.https://hugofoodtruck.my.canva.site
Dlouho jsem se neznala. Než jsem se o nich dozvěděla od někoho, kdo je taky obrovským srdcařem.
Takhle se totiž často šíří láska a vášeň.
Pro cokkoliv.
Moc se o nich nikde nedočtete. Reklamu nepotřebují.
Mají právě tolik, kolik potřebují k tomu, aby z každého jejich slova, každého jejich pohybu, každého jejich “nejen kafe”, bylo cítit, že jsou to srdcaři.
Na 100 a určitě ještě daleko a daleko víc procent.
Dlouho jsem neslyšela takhle srdcařskej příběh.
Dlouho jsem neviděla dva tak moc naplněné tím, co dělají a jistí si tím, jak to dělají.
Dlouho jsem neposlouchala tak s vášní a jiskrama v očích vyprávěnej příběh o kafi.
A mimochodem, dlouho jsem nepila tak dobré kafe.
Tak až na ně náhodou někde narazíte.
A nebo Vám o nich někdo poví.
Běžte si to kafe, a k tomu jako bonus zpomalení času, díky povídání si s nimi, vychutnat.
Jsou to lásky!
Léto, Berounka, skvělí lidé, výborné jídlo a pití. To je Foodtruck Hugo. A Kačka a Dan. Duše tohoto projektu, které už tři letní sezóny povyšují bytí u Berounky na gurmánský zážitek s komunitním puncem. Bez nich už si to místní ani neumí představit. A rádi jim to řeknou nahlas. Stejně tak si Kačka s Danem neumí představit své léto bez foodtrucku Hugo a bez lidí, kteří se během těch tří let ze zákazníků změnili na semknutou komunitu. Proč nechtějí letní víkendy trávit jinak? Kde se vzalo jméno Hugo? A jak myšlenka mít foodtruck vůbec vznikla? O tom jsme si povídali jedno zimní dopoledne a společně se těšili na čvrtou sezónu na louce u Berounky.
Všechno to začalo tím, že jste si tady v okolí neměli kam zajít na dobré kafe. Nebo aspoň takhle to píšete na vašich webovkách.
Daniel: Když se narodil náš malý Hugo, nebylo tu žádné takové místo.
Kateřina: On v noci moc nespal. Takže jsem chodila s kočárem a myslela jen na kafe. Přišli jsme z Prahy, kde dělá dobré kafe mnoho podniků. My teda už taky nejdeme do každé kavárny, vybíráme si, ale tady v okolí nic nebylo. A přišlo nám, že je to fakt škoda, když je tu tak krásně.
Daniel: Tím to začalo.
A foodtruck se jmenuje Hugo po vašem synovi?
Daniel: Ano, to jméno je po něm. Přišlo nám to moc hezké.
Kateřina: Debatovali jsme o tom dlouho, ve hře byly názvy jako Dobroty na kolečkách, to se líbilo Danově mamince, ale nám už tolik ne (smích). Hugo to vyhrál.
Ale proč zrovna foodtruck?
Daniel: Za covidu jsem našel inzerát na Avii. U Brna. Já jsem ten, kdo má hlavu plnou nápadů. Ale neumím je dotahovat do konce. To umí Kačka a díky ní to všechno funguje.
Kateřina: V té době se nesmělo nikam jezdit, lidé se mohli pohybovat jen v rámci okresů. Ale Daniel vzal Jirku (manžela Danovi maminky), skočili do auta a jeli. S Danovou mamkou jsme na ně doma čekaly. Za pár hodin vidíme, že sem přijíždí velká dodávka. Nevěřila jsem vlastním očím i když už parkovali na naší minizahrádce. Co s tím budeme dělat, letělo mi hlavou.
Daniel: A já jsem prohlásil, že si uděláme kavárnu.
Kateřina: Původně to ale byla Avie předělaná na obytňák.
Takže jste ji museli nechat přetvořit na foodtruck.
Kateřina: Ano. S tím nám pomohl právě Jirka. On je brutální kutil. Je to fachman, který opraví úplně všechno.
Měli jste předtím už nějaké zkušenosti s gastrem?
Kateřina: Vůbec jsme nevěděli do čeho jdeme, nikdy jsme ani v kavárně nepracovali. Ale já moc ráda vařím a vždycky to byl můj sen, jenže jsem k tomu do té doby neměla příležitost. Baví mě vymýšlet jídla a ladit chutě. A Daniel mi to takhle hezky zprostředkoval (smích). Zpětně, když na to vzpomínám, říkám si, že jsme byli úplní blázni. Toho papírování, co s tím bylo!
Daniel: Hodně lidí má tuhle hezkou představu, že si otevřou kavárnu. Mají i dobrý koncept a podaří se jim to rozjet. Pak ale narazí na to, že potřebují lidi, kteří tam budou, když oni nemůžou. A tam je podle mě ten největší zádrhel. Jeden ze sta je dobrej, ty ale potřebuješ aspoň tři.
Takže první nápad se vylíhl v Danielově hlavě, ale ty jsi Kačko měla už od mládí sen, že budeš vařit.
Kateřina: Byla jsem teď po patnácti letech na srazu s gymplem. Vyprávěla jsem tam spolužákům o Hugovi. A oni říkali, že si pamatují, jak jsem plánovala, že budu mít vlastní restauraci nebo catering. Takže se mi to splnilo. Ale hlavně díky Danielovi, já bych na to asi neměla koule. Vtipné ale bylo, že Daniel do té doby ani nepil kafe (smích)!
Ty jsi nepil kafe?
Daniel: Já nemám rád tu hořkost (smích). I teď mám rád kafe spíš jako zážitek nebo jako moučník. Já třeba ani nepiju pivo, nemám rád hořkou chuť chmele. Ale s Kačkou se to změnilo, protože mě vzala na dobrý kafe.
Nabízí se otázka: Jaké máte rádi kafe?
Daniel: Dneska někdo říká ovocné, někdo kyselé. Já to mám nějak, ale někdo jiný to má jinak. A nemusí se za to stydět. Ale musí mi to říct – kolik vody, kolik mléka.
Kateřina: Není žádná správná chuť kávy, každý jsme jiný a každému chutná něco jiného. Nám chutnají kávy s vyšší aciditou, máme to prostě radši kyselejší (smích). Ale s plnějším tělem. A takové kafe jsme našli v pražírně Rusty Nails a když můžeme, bereme jen od nich. Ochutnala jsem ho jednou náhodou na rozlučce se svobodou v jednom vinohradském bistru. Dlouho jsme pak hledali, jestli neobjevíme ještě něco lepšího. Ale neobjevili. A od té doby jsme jim věrní.
Daniel: René, který pražírnu založil, nám ohromně pomohl. A obdivujeme ho i za to, jak lidsky svoji práci dělá.
Kateřina: Je to náš vzor. Nikdy nám neřekl ne, i když náš odběr není úplně velký.
Daniel: Nikdy bychom o sobě ale nenapsali nebo neřekli, že máme nejlepší kafe.
Kateřina: Protože každý má rád jiné kafe.
Daniel: Ale děláme ho tak, jak si myslíme, že by se správně dělat mělo.
Kateřina: Za nás je hlavně důležité vydat to kafe tak, abychom se za něj nestyděli. A to se samozřejmě netýká jen kafe ale i jídla. Já jsem extrémně kritická. Když mám pochybnosti přemýšlím, jak bych já jako zákazník chtěla, aby jídlo nebo pití vypadalo. A podle toho se řídím.
Daniel: Když mi blbě teče espresso, tak ho nevydám. A radši udělám nové.
Kateřina: Cvakne ti v hlavě: Vydám to? Podívám se a říkám si: Ne, takhle bych to dostat na stůl nechtěla. A jedu znovu. Už jsem se naučila, že je fakt důležité řídit se svým vnitřním pocitem. Když to nedělám, často se to nevyplatí.
Daniel: A pak ti to lidi vrátí svou přítomností a energií. I proto, že se už nedají oblbnout. Oni ví, jak má správný kafe vypadat.
Dá se teda říct, že tohle je váš koncept? Takhle jste to chtěli dělat?
Daniel: Chtěli jsme to dělat tak, abychom v našem podniku taky chtěli jíst a pít. To je podle nás jediná cesta, aby se lidé vraceli. Každej ti dneska řekne, že je to přece jasný. Ale není. Na většině míst, kam přijdu, to takhle bohužel nefunguje. A to jsme zase zpátky u zaměstnanců. Proto jsme se rozhodli, že v Hugovi budeme pracovat jen my. Takhle nás to baví. A lidi nám to vrací.
Kateřina: Vznikla kolem nás úžasná komunita. Lidi chodí a my se na ně těšíme. Máme třeba i hodinu po zavíračce, ale pořád tam jsme a krafeme (smích). Z 99,9 % k nám chodí ohromně příjemní lidé, který mají podobné smýšlení jako my.
Daniel: A je to přesně tím, že nejsme na hlavní na Karlštejn, což nám mnozí radili. Tam by za námi chodili ale hlavně jednorázoví návštěvníci.
Kateřina: Ale ne že bychom to nechtěli, na začátku jsme o tom ani takhle nepřemýšleli. S loukou, kde jsme, to byla na začátku vlastně docela náhoda.
K foodtrucku tuhle sezónu ale přibylo i Piaggio Hugo, taková kavárnička na třech kolech.
Kateřina: Foodtruck je náročnej, co se týče času i příprav. Taky je to sezónní záležitost. A po konci sezóny nám chybí lidi. Potřebujeme si povídat a být v kontaktu s naší komunitou. A tak nás napadlo, že by bylo fajn mimo sezónu dělat jenom kafe. A přemýšleli jsme, jak to pojmout. Ale Daniel už měl podle mě v hlavě tenhle nápad dlouho (smích). A tak jsme si minulý rok z Ústí nad Labem přivezli Piaggio.
Daniel: A zase to byl vrak. A zase nám ho dal dohromady kutil Jirka.
Kateřina: Hrálo tam roli i to, že jsem se vrátila na full time do práce. Takže Piaggio je jen kafe a občas třeba upeču bábovku.
Takže to je hlavně Danielův projekt?
Kateřina: Přesně tak. Já jsem u něj vlastně ještě nebyla, že bych dělala nebo prodávala kafe. Ale moc ráda si ho k němu jdu dát (smích).
Daniel: I lidi nám říkali, že jim Hugo chybí. Ale když už není hezky, nemá cenu vyjíždět s celým foodtruckem.
Kateřina: Hugo Piaggio ani nemá otvíračku. Prostě když svítí slunko a dává to ten den smysl, tak je Dan s Piaggiem u Kapličky (Hlásná Třebaň). Je to spontánní.
Daniel: Dělám to hlavně pro sebe. Baví mě tam trávit s lidmi čas. Někdo chodí na ryby, já mám Hugo Piaggio. Zjistil jsem totiž, a určitě to není žádná nová myšlenka, že na první místo musím dát sebe. Nejdřív musím být šťastný já, pak jsou spokojení i lidé kolem mě. Je to jednoduchý.
Kateřina: A funguje to.
Daniel: Jsem tam, přichází pán, kolem sedmdesátky, udělám mu kafe a on mi pak za něj podá ruku. A já koukám a říkám si, vždyť je to jen kafe. Ale on mi poděkuje a řekne, že má díky mně hezčí den. A to je ono.
Kafe a Hugo spojují lidi?
Kateřina: Tam si povídaj lidi, kteří se vůbec neznají. Vznikne kolečko a je to boží.
Daniel: Často ale zdůrazňuju, že my jsme svobodní díky tomu, že máme oba svoji práci, která nás živí. A díky tomu Hugo můžeme dělat tak, jak chceme a jak ho děláme.
To je způsob, jak v gastru nevyhořet?
Kateřina: To si nemysli, já jsem v srpnu už vždycky před zhroucením. Ono je to i tak ohromně náročné.
Daniel: Myslím si, že bychom vyhořeli jako mnoho dalších, protože je fakt těžké sehnat dobré lidi, dobré zaměstnance.
Kateřina: Já to vnímám tak, že když máš svoji myšlenku, svoje dítě, tak to nikdo nebere stejně jako ty. Tudíž to nikdo nebude dělat stejně jako ty. Pokud teda nemluvíme o nějakých michelinských restauracích, kde se točí úplně jiné peníze. Hugo nás ale neživí. A díky tomu tam necítíme takový tlak a můžeme to dělat tak, jak to děláme.
Daniel: Když si totiž řekneme, že se nám ten den nechce, tak nemusíme. To je naše svoboda.
Kateřina: A to je úplně boží.
Daniel: Nám to i lidi na konci srpna říkali: Tak zítra neotvírejte, odpočiňte si, ať nevyhoříte. A hlavně ať tu zase příští rok jste.
V sezóně jste hlavně na louce u Berounky v Hlásné Třebani. Jaké máte vztahy s obcí?
Kateřina: Obec nás opravdu podporuje. Moc nám pomáhají a my jim děkujeme, bez nich by to nešlo. A i kvůli tomu jsme řekli, že bereme všechny místní akce. Baví nás být s místními.
Daniel: Na podzim mi třeba zavolali, jestli bych nechtěl být s Piaggiem u voleb. A to byl tak hezký den! Jak volby většinou spíš lidi rozdělují, tak tady to tak nebylo. Lidi zůstávali s dětmi před úřadem na písku, dávali si kafe, povídali si a bylo to skvělý.
Jak se vám pracuje ve dvou?
Kateřina: Absolutně si to bez Daniela neumím představit.
Daniel: Většina příprav jde za Kačkou, takže bez ní bych to dělat nemohl v žádném případě.
Kateřina: Jsme sehraný tým. Já jsem náročná. Daniel sice vypadá na první pohled trochu jako lajdák, ale co se týká vydávání jídla a pití, to dělá v top kvalitě a já jsem s tím naprosto spokojená. S málokým jsem takhle pracovně spokojená.
Jde Hugo foodtruck dohromady s rodičovstvím? Váš syn přeci jen ještě není úplně velký.
Kateřina: V letním provozu bychom to bez babičky Dany (Danielova maminka) nezvládli. Bez ní by to nešlo taky. A ona si to absolutně užívá, že s ním může být. Ale příští sezónu už tam s námi Hugo chce být víc a pomáhat nám.
Daniel: Někdy jsme si vyčítali, že s ním nejsme. Ale pak nám došlo, že to není pravda, jsou to jen naše strachy. Dáváme mu veškerý volný čas. Nemáme žádné jiné koníčky.
Kateřina: Taky nám došlo, že i pro něj je skvělé, když jde na víkend k prarodičům, kde má zase jejich plnou pozornost. Děda ho bere do garáže, babička mu vymýšlí jiný zajímavý program.
Daniel: Třeba já mám na svoje dětství u babičky a dědy skvělé vzpomínky. Doufám, že Hugo to bude mít stejně. Ale máme to nastavené tak, že když nebudeme mít hlídání, tak prostě neotevřeme. Protože Hugo je na prvním místě. To je další výhoda naší svobody a toho, že nás foodtruck neživí.
Jak jste ladili nabídku jídla a pití?
Kateřina: Sortiment byl pro mě velká výzva. Pití bylo jasné, i když i tam ten výběr trval. Pražírnu jsme vybírali opravdu dlouho. Jídlo bylo ale o mnoho náročnější. A sladit to všechno dohromady. Byla to velká škola. Další velká škola pro mě byla spolupráce s kuchařem Pavlem Bendou z Napečeno.
S tím teď už spolupracujete pravidelně. Jak tohle spojení vzniklo?
Daniel: Pavel k nám začal jezdit se svou rodinou na kole. A chutnalo mu u nás.
Kateřina: Jednou nás sdílel na Instagramu. Koukala jsem pak, kdo to je, a zjistila jsem, že dělá kuchaře v michelinské restauraci. A tak když příště přijel, šla jsem si k němu na hulváta sednout (smích). Začali jsme si povídat. Stěžovala jsem si, jak je v jednom člověku vaření náročné. A vymysleli jsme první společný pop-up. Ten měl obrovský úspěch. Dohodli jsme se, že u nás jednou za čtrnáct dní bude vařit. Já jsem si myslela, že mi to ulehčí. Ale to jsem se spletla, protože začalo chodit víc lidí (smích). Ale obrovsky mi ulehčuje to, že když máme společnou akci, jídlo zajišťuje on.
Zahraju si na Lukáše Hejlíka, když už jsme u gastro tématiky. Oblíbený drink? Kdyby vás chtěl třeba v létě někdo na něco pozvat.
Daniel: Já moc na alkohol nejsem (smích).
Kateřina: Sarti Rosa.
Daniel: Cola Doctor Pepper a hodně ledu.
Oblíbené jídlo?
Kateřina: Já mám ráda brunchová jídla. Šakšuku třeba. Pak mi chutná vlastně všechno od Pavla z Napečeno.
Daniel: Mě chutná od Kačky Red Pork. To Kačka vařila občas na louce.
Kateřina: Já jsem hodně i na asijskou kuchyni, takže miluju Bun Bo Nam Bo.
A oblíbený podnik tady v okolí?
Daniel: Naposledy mě Kačka vzala do Obědy od Edy. A to bylo! Na nic si nehraje a má to super. Zase je v tom lidskost.
Kateřina: A Malá pekárna. To je moje srdcovka. Hlavně, když je tam paní Naďa Pohlreichová, moc ráda si s ní povídám.
Daniel: My to máme hozené hodně přes lidi.
Kateřina: Pak mám taky ráda Mokropec v Černošicích.
Daniel: A jezdíme hodně do Sappy. To sice není úplně v okolí.
Kateřina: Ale taky je to naše srdcovka.
Je něco, co jste vůbec nečekali? Čím vás váš projekt překvapil?
Daniel: Před třemi roky bych si nikdy nemyslel, kam nás Hugo foodtruck posune. Kolik ta Avie za tři roky spojí lidí!
Kateřina: A co se díky ní naučíme. Nedávno jsem úplně šokovaně koukala, že Daniel leží pod Avií a něco tam montuje. On, úplně netechnický člověk. A teď se z něj stává fachman a já jsem za to na něj ohromně pyšná.
Pár slov na konec od Katky a Dana:
Chtěli bychom na závěr vyjádřit poděkování lidem, kteří k nám chodí. Děkujeme i Martinu Fabíkovi, jehož zásluhou je Avie nezávislá a může tak být na louce bez připojení.
A za inspiraci děkujeme Soulmate coffee, kteří nám jako první otevřeli dveře do tohoto světa podnikání a ukázali nám, že se dá vše zvládnout i když tvoříte pár nejen na place ale i doma 🙂
Rozhovor: Silvie Holečková
