IG: @medmama
Martinu znám skrz její články, podcasty, teď už i knihy a také naše osobní setkávání v bazénu.
Je nepřehlédnutelná. A naštěstí jí teď můžeme vidět často a slyšet možná ještě častěji.
To co její témata přinášejí do společnosti je ták moc potřeba!
Baví mě. Bavíš mě!
Její humor, její nadhled, její to, že se s věci nes… a dokáže přiznat, že každá jsme občas Mrchou z pekel a nejsme dokonalé.
Mám Tě moc ráda.
A jsem vděčná, že i my Tě tady můžeme mít.
Pusu
Umí dokonale vyhmátnout a pojmenovat ta nejpalčivější témata společnosti. I když tvrdí, že se to nedá vyhrát a že jsme všichni tak trochu v háji, její slova přináší naději. Tahle klidná, a přitom energií sršící žena, totiž umí dát návod ke změně. Jasně pojmenuje, co se v nás odehrává, když jsme ve stresu nebo vyhořelí. Pochopíte, proč jste zrovna tak trochu mrcha z pekel, nebo proč jste přetížení. Díky Martině Maškové nezůstanete stát na místě.
Podcast Mrchy z pekel i knížka Přetíženy jsou hodně úspěšné. Komunikujete aktuální témata přetížených žen, což nikdo moc nedělá. Ženy to vnímají jako podporu.
I já to tak vnímám.
Jaké máte ohlasy? Cítíš, že se něco hýbe, něco to dělá?
Knížka je už teď bestseller, koncem roku bude druhý dotisk, přestože první náklad byl 7 tisíc. Je nějaké vakuum, co to nasává. V té naší generaci minimálně. V tom, co všichni žijeme.
Myslím, že Přetíženy jsou ve skutečnosti psané pro muže. To, že jsou ženy přetížené, není samozřejmě vina mužů. Muži jsou taky přetížení. Jsou přetížení jiným způsobem. A někdy jsou přetížení, protože jejich partnerky jsou přetíženy. Ono to něco dělá s celým rodinným systémem. Ženy nevnímáme jako nějaké oběti, které se tím snažíme spasit. Ale popisujeme nějaké fenomény, které žijeme všichni. Polovina lidí se rozvádí. Tam, kde je spousta neviditelné práce a mentální zátěže, to bude něco dělat i mezi těmi dvěma partnery. Je to nějaký neviditelný, nepojmenovaný stres, je to i zátěž v tom vztahu. A přetížení ohromně ovlivňuje i libido. Jak říká Esther Perel, není to tak, že by ženy nechtěly sex, ale nechtějí ten sex, co ví, že budou mít.
Protože sex ukazuje to, co žijeme těch 99% času okolo. A když je to hezké a zdrojující a naplněné, jsme tam ve flow a cítíme tam nějaký smysl, tak je dobrý i ten sex. Ale když jdeme na doraz, oba dva jsme v nějakém režimu přežití a jenom si žonglujeme povinnosti, ale vůbec tam není prostor na to se spolu nějak dobře vztahovat, tak ten sex třeba taky není. Nebo prostě je takový jenom aby byl.
Myslím si, že přetížení žen je fenomén, který zatěžuje celé rodiny a notabene zatěžuje celé generace. To, že žijeme mateřství ve velké izolaci, že babičky často pracují a nejsou k dispozici. Není tady moc žádná podpora pro rodiny s malými dětmi.
Časté je třeba dilema žen, co se snaží být dobré mámy a ve třech letech se musí rozhodovat, jestli si dítě ještě nechají doma, nebo už půjdou pracovat, protože nemají na složenky. To je druh úzkosti, o kterém se vůbec nemluví.
Jdeš do práce – jsi kariéristka, jsi doma roky s dětmi – jsi za peníze státu doma. Nedá se to vyhrát. Ale to, že se to nedá vyhrát pro ženy, vůbec neznamená, že to muži v naší generaci vyhrávají. To není žádný boj pohlaví. Ono je i těžké žít to, že tvoje žena to nemůže vyhrát. A chceš jí strašně pomoct. Snažíš se udřít, abys rodinu zajistil, a abys tam pro ni byl, a stejně jste všichni tak trochu v prdeli.
Co tedy mají muži dělat?
Myslím si, že základ je ty věci pojmenovávat a zviditelňovat si je. Třeba zviditelnění do hmoty neviditelné práce. Protože to, že muž má možnost pracovat, částečně umožňuje právě ta neplacená práce ženy. Samozřejmě některý pár to může mít jinak, ale tohle je podle čísel zatím pořád dominující model.
Vzestup jeho kariéry je většinou na úkor té ženy.
Přesně tak. Je to i časté téma u rozvodů.
Neviditelná práce je ta, která je vidět, když se neudělá. Je vidět, když se neuvaří, když se neuklidí, že jsou hromady prádla všude, jak jsou děti hladové a usoplené.
Původ toho je už v kolonialismu a otroctví. Protože to je práce, kterou typicky dělali otroci. Všechny chůvy, kuchařky, práce na polích, to dělali otroci. A tohle se finálně změnilo nějakých 150 let zpátky. Ale samozřejmě, že nedosáhli na stejný plat jako bílí bankéři. Dostali úplně tu nejnižší možnou mzdu, aby už nebyli otroky. Ale nic víc se jim dávat nemuselo, protože to byli tak trošku méně lidi, než ti ostatní. A to se s námi táhne do teď. Všechny pomáhající profese jsou kvůli tomu podhodnocené. Takže první krok je zhmotnit neviditelnou práci.
Co dál?
Dále mentální zátěž. Protože dnes většina naší práce, nebo velká část té práce, co děláme pro rodinu, je vlastně jen v hlavě, nebo mezi náma a mobilem. Často už nejdeme fyzicky nakoupit do obchodu ale objednáme nákup. Ale je to i ta složka, kdy myslíme na to, jaké dítě má botičky a kdo z čeho vyrostl a kde máme být v nějaké termíny, kdo má kdy narozeniny.
Co tedy s tím?
Je třeba o tom mluvit a zhmotňovat to. Ukazovat, kolik toho vlastně děláme, i když to reálně není vidět. V knize je zmiňovaný audit domácnosti, což je šest stránek, kde se snažíme o vizualizaci toho neviditelného. Jasně, že tam je to nakládání myčky, ale taky jsou tam čtyři stránky toho, kdo řeší termíny, kdo kupuje dárky, dělá oslavy, zajišťuje, že mají děti dobré oblečení, které jim sedí.
Vyložit si to na stůl, říct to, co žijeme a jestli máme kapacitu na to, jak to žijeme, a nebo jestli nám to třeba někdy trochu přetéká a potřebujeme pomoct. A nárokovat si změnu. Nárokovat si změnu od systému. Když se nás víc bude snažit, aby to fungovalo trochu jinak a bude nás dost a budeme dost hlasití, tak se ty změny opravdu začnou dít.
To, že se neozýváme, a snažíme se to urvat všechno sami, nás v konečném důsledku ovlivňuje všechny. Ty z nás, co to nad výkonem urvou, tak nepoptávají tu změnu, kterou by třeba ocenily ty, co už to nezvládnou.
Jste konfrontované s tím, že je kniha jen o ženách?
Určitě jsme. Třeba nějaké komentáře naštvaných mužů. Vždy mám chuť jim říct, že vztek je mobilizující emoce. Abychom udělali nějakou změnu, tak potřebujeme být mobilizovaní, potřebujeme nesedět na zadku, takže to je skvělé. A že kdyby ten vztek vzali a šli udělat nějaké změny ven do světa, pomohlo by to nám všem.
Protože my neříkáme, že chlapi jsou na tom skvěle a kopou se do zadku. Máme krizi duševního zdraví u mužů, máme nejvyšší čísla sebevražd mezi muži, a není to proto, že se mají dobře a dělají toho málo. Je to proto, že všichni žijeme v něčem nastaveném trošku neudržitelně.
To, co se měří jako úspěšná ekonomika státu, je růstový faktor. My neměříme, jestli to děláme dobře a děláme toho dost. My měříme, jestli toho děláme víc než loni. A když toho neděláme dostatečně víc, tak jsme špatní. Máme špatné HDP. Jenomže tohle protéká až na úroveň těch rodin. Všichni potřebujeme dělat trošičku víc než loni.
A je otázka, nakolik to můžeme řešit tím, že nebudeme vnímat sami sebe, budeme potlačovat svoje potřeby a pojedeme v tom kolečku přežití. A kde máme každý tu míru, kdy můžeme říct, že už nemůžeme. Že to potřebuji jinak, potřebuji pracovat jen čtyři dny v týdnu a dostat stejné peníze.
Což je opak toho, co je po nás vlastně chtěno.
Přesně. Feminismus je historicky proti kapitalismu. To není, že ženy se mají špatně, to je, že se všichni mají špatně.
Co pro tebe znamená ženská sounáležitost?
Mikrofeminismus. To, že se snažím si zvědomit ten internalizovaný systém, ve kterém žijeme všichni, patriarchát. Krásný příklad je hádanka, v angličtině tedy vyzní lépe. Otec veze zraněného syna do nemocnice. Přijde „doctor“ a řekne: „Já ho nemůžu operovat, to je můj syn.“ A většině lidí nedojde, že ten „doctor“ je žena.
Mě to taky nenapadlo, a přitom jsem doktorka, ale tyhle obrazy máme v sobě všichni. A nejen v tom, co ženy mohou dělat, ale i v tom, co muži mohou dělat, jak se muži mohou projevovat. A to je podle mě mikrofeministické. Tam, kde by člověk automaticky čekal muže, ukázat, třeba svým dětem, že tam může být žena.
To aktivní vytváření podhoubí pro to, aby ženy mohly být čímkoliv, je pořád obrovská práce, i když už stojíme na ramenou žen, které to tady budovaly dřív. Třeba profesorka Kolářová, která na Vinohradech vybudovala popáleninovou plastickou chirurgii úplně z ničeho, a doma s jejími dětmi zůstal manžel — v 50. letech v Československu! Neskutečné. My pokračujeme v jejich práci a zároveň tím uvolňujeme ruce i mužům.
Ženská sounáležitost je pro mě o respektu. Nechat kohokoliv dělat to, co chce. Jedna může být girl power, boss, druhá je roky doma s dětmi. Každá žije svou esenci a přináší světu něco jiného — a obě si zaslouží stejnou podporu. Myslím, že jedny z nejtvrdších kritiček žen bývají ženy, a o to víc je potřeba se podržet.
Takže pro mě je to girl power. Neponižovat jiné ženy, zastavit padesátnici, která mluví hanlivě o jiné ženě, s tím, že „To, že to říká tvoje máma, ještě neznamená, že to musíš žít. To vypovídá o době, ve které ona žila. Ty nemusíš mít kariéru, pokud nechceš. A nemusíš mít deset dětí, pokud nechceš. Můžeš dělat to, co chceš ty“.
Takže není jedna správná cesta.
Myslím, že potřebujeme všechno, potřebujeme všechny a potřebujeme i lidi bez dětí. Společnost do velké míry selhává protože tady bylo vždy 10 až 15 % lidí, co neměli děti. Co byly ty “sestra neprovdána”. Celá queer komunita byla nějak k dispozici. Byli zavzatí v rodinných systémech. Když jsem slyšela o aplikaci, která propojuje maminky, tak jsem říkala, že nepotřebuji propojit s dalšími unavenými maminkami. Já potřebuji aplikaci, co mě propojí s babičkou, co se nudí a s modrovlasou studentkou, která chce dělat angličtinu s mýma dětma. Potřebuji se propojovat vertikálně, protože horizontálně jsme tam všichni stejně. To by pro mě bylo velmi solidární. Propojovat se s volnými ženami skrz generace.
Kdy jsi byla naposledy přetížená?
Teď na podzim, protože okolo knížky toho bylo hodně. Zároveň stavíme a budeme se stěhovat, takže toho bylo v září i říjnu všeho moc. Do toho práce, děti, školy, kniha a výcvik. Mělo to zajímavou dohru pro moje tělo. V tom přetížení jsem si nevšimla, že se mi pohla štítná žláza, se kterou se léčím.
Dokážeš mi vysvětlit, jak u takového přetížení, ať je jednorázové, nebo několikatýdenní, funguje naše nervová soustava?
Když jsme s Katkou Trávníček začaly psát knihu o přetížení, věděly jsme, že nás to samo o sobě přetíží, nejen nás, ale i celý ženský redakční tým. Pracovalo se na ní od března do září, přes léto se editovalo, obě jsme měly své běžné životy a bylo potřeba si navnímat, jestli na to vůbec máme kapacitu. Řešily jsme, kde vlastně pulzujeme v rámci svého okna tolerance – jestli jsme už na hraně, nebo si můžeme dovolit krátkodobou půlroční zátěž, která nás pravděpodobně vynese nad naše okno do nadvýkonu, případně do střídání nadvýkonu a útlumu. Do toho jsme braly v potaz i domácí systémy, rodinu. Díky terapii a výcvikům umíme samy sebe dobře odhadnout, takže máme představu o tom, jak široké okno tolerance máme a jestli se nám do něj ještě něco vejde.
Okno tolerance je rozmezí, v němž náš nervový systém funguje regulovaně. Krátkodobé stresy – email, telefonát, nečekaná povinnost – nás vyhodí nahoru do zvýšené bdělosti, do takového fight-or-flight módu, ale většinou se zase rychle vrátíme dolů a fungujeme dál. Problém nastává, když nás stres vyhazuje mimo okno často nebo dlouhodobě. Pak se buď držíme nahoře v přepětí, nebo spadneme pod okno do útlumu, kde je brain fog, prokrastinace, únava, závislostní tendence… takový ten bazální režim, kdy jen přežíváme. To už není život, kde máme vztahy, kreativitu a radost. A právě proto se vyplatí pracovat na regulaci nervového systému – ne proto, abychom byli pořád v klidu, ale abychom se uměli vracet do rovnováhy. Vrací nás tam hlavně pocit bezpečí. Teprve když tělo opravdu uvěří, že je v bezpečí, může povolit, zpomalit a zregenerovat se.
Kdybys měla poradit jednu věc na regulaci naší nervové soustavy, co by to bylo?
Koregulace. To je to, jak se regulaci učíme.
Rodíme se jako úplně disregulovaní tvorové. První hodiny ani nemáme ustálenou tepovou frekvenci a frekvenci dechu. Potřebujeme fyzickou regulaci někoho druhého, jeho tělo a srdce, aby to naše tělo chytilo a začalo se regulovat samo.
Podobně je to i s emocemi. Děti se je potřebují naučit zvládat, a tím nemyslím je potlačovat nebo nemít, ale cítit je, ale nebýt jima úplně převálcovaní. My v Čechách umíme emoce spíš schovat, potlačit je. Nejsme jako Italové, jsme ten chladný severský národ. Akorát, že jsme workoholici a všichni tady chlastají. Hledají věci, jak ty emoce vlastně necítit.
Jsme vypnutí.
Jsme vypnutí naším mezigeneračním traumatem skrz tři generace v totalitě a v okupaci. Ještě pořád to tady je, trošku tady s tím žonglujeme všichni.
Právě proto je koregulace tak důležitá. Učíme se přes někoho dalšího zklidňovat: dítě se potí, řve, buší do věcí. A když to s dítětem dospělý usedí, jeho mozek zjistí, že neumře, že ta emoce se dá přežít. A právě během těchto momentů se tvoří spoje mezi starými “plazími” částmi a mezi tím chytrým prefrontálním kortexem, který té ještěrce dole umí říct “hej kámo, to je pribiňák”. A ze všech těchto situací pak za dvacet pět let vzniká seberegulace — něco mě naštve, ale udělám změnu, nehroutím se.
Koregulaci potřebujeme i v dospělosti. Když dáváme někomu těžkou zprávu, doporučujeme mít někoho s sebou. Někoho, kdo není akutně zasažený, má soucit a tu chvíli s ním doslova usedí — poskytne mu svoje tělo, mozek i srdce, aby tím nemusel procházet sám. Kdyby byl ten zasažený sám, mohlo by to pro něj být až traumatizující.
Lidské spolubytí je koregulující. A je to ten důvod, proč chceme třeba zavolat kamarádce, když se nám něco stane. Scházíme se večer u rodinného stolu, u ohně. Máme prostor zmetabolizovat a zregulovat věci, co jsme za ten den zažili, a můžeme jít spát emočně dobře naladění.
Online tohle moc neumí. Koregulace úzce souvisí se zrcadlovými neurony — potřebujeme vidět oči, výraz, svalové napětí, vrásky kolem očí, což jsou signály bezpečí. Když vidím, že ti je smutno, trochu to ucítím taky, ale rychleji to zreguluju, protože to není můj smutek, a ty zase uvidíš, že já už jsem v klidu. A proto je koregulace podle mě takový velký lék pro dnešní dobu. Můžu říct grounding, práci s hlasem nebo dechem… ale koregulace je královna. Nejsme stavění na to všechno zvládat sami. Potřebujeme se potkávat v 3D, slyšet tón hlasu a vidět, jak ten druhý opravdu je.
Pokud nám nebylo dopřáno koregulace v dětství, tak ale nejsme ztraceni, máme šanci to dohnat i v dospělosti?
Určitě máme šanci to dohnat. Dobře se s tím pracuje během psychoterapie, skrz kterou nám rostou spoje v mozku mezi starýma centrama a mezi tím novým chytrým, co rozumí světu. Moje amygdala nerozumí tomu, že auto není ohrožení, ale koncový mozek tomu rozumí. Když jsou mezi sebou dobře propojení, tak to bude dobré a nebude mě ta věc stresovat.
Většina těch věcí se dělá ve vztahu. Protože ty spoje měly narůst ve vztahu a jakékoli prostředí to nějak imituje v dospělosti, je tam dobrá šance, že narostou, a že mozek dozraje.
Nezralý mozek potřebuje jen dopečovat a dokončit ten proces do toho ideálního zralého dospělého mozku.
Zralý mozek je dobře propojený a zasíťovaný. Když nás třeba trigruje brečící dítě v tramvaji a uděláme z toho hroznou scénu, tak přesto, že nám je 60, tak jsme v tu chvíli na úrovni dvouletého dítěte, kterému upadne hračka a udělá scénu. To těžké v tom, když se to děje, je, že tam jsou ty děti potom dvě. Jedno brečí, protože mu upadla hračka a druhému je 60 a křičí na nás, ať si uklidníme to dítě. Nemá regulaci uvnitř a potřebuje mít kontrolované prostředí, aby to nevyvolávalo v jeho mozku ty nezralé reakce. To není příjemné mít nějaké hodně neregulované emoce. Všem těm naštvaným křičícím lidem je vlastně uvnitř strašně špatně.
Studovala jsi medicínu, pak jsi nějakou dobu s mužem žila v Německu. Máš za sebou paliativní péči, rehabilitaci, jednotky intenzivní péče. Byla jsi vlastně spíš u toho fyzického těla. Tak jak se ten přerod stal?
Hodně se to stalo s tématem paliativy. Dostala jsem práci v Německu, kde jsem byla až na těch intenzivních jednotkách. Bylo to odborně hrozně rychlé a zajímavé.
Ale měla jsem i pochyby, jestli mi to přijde smysluplné. A tam mě poprvé napadla myšlenka, že bych ty lidi chtěla potkat třeba o deset let zpátky. Než se dostali do toho závěru, kdy já už se jen hádám se smrtkou, která z nás si je vezme. Zjistit, proč třeba začali pít. Nebo co se dělo v jejich životě, že měli tak velkou zátěž, až dostali nějakou vážnou nemoc.
To bylo takové semínko. Potom jsme měli děti, vrátili jsme se zpátky do Čech a padnul covid. Bylo to pro všechny hodně intenzivní. Zároveň byla najednou spousta kurzů online. Začala jsem si dělat nějaké kurzy přes Gabora Maté, přes Neufelda, přes Porgese věnující se traumatům a regulaci nervového systému, polyvagální teorii. A strašně mě to chytlo. A potom, když mi končila mateřská, jsem věděla, že do té nemocnice určitě zpátky nepůjdu.
V Německu to byla dobrá zkušenost, ale uvědomění si, že chci být s těmi pacienty o deset let zpátky, mě navedlo k psychoterapii, k přihlášení do psychoterapeutického výcviku, do různých kurzů, práce s tělem, práce s nervovým systémem. A potom mi to přišlo tak zajímavé, že jsem si to nechtěla nechávat pro sebe.
Založila jsem Instagram na téma duševního zdraví, regulaci nervového systému. Když jsem s tím začala, tak to vlastně nikdo moc nedělal. Přicházely první zmínky o traumatu, ale o regulaci tady nic nebylo. Zajímá mě, jak skrze neurobiologii, která je hodně složitá, to, jak fungujeme, jak ten náš nejsložitější mozek funguje, jak to protéct do každodennosti, do toho, aby se opravdu lidi lépe vnímali a dokázali navnímat potřebu se opečovat, nebo že něco potřebují jinak. Že možná potřebují změnu, která pomůže všem.
A teď to protýká i skrz tvůj Forendos.
Skrz můj Forendos a Hero hero, které jsem teď s tím rozšířením na Hero hero pojmenovala Klid v hlavě. Věci za paywallem jsou složité, protože nejúspěšnější jsou ty trochu bulvární. Dojímá mě, že někdo platí za to, že jsem schopná přeložit vědu o mozku a o těle do nějakých slov, kterým doufám rozumí každý. Je to pro mě takové nadějné.
Takže se tím částečně živíš?
Částečně se tím můžu živit a hrozně si toho vážím, že to mohu dělat takhle.
Moje tvorba je v ceně tří, nebo někde už dvou pražských kafí, a to mě baví. Je to k dispozici všem, aby tím mohli o sebe pečovat.
Já si totiž myslím, že mi taky bude líp ve světě opečovaných lidí, že to nedělám z nějakého spasitelského komplexu. Já taky chci, abychom byli všichni trochu regulovaní.
Kromě toho, že působíš na těchto platformách, nabízíš konzultace. S čím za tebou může člověk přijít?
Pracuji většinou online, ještě nemám terapeutovnu, kterou plánuji, až se dostanu do té fáze výcviku (Biosyntézy, pozd.red.), ve které to využiji. Nejvíc pracuji s lidmi, co se dotýkají nějakého vyhoření a dlouhodobého stresu. A hodně jedeme přes to, jak začít vnímat tělo, trochu vylepšit vnímání vnitřku.
Potom bych ráda dělala i nějaké workshopy naživo. Teď začínám s workshopy do firem, což bych ráda přinesla do Poberouní. Jeden se jmenuje Od vyhoření k flow.
Jak jsi se dostala k pořádání kruhů?
Přes tu koregulaci. Je nějaká práce, co se dá dělat ve dvou. Ale pak je jiná práce, kterou může udělat jenom skupina. Protože ono to dělá něco jiného, když jsem tam jenom já. Nějaká témata jsou o tom, být viděn najednou více lidmi, být jimi podržen pro to svoje. Ona to je taková větší rodina nebo kmenovost.
Mám ten skupinový aspekt ráda. Myslím, že to všechno neuterapeutujeme. Že jsou nějaká témata, která jsou společenská. Často “moje máma” téma není moje máma, ale všechny mámy.
Ale kruhy máš teď obsazené.
Ty v Praze mám obsazené. Mohla bych je dělat i tady v Poberouní. To jsem si ještě netroufla.
A co tvůj vánoční workshop Vánoce v klidu?
Tam bude téma hranic, co se týká třeba rodinných návštěv a stresu okolo toho, přestimulovanosti a opečování smyslů. Takového toho tlaku na výkon. Ať už vnějšího, např.napečte nám na školní besídku, nebo toho vnitřního, kdy chci Vánoce perfektní. Proč je chci perfektní? Bylo by možná lepší si to nějak přebrat a říct si, co je pro mě to kouzlo Vánoc. Možná to pro mě není hromada dárků. Možná je to zpívání koled. Nebo věšení jablíček v lese.
Workshop bude 15. prosince v Praze v Pracovně, lístky se dají koupit na SMS-ticket.
Mám na tebe poslední otázku. Proč bublinková koupel patriarchat nevyřeší?
Protože to je přesně ono. Přijde mi důležité nepoužívat všechny ty wellness a sebepečující triky na uklidnění signálů těla a duše, které ale křičí po tom, že potřebují změnu. Nemůžeme se jen opečovávat do té míry, abychom nic nezměnily. Je to prostě málo. Buď se zklidním, zreguluji, nebo si vyslechnu tu zprávu a něco změním. Jasně, když je mi zle, protože mám plačící miminko a rostou mu zuby, tak se potřebuji regulovat. Ale když zjistím, že se mi zvyšuje tepovka pokaždé, když mi přijde email od šéfa, tak si nebudu dělat dobrou službu tím, že se budu pravidelně regulovat. Tím neposlechnu zprávu, co nese ten daný signál. Je to takové otupování všech impulzů. Nikdo nepije, protože mu to přijde jako dobrý nápad, ale protože nějaká bolest, kterou prožívá, je moc velká. Špatně se medituje mindfulness, když nemáš na složenky.
Je to velký systémový problém, kterým potřebujeme pohnout. Potřebujeme nevychovávat děti tak, že izolujeme ženy, že je zavřeme doma. Potřebujeme to přenastavit.
Někde jsme blbě zahli a myslím si, že se potřebujeme trošku vrátit a změnit to. Protože jet dál, ale dát si v pátek večer bublinkovou koupel, to nepomůže.
A já ti děkuju, že se podílíš na té změně.
Já ti taky děkuju. Taky se podílíš.
Rozhovor: Anna Hau
