak vnímáme. Snažíme se tomu opravdu přizpůsobit, ať už nabídkou, nebo akcemi.
Teď jsme měli trhy, úspěch měl Halloween, budeme mít Mikuláše, bude tady loutkové divadlo. Máme tady oslavy, soukromé akce, které jsou pro nás samozřejmě super. A myslím, že i pro lidi, protože ta atmosféra je tady jedinečná. Uvidíme, možná tady zvládneme i menší svatby. Tomu jsme zatím schopni se přizpůsobit.
Myslím, že gastro je tak živý obor, že v něm nikdy nejsi úplně usazen.
Pořáte akce, snažíte se tady komunitně žít a tvořit…
Ano, pro mě je to hodně důležité.
Ať už je to Alkos, kde se bavíme o komunitě lidí, o komunitě kolem té organizace, nebo tady o komunitě místních, je pro mě vždy důležité to dělat právě v rámci té komunity. A je pro mě důležité nabídnout to, co tady třeba může chybět.
A mě to baví, tvořit akce a potkávat se s těmi lidmi.
Co máš v kavárně kromě pořádání akcí na starost? Tvoříš i nabídku?
Ne, to určitě není na mně. Máme tady šéf kuchaře, který dává dohromady nabídku kuchyně. Mám tady holky, které jsou schopné vymyslet spoustu věcí. Takže tady to není vůbec jen na mně, tady je to opravdu o celém týmu.
Sama bych to nedala, nefungovalo by to. To jsem věděla od začátku. Nikdy se neženu do věcí, kterým nerozumím. A tam, kde tomu nerozumím, si ráda nechám poradit. Umím tu provozní část. Myslím, že mám docela organizační schopnosti, myslím, že umím skvěle udělat kafe na všechny způsoby. Stejně tak bych ti uvařila určitě všechny snídaně. Ale není to tady moje hlavní činnost.
Takže tě tady můžeme i potkat za barem?
Určitě. Zrovna včera jsem tady byla celé dopoledne.
Kromě standardní kavárenské nabídky, tady děláte i klasické obědy, večer sem můžeme přijít na víno. Nabídka je docela široká.
Ano. K tomu nám jel celé léto gril, hned jak bude teplo, zaje pojede.
Na večer, jak říkáš, víno, pivo, k nim děláme domácí chipsy. Takže si myslím, že to pokrýváme dost. K obědu máme jeden salát a jedno hlavní jídlo.
Zvažovala jsi, vzhledem ke své minulosti, jestli tady podávat alkohol?
No, jasně, že jsem to zvažovala, je to logické, že ta otázka přišla. Zvažovali jsme to, ale reálně tu kavárnu neuživíš bez toho, abys podávala alkohol. Nalijme si čistého vína (smích). Bez toho to fakt nejde. Bylo to ve hře, ale zase musím být trošku realista a je to pořád nějaký byznys a musí se to uživit. Na kafi se fakt neuživíš.
A co nějaký morální problém, nebo že by ti bylo nepříjemné ten alkohol podávat, to nemáš?
To jsem si srovnala. Jen jsme udělaly s holkama za barem domluvu, že nenalévám víno.
Nevadí mi pivo, nevadí mi nalévat tvrdý, ale prostě víno dělají holky.
Já jsem se upila na vínu, to byl můj problém. Tohle si myslím, že je klíčové určit si tu hranici nebo nějak sebereflektivně si zhodnotit, že mi tohle nemusí dělat úplně dobře. Tak proč to dělat, když tady je někdo, kdo to může udělat za mě.
V kavárně si také můžeme koupit produkty tvé oděvní značky Bloudíš.
Ano, značka se vyvíjí a teď už si děláme vše sami, obječení nám šijí nám švadleny. Budeme mít další novou limitku, vždy ve spolupráci s nějakým umělcem. Z prodeje jde 30% na vybranou osvětovou činnost, nebo na projekty, které nám přijdou smysluplné. Vždy se to týká závislostí, jen si vybíráme, co je pro nás prioritní. V případě, když máme v Alkosu klienta, který si naši službu nemůže dovolit, tak jde vybraná částka tam.
Alkos funguje jak dlouho?
Alkos funguje 5 let. A ten je vlastně kousek..Už tady (v Černošicích, pozn.red.) máme všechny naše aktivity. Předtím byl Alkos v Dobřichovicích, tam nám to už bylo malé, tak jsme se přestěhovali do Černošic a doufám, že tady zůstaneme.
Jak se to dá zvládnout všechno dohromady?
Nejsem na to sama, s manželem děláme všechno napůl. Předtím dělal tenisového trenéra, ale bylo to už s tím vším neúnosné. A domluvili jsme se, že on skončí a budeme dělat všechny moje aktivity spolu.
Navíc v Alkosu už jsou ty procesy nějak nastaveny. To znamená, že už nemusíš být u každého kroku, ale spíš to musíš nějakým způsobem hlídat, nastavovat některé věci. A samozřejmě je v tom veškeré finanční řízení. Někdy to jde lépe, někdy hůř, to je prostě podnikání. Teď jsme měli v Alkosu horší období, méně klientů, než bychom potřebovali, k tomu víc výdajů. Není to tak, že bychom neudrželi třeba skupinu, ale bylo to samozřejmě náročnější. A ve chvíli, kdy už tam máš 14 lidí, které je třeba zaplatit, tak je to obrovský tlak. Nebo já na sobě cítím obrovský tlak, protože zaměstnanci a to, aby byli v pohodě je pro mě naprosto klíčové.
Přednášíš kvůli filmu?
Už jsem přednášela před filmem díky knížkám, třeba autorské čtení. Někde chtějí přednášku z pohledu člověka, který prošel tou závislostí. Po filmu se to samozřejmě navýšilo, až jsem potom se dost stáhla, ta světla reflektorů mi nedělají úplně dobře. Ale pořád vnímám, že jsou veškeré mediální výstupy hrozně důležité, protože dokud o závislosti nemůžeme mluvit otevřeně, tak se v tom systému nikam neposuneme.
Za poslední rok jsem se opravdu hodně stáhla, co se týká nějakých veřejných rozhovorů. Teď to zase za chvilku začne, protože příští rok budeme otevírat kliniku pro mladistvé. Už to nejsou jenom závislosti, jsou to úzkosti, deprese. Celkově duševní zdraví.
Bude to také někde v okolí?
Ne, bude to v Jižních Čechách, což je záměr. Chceme ty mladé z Prahy dostat pryč. Trošku je stáhnout. Je to krásné místo, krásný penzion, kde to umožňuje spoustu aktivit.
Děláš to celé sama?
Co se týče nějakého investičního záměru, tak to dělám sama. Ale za sebou mám dost lidí, kteří tu práci s mladistvými umí. To znamená, že jsou schopni sestavit veškerý program a tu práci nastavit. Je před námi velký kus práce. Máme na to rok.
Plánuješ napsat další knihu? Třeba “zápisník kavárnice”?
Ne, zápisník kavárnice asi ne. Ale je ve hře dětská knížka o závislostech. Přednést dětem, co které látky dělají a co se s tím dá dělat. Protože často nevědí. Už je na to vybraný ilustrátor, takže je to o tom to dotáhnout. Musím se ale nejdřív stabilizovat, nedá se to dělat pod tlakem.
A co další film?
Ne, myslím, že už není o čem. Ten film ukázal to, co jsme všichni chtěli. Určitě byl nad očekávání úspěšný. A já bych u toho zůstala.
Ano, ten náš vztah s Ondrou (manžel Míši, pozn.red.) si prošel obrovskými změnami a určitě by to bylo na to možná ještě si vysvětlit, co se děje v rodinách, kde se objeví závislost. Protože to v tom filmu vlastně moc není. Ale na film to úplně nevidím a upřímně se na to asi ani necítím. Pro mě je hrozně důležité o tom tématu mluvit, ale my jsme se tomu filmu fakt intenzivně věnovali pět let. A to je přesně to, byla jsem v tom tématu závislosti hodně ponořena, nejen Alkosem, ale právě i filmem. Měla jsem pocit, že mířím k vyhoření a musela jsem se na nějakou dobu stáhnout. Proto ta kavárna.
Ale pomalu se k tématu zase vracím, protože cítím, že ten kontakt s klienty zase potřebuji. Jen toho bylo v určitou chvíli moc. Prošla jsem i silnou úzkostí, kdy jsem se nemohla zvednout z postele. Nešlo od toho odejít úplně, když vlastníš firmu, ale musela jsem si dát odstup. Teď už mi zase dělá radost se vracet.
Co plánujete v kavárně dál?
Určitě jakmile se udělá trošku hezky, tak se vrátíme na gril. Dál uvidíme, budeme to zase hodně přizpůsobovat tomu, co tady lidi budou chtít. Plánujeme v lednu loutkové divadlo, chceme zkusit také akustické koncerty. Určitě přednášky, líbilo by se mi i autorské čtení. Uvidíme, co dál vymyslíme. V týmu mám hodně kreativní holky a zatím všechno, co jsme si řekli, že chceme udělat, tak se nám povedlo.
Splnila kavárna pro začátek tvoje očekávání? To, co jsi od toho chtěla?
Když do čehokoliv jdu, tak od toho moc očekávání nemám. Protože nikdy nevíš. Nikdy nevíš, jak to vlastně bude. To moje očekávání to tím pádem předčilo. Protože když žádný nemáš, tak tě to nemůže nějak zklamat. A já myslím, že tohle se fakt povedlo.
Bloudíš má hezký slogan. Ty bloudíš?
Já nebloudím, protože ne každý, kdo bloudí, je ztracen.
Rozhovor: Anna Hau
