Míšu znám už mnoho let. Několikrát jsme spolu fotily.
A jsem moc ráda, že i díky Srdcařům nyní víme, že tu máme takovou odbornici na respektující přístup nejen k dětem a na podporu pro rodiče.
Míšo, držím palce!
Často chceme po dětech respekt, ale přitom nerespektujeme sami sebe.
Každý rodič má občas pocit, že potřebuje pomocnou ruku. A my tu v Poberouní jednu máme! Michaela Topinková už téměř 20 let spolupracuje s dětmi, rodiči, pečujícími osobami a pedagogy. Teď se rozhodla, že se vydá i dalším směrem. Jaký směr to je? Proč je téma hranic jejím oblíbeným? Proč jí chybí podporující komunita pro sólo rodiče? A čím si dobíjí baterky? Nejen o tom jsme si spolu povídaly v dalším srdcařském rozhovoru.
Míšo, doteď jsou tvým denním chlebem hlavně dětské skupiny a školky. Své zkušenosti ses ale rozhodla zúročit i jinak. Spojily se s potřebou podnikat sama za sebe a vznikl projekt S dětmi v jednom týmu. Představíš nám ho?
V rámci projektu S dětmi v jednom týmu budu i nadále pomáhat dětským skupinám i školkám v růstu a zkvalitňování služeb. Školím různá témata pro pečující osoby, pedagogy i ředitele. Zároveň nabízím podporu rodičům v tom, jak mohou lépe rozumět svým dětem i sobě. Bydlíme tady v údolí už 8 let a ráda bych vytvořila podpůrný prostor pro rodiče i tady u Berounky. Od září například probíhala v Dobřichovickém domku série setkání pro rodiče, kde jsme postupně otevíraly různá témata, která se týkají výchovy a rodičovství.
Mně hodně zaujalo to, že umíš pomoci i s úpravou prostoru domácnosti a dětského pokoje.
Ano, jsou to takové domácí supervize. Pracuji s celým rodinným systémem, s prostorem, kde dítě vyrůstá a také s dětským pokojíčkem. Některé situace s dětmi, které rodiče řeší, pramení z toho, že prostor není dětem dobře přizpůsobený. Nebo tam určité věci chybí. Děti pak skrz nežádoucí chování volají po změně. Když jezdím na supervize po dětských skupinách a školkách, tak velmi často to první co společně děláme je, že stěhujeme nábytek, vytváříme pro děti funkční koutky a měníme systém uložení hraček. Když je vše na správných místech a dobře zorganizované, děti jsou klidnější, zvládají si samostatně uklízet a eliminují se i konflikty mezi nimi.
Roky praxe a odborného vzdělání teď chceš tedy využít i tady u Berounky a fungovat tu jako podpora pro rodiče?
Ano, to je moc hezky a přesně řečeno.
Co jsi vystudovala?
Mám vystudovanou pedagogiku na FF UK v Praze se specializací osobnostně sociální rozvoj a pedagogicko-psychologické poradenství. V době studií na vysoké škole jsem se zamilovala do montessori pedagogiky. Přivydělávala jsem si ke škole jako chůva, ale bylo to pořád dokola – písek, plyšáci, pastelky, lego a koleje. Cítila jsem, že je v dětech mnohem větší potenciál a toužila jsem najít cestu, kterou bych ho mohla začít oslovovat a rozvíjet. Montessori způsob práce s dětmi pro mě byl tehdy velký objev a způsob, jak dětem nabídnout něco víc a dostat se blíž k jejich duši.
Máš tedy i montessori vzdělání?
Ano, nejdřív jsem si udělala český a později i mezinárodní kurz montessori pro předškolní děti. A dodnes se montessori přístupem ve všem, co dělám, hodně inspiruji. Jsou v něm odpovědi, jak vést děti k samostatnosti a zodpovědnosti, jak se umět postarat o sebe, o druhé i společný prostor, jak se naučit komunikovat nebo jak si nastavit hranice.
Hranice jsou třeba u nás doma velké téma. Ale nejen u dětí. Ty to vlastně možná zvládají lépe než my dospělí.
Já se vždycky na setkáních s rodiči ptám: Kdo a jak vás učil nastavovat si hranice?
Tahle odpověď mě hodně zajímá.
Nikdo a nijak, se většinou dozvídám. A tak si je nastavujeme způsobem pokus omyl a často si s tím nevíme úplně rady. Dítě se učí primárně nápodobou od rodičů. Takže pokud to nemají srovnané rodiče, samo dítě se v tom potom hodně špatně orientuje.
I s tímhle tématem se na tebe rodiče mohou obrátit?
Hranice jsou moje hodně oblíbené téma (smích). Sama jsem vyrůstala jako relativně bezhraniční dítě, měla jsem hodně složité rodinné zázemí a rodiče na nás (mě a sestru) neměli bohužel psychickou kapacitu. Mohla jsem tím pádem relativně všechno a samozřejmě jsem to využívala. Vždy jsem ale záviděla kamarádkám, že je rodiče někam nepustí. Tak moc jsem po hranicích toužila. A celý život je hledala. To místo, kde to všechno začíná a končí. Místo, o které se mohu opřít. A právě montessori pedagogika mi do života téma hranic přinesla a ukázala mi, jak je důležité. Od té doby se mu intenzivně věnuji.
Rodiče se často bojí dětem hranice nastavovat, aby nebyli za ty „zlé“.
Je to tak. Ale zapomínají, že pro děti jsou hranice bezpečí. Je ale samozřejmě potřeba se s tím naučit pracovat. Protože hranice musí být tak akorát, aby mělo dítě dost prostoru se rozvíjet, ale zase nesmí být moc široké, aby dítě nezacházelo tam, kam už nemá. A já se snažím spolu s rodiči zjistit, jestli hranice zvětšit nebo zmenšit, nebo je nastavit jinak. A také hledáme cesty, jak to s dětmi správně komunikovat. Jak nastavovat dohody, aby to byly skutečné dohody a ne to, že rodič něco vymyslí, ale pak tvrdí, že „jsme se přece dohodli”.
Přiznávám se, že to taky občas dělám.
A já se snažím tohle všechno rodičům ukázat a vést je k větší autenticitě. Pomáhám jim nacházet způsoby, jak s dětmi téma hranic komunikovat nebo jak učit děti říct si, co vlastně potřebují. A taky jak se vymezit. Protože to my jako rodiče taky často neumíme – komunikovat své hranice lidem kolem nás.
Ano, klasická historka k pískoviště, kdy dítě nechce jinému dítěti půjčit bábovičku. Když jsem byla já malá, jsem ročník 84, tak jsem ji prostě půjčit musela.
Na besedách s rodiči často jdu, vezmu někomu mobilní telefon a říkám: Tak ho přece tady Karlovi půjč (smích). Občas nám nedochází, že po dětech chceme něco, co bychom sami nepřipustili. Ano, my dospělí jsme tu na světě déle a máme mnohem víc zkušeností, ale lidsky jsme si s dětmi rovni. Je potřeba v tom najít rovnováhu. Ale určitě to není o tom, že se k dětem máme chovat jako k malým dospělým. Ony samozřejmě ještě mnoho souvislostí nechápou a potřebují naše vedení.
Co je pro tebe největší výhoda správného nastavení hranic?
Když si hranice nastavíme zdravě, dělají se nám jednodušeji všechna rodičovská rozhodnutí.
Proč to tak je?
Úkolem dětí je testovat hranice. Všeho, vždycky a všude. Dítě totiž neustále hledá pocit bezpečí. Hledá ty hranice odkud a kam může. A když jako rodič ukážu nejistotu, dítě mě bude testovat o to víc, aby zjistilo, kde ty hranice jsou.
Takže se nebát stát si za svým.
Rozhodně. Ale je potřeba to udělat s laskavou důsledností a respektem. Často chceme po dětech respekt, ale přitom nerespektujeme sami sebe. Děti totiž respektu nenaučím jinak, než že jim ukážu, že respektuji sám sebe.
Není to o kompromisech, je to o konsenzu. Já něco potřebuji, ty něco potřebuješ. A jak to teď udělat, abychom byli oba v pohodě? A to je to, co se snažím rodiče naučit – umět ve většině situací najít win win řešení.
Jaká další témata jsou pro tebe zásadní a probíráš je na setkáních pro rodiče?
Určitě práce s emocemi a s tím úzce související vzdor a projevy agresivního chování. Dále také práce s odměnami a tresty. Jak to udělat tak, abychom děti nemusely uplácet sladkostmi a chtěly spolupracovat z vlastní vnitřní motivace. Také konflikty mezi sourozenci a také něco jako rodičovský time managment, protože i když to na první pohled nevypadá, správné plánování času pomáhá například předcházet mnoha konfliktům. Moje hodně oblíbené téma je také děti a knížky. Jak vést děti k tomu, aby měly ke knížkám vztah a rády je četly. A je toho samozřejmě ještě mnohem víc.
Je něco, co ti tady v Dolním Poberouní pro rodiče opravdu chybí?
Nějaká skupina nebo bezpečný prostor pro sólo rodiče. Sama jsem si zažila, jak se mi bez podpory jako sólo rodiči opravdu špatně fungovalo. Už dlouho to nosím v hlavě. Zatím by to mohla být třeba skupina na facebooku, kde můžeš požádat o to, aby ti někdo v lékárně vyzvedl léky, když ty ležíš u dítěte, které má horečku. Nebo když tu horečku máš ty. A mohla by vzniknout i nějaká osobní setkání, kde bychom řešili různá témata a navzájem se podporovali.
Proč je to podle tebe tak podstatné?
Sólo rodiče jsou v dnešní době pod velkým tlakem a mají omezené možnosti. Když je člověk na výchovu dětí sám, je to mnohem náročnější a máš zákonitě větší tendenci sklouzávat k nevhodným vzorcům chování. Souvisí to hodně se zazdrojováním.
Co si pod tím máme představit?
Když nejsem jako rodič zazdrojovaný, nemůžu fungovat plnohodnotně pro dítě.
Ty jsi to totiž zažila na vlastní kůži.
Ano, z vlastní zkušenosti to moc dobře znám. Nebýt tady Sousedů od Berounky (fb skupina), kde jsem několikrát požádala o pomoc, když už jsem byla opravdu na hraně svých možností, tak nevím nevím… A tak bych ráda, aby tady pro sólo rodiče mohla být nějaká podpůrná komunita, která je podrží, když bude třeba.
Dnes žijeme v době, která nás dost izoluje. Dřív se žilo v komunitách, když nemohla jedna máma, dala dítě jiné mámě a šla si odpočinout, zjednodušeně. Žilo se v kmenech, kde bylo několik generací vedle sebe. Dneska jsou podmínky k životu dost složité – finančně nedostupné bydlení, prarodiče bydlí daleko, pracují nebo nejsou z různých důvodů k dispozici.
Máš pocit, že ti v tomto životním období pomohlo i tvé vzdělání a zkušenosti?
Určitě to pro mě bylo mnohem snazší. Bez své dvacetileté praxe nevím, jak bych to zvládla. I když radit sám sobě je velmi ošemetné. Jsem člověk, jako každý jiný, a i já mám někdy pocit, že selhávám. I já občas nevím, jak určité situace se synem uchopit. Vždycky se pak ptám sama sebe, jak bych si poradila (smích). Ale když je člověk chycený ve svých vlastních emocích a příbězích, není to vůbec jednoduché. A i já proto hledám pomoc z vnějšku.
Za mě je skvělé, že máš takové životní zkušenosti. Nahlížíš pak na rodičovské problémy i jinak než jen jako odborník. Hraběcích rad mají rodiče dnes myslím až nad hlavu.
Já se snažím o velkou laskavost. Jak se říká: Než budeš někoho soudit, obuj si jeho boty. Pokaždé jsou okolnosti jiné a ne všechno funguje všem. Vítám množství knih o výchově, ale s obecnými radami je to prostě těžké. Vždycky je vhodnější situaci posoudit individuálně. Je potřeba hledat to, co se hodí pro toho konkrétního rodiče, tu konkrétní situaci a to konkrétní dítě.
Víc jak dvacet let se pohybuješ v prostředí školek, dětských skupin a mezi rodiči. Vnímáš, že se přístup k dětem mění?
Určitě! Přístup k dětem je mnohem víc respektující, rodiče mají možnost si vybrat z mnoha typů výchov a díky bohu trend nabídnout dětem kvalitní prostředí a kvalitní vzdělávání roste. Zároveň ale vnímám i další věci. Naše generace vyrostla v tom, že se hodně věcí nesmělo a muselo a svým dětem chtějí naopak nabídnout ten protipól. Snažíme se tím pádem o respektující přístup a větší volnost. Někdy to jde ale do druhého extrému a respekt se trochu mění v anarchii. A my s tím neumíme moc zacházet, protože naše zkušenosti vychází spíš z omezení a zákazů. Za mě je tedy potřeba trochu to vystředit a najít rovnováhu.
Mluvili jsme o zazdrojování rodičů. Jak se zdrojuješ ty?
Mně hodně dobíjí moje práce. Vidím v ní velký smysl a pokaždé mi udělá ohromnou radost, když můžu pomoct. Nebo při konzultacích v dětských skupinách a školkách když vidím, že společná práce přináší výsledky. To mě dělá šťastnou a moc mě to baví. Další mojí láskou jsou esenciální oleje a výroba domácí kosmetiky, to je pro mě velký relax. Ráda chodím do přírody, miluju tanec, meditace a wellnes. A dobré jidlo! To jsou moje zdroje.
Rozhovor: Silvie Holečková
