.https://klavir-s-martinou.webnode.cz
Martinu jsem dostala jako doporučení hned od několika Srdcařů, že je to jasná Srdcařka.
A je!
Tahle usměvavá a skromná žena, učí klavír s takovou laskavostí, lehkostí a profesionalitou, že bych jí mohla fotit od rána do večera.
A ještě raději bych se od ní nechala provést světem klavíru.
Marti, moc držím palce a ještě víc fandím!
Přišla s úsměvem a vlastně celým rozhovorem zněl její smích. Už dlouho jsem nepotkala tak pozitivního člověka jako je Martina Šubrtová. A není jednoduché zachovat si optimistický přístup, když vám osud do cesty staví takové překážky. Martina chtěla být klavíristkou, ale její zdraví řeklo ne. Ona to nevzdala a teď pomáhá dětem i dospělým plnit si sen, který si ona sama úplně splnit nemohla. Hledáte někoho, kdo učí na klavír s respektujícím přístupem? Tak tady je!
Mnoho lidí má sen naučit se na klavír. Jde to i v dospělosti? Třeba ve čtyřiceti?
Určitě, mám i žáky v důchodovém věku.
Opravdu? Taky mají sen? Nebo proč se rozhodli chodit na lekce klavíru?
U někoho je to sen. Další důvod bývá dostatek času. Anebo se hraní věnovali v dětství, ale mají negativní zkušenosti třeba ze ZUŠ a potřebují si vztah ke klavíru zlepšit.
Jak rychlý je progres u dospělých? Asi nebude tak velký jako u dětí.
Je to hodně jiné než u dětí. Někomu to třeba tolik nejde a je tam posun pomalejší. V tomhle věku je o dost těžší donutit mozek k práci, to jde dětem opravdu lépe. A zde přichází moje práce a to najít takový repertoár, aby žák zaznamenal svůj pokrok. Pak jsou tací, kteří mají talent a ti jsou rychlejší. Takovou spolupráci mám moc ráda. Mnohdy se nestačím divit, jak rychle se posouvají.
Jak u hraní vydržet, i když mi to na začátku moc nejde a třeba se nezlepšuju tak, jak bych si představoval?
Chce to mít nějaký cíl. Vizi, čeho chceš dosáhnout. Rozhodnout se, že třeba na Vánoce zahraješ rodině koledu. Tatínek jednoho mého žáka hraje proto, aby motivoval ke hraní i svého syna. Ale samozřejmě ho to baví i bez toho (smích). Ale je to pro něj jeden z hlavních důvodů.
To je krásný důvod. Je pravda, že pokud na klavír neumíš, od určité úrovně svému dítěti už příliš nepomůžeš.
Ze svého dětství mám zkušenost, že to jde i bez toho. Moji rodiče na klavír nehráli. Ale mně hra šla tak trochu sama. Ale některé děti pomoc potřebují, to je pravda.
Je určitě mnoho cest, jak hru na klavír učit. Jakou sis vybrala ty?
Pro mě je důležité, aby mezi mnou a žákem byla důvěra. A na hodinách příjemná atmosféra. Takže nejdřív se snažím budovat vztah. Chci, aby děti naše hodiny vnímaly jako bezpečný prostor. A u menších dětí by součástí učení měla být i hra. Starší zase nechávám vybírat, co chtějí hrát. Nejsme svázaní pravidly, co by se za rok měli naučit, takže je to jen na nich. Oni si určují cíl, kam chtějí dospět.
Jak udělat učení na klavír pro děti zábavnější?
S menšími dětmi si hrajeme třeba na zvířátka, vyjadřujeme počasí nebo si dáváme hádanky – oni mi něco zahrají a já hádám, co mi to připomíná. Nebo naopak zase já zahraju něco jim a oni hádají. Také hrajeme podle sluchu. Výborně fungují i čtyřruční skladbičky, kdy hrajeme společně.
Pracuješ s dětmi i s dospělými. Co ti je bližší?
Pracovat s dospělými je pro mě větší výzva, je to zajímavější. Ale s dětmi to má tu velkou výhodu, že to jde vlastně samo. Je jednodušší se v nich vyznat (smích).
Existuje ideální věk, kdy začít v dětství hrát na klavír?
Říká se, že kolem pěti nebo šesti let. I ZUŠky jsou tak nastavené. Ale mě se lépe pracuje s dětmi třeba v první nebo druhé třídě. V tom věku už jsou zvyklí na soustavnější práci, na přípravu.
V kolika letech si začala hrát ty?
Když mi bylo devět. Takže nikdy, ani u dětí, není pozdě (smích).
Už jsi zmínila, že rodiče na klavír nehráli. Co tě k němu tedy přivedlo?
Někdy v osmi letech na návštěvě u známých, kteří měli klavír, jsem to zkusila a šlo mi to. Tehdy jsem se do klavíru zamilovala. Pak jsem rodiče skoro rok otravovala, že chci hrát (smích). Když se blížily Vánoce, přinesl táta jednou domů v tašce noty. Zjistila jsem tak, že Ježíšek neexistuje (smích). Ale pod stromeček jsem dostala klávesy a to mi to zjištění vynahradilo.
A začala si chodit do ZUŠky.
Prvních pár měsíců jsem cvičila sama. Pak jsem se dostala do Černošic ke Květě Hurťákové. Když otěhotněla, poslala mě k Evženii Koblížkové. Ta učila v dobřichovické ZUŠce. U té jsem zůstala deset let. Tehdy to ale byla Osvětová beseda v sále Dr. Fürsta. Z té se potom teprve stala ZUŠ.
Po základní škole jsi pokračovala na konzervatoř?
V deváté třídě se naši, po rozhovoru s mojí učitelkou klavíru a mojí třídní, rozhodli, že jsem moc chytrá na to, abych šla rovnou na konzervatoř (smích). Takže jsem šla nejdřív na obchodku a potom až na Konzervatoř Jaroslava Ježka.
Když to hodnotíš zpětně, přijde ti to jako dobré rozhodnutí, že si nešla na konzervatoř rovnou?
Jsem díky tomu taková, jaká jsem. A dost možná bych bez obchodky nebyla taková podnikavá dívka (smích). Ale taky mi to přijde jako škoda, že jsem se nemohla na klavír plně soustředit. Na Ježkárně jsem začala mít problémy s rukama a nebýt té odbočky, možná bych to ustála líp.
Pro klavíristku musí být problémy s rukama velký zádrhel.
Bylo to nepříjemné, ale podobné problémy měla třeba polovina mých spolužáků. Podle mě se to dá přirovnat k vrcholovému sportu. Hrála jsem denně čtyři až šest hodin a to se někde projevit musí. Každý, stejně jako ve sportu, má své limity. A tohle byl ten můj limit. Rehabilitovala jsem, zkoušela jsem akupunkturu a mnoho dalších věcí, ale nenašla jsem nic, co by mi pomohlo v mém snu pokračovat.
Tím pádem jsi ale nemohla hrát tolik, kolik bys potřebovala.
Musela jsem studium ukončit. A myslela jsem si, že už se klavíru vůbec věnovat nebudu. Bylo to smutné období. Ale musela jsem jít dál. Začala jsem pracovat jako asistentka v účetní firmě. Brzy se mi ale začali ozývat lidé, že chtějí někoho, kdo by je učil na klavír. Ivana Kylarová mi nabídla v Třebani místo v jejich Osvětové besedě, kde jsem si to vyzkoušela. A když se v Dobřichovicích otevřel Dobřichovický domek, začala jsem učit tam. A tam jsem byla i s mateřskou pauzou deset let.
Letos jsi se rozhodla, že budeš na volné noze?
I kvůli tomu, že jsem máma, jsem hledala cestu, která by pro mě byla funkčnější. Začala jsem se soukromou výukou a postupně jsem úvazek v SVČ snižovala, až jsem loni skončila úplně. Když jsem sama za sebe, cítím se uvolněnější a svobodnější. A mám víc prostoru na syna.
Dokážeš pojmenovat důvody, proč není učení v instituci jako je ZUŠ tvůj šálek kávy?
Zkoušela jsem tam pracovat s dětmi svým stylem, který je takový víc uvolněný. Ale zjistila jsem, že mi to nejde. Tam je potřebný nějaký výstup, splnění určitého cíle. A i já jsem pak měla od dětí nějaké očekávání. Nebyla jsem v tom pak vůbec spokojená. A také mi dělá velký problém sedět šest hodin na jednom místě.
Dá se říct, kdy je vhodnější docházet na hodiny klavíru k tobě a kdy do ZUŠ?
Každá ZUŠ je jiná. Ale když je vidět, že je dítě hodně talentované, dává za mě smysl, aby směřovalo do tohoto systému. Mně osobně to sedělo. Vyhovoval mi rámec. Stejně tak mi vyhovovaly pravidla a známkování. Já jako učitelka nejedu tolik na výkon. Mám ale i žáky, kteří chodí ke mně i do ZUŠ. Takže se to dá kombinovat. Záleží na cíli, kterého chce malý klavírista dosáhnout.
Hrát na klavír a učit hru na klavír jsou dva různé obory.
A ještě je tu jeden obor. Pomáhám dětem a dospělým s hudební teorií, kterou se potřebují naučit pro jejich další studium (např. ZUŠ – postupové zkoušky z hudební nauky, Konzervatoř – talentové zkoušky, přijímací zkouška na pedagogické VŠ a pomoc v průběhu studia).
Pořád ale pro sebe nacházím i klavírní výzvy. Někteří pokročilí žáci už hrajou složitější věci, já si to pak s nimi přehrávám. Nebo se mi zalíbí nějaká filmová hudba a tu studuju.
Máš nějaké oblíbené skladatele?
Mám ráda Chopina, to je moje láska (smích). Také Debussyho. Baví mě skladby z období romantismu a impresionismu. Ráda vyjadřuju klavírem emoce a o tom především romantismus je. Moc ráda poslouchám hudbu a nechám se jí unášet. Občas se mi to podaří i při hodinách s mými žáky. To potom zapomínám žákovi obracet stránky (smích).
Hra na klavír je o velké píli. Co je podle tebe opravdu nutné umět, aby člověk mohl na klavír hrát.
Za mě určitě noty. A nejen je umět, ale také jim rozumět. Umět noty přináší hudebníkovi velkou svobodu. Otevírá to dveře i k jiným nástrojům. Ono to možná zní bizarně, ale třeba na Youtube se můžeš na klavír učit i bez not. A mnoho lidí je proto považuje za nedůležité. Můžu žáka naučit hrát třeba Pro Elišku za pár dnů. Pomocí sluchu, popisu not a ukázky, ale já na to jdu pomaleji. Chci, aby notám a skladbě rozuměl, aby to pro něj byla vstupenka k další skladbě, kterou zvládne zahrát díky této cestě i beze mě.
Co stupnice a etudy? Takový postrach začínajících klavíristů.
Moje hodiny neprobíhají jako v ZUŠ, takže nebazíruju na etudách a stupnicích každou hodinu. Ale zvládnutí techniky dává klavíristovi taky svobodu. Díky pravidelnému cvičení se pohyby rukou zautomatizují a během hry se pak člověk může soustředit i na jiné věci.
Co tě na učení baví nejvíc?
Různorodost. Každá hodina je jiná, každý týden se stejným žákem je jiný. A výsledky (smích). Často jsem na své žáky hrdá.
A je něco, co tě nebaví?
Když stagnuju. A tím pádem žáci, kteří netrénují (smích). Nebo jinak, abych to uvedla na pravou míru. Nevadí mi, když žáci netrénují, ale mají zájem. Těžké je pro mě to, když zájem nemají a ani netrénují. To není moje cílovka. Ale takové žáky většinou nemám.
Co bereš jako největší úspěch ve své klavírní kariéře?
Ze ZUŠkového období umístění na soutěži nebo to, že jsem se na Konzervatoř dostala na první pokus. Hodně vzpomínám také na hraní v Rudolfinu. Doprovodila jsem svoji kamarádku, která tam zpívala na výročním koncertě dobřichovické ZUŠ.
Měla jsi trému?
Ano (smích). Využila jsem tehdy práci s dechem, ta mi hodně pomohla se zklidnit. Za necelé dva měsíce budu vystupovat na Vernisáži mé žačky a musím přiznat, že trému mám už teď. Znamená to pro mě umět skladbu ne na sto procent ale na sto dvacet.
Učíš s trémou pracovat i své žáky?
Tento školní rok se vracím k pořádání přehrávek. Proti trémě pomáhá hlavně praxe, dobrovolnost a ochota jít do nekomfortu.
Máš nějakou svou osobní výzvu nebo vizi?
Chtěla bych někoho učit na klavír v angličtině. Nedávno jsem začala chodit na konverzace, angličtina mi totiž moc nejde a díky tomu mám i větší pochopení pro své žáky, když jim to nejde. A tohle by bylo skvělé seberozvojové spojení. Já se ale pořád snažím něco vylepšovat. Občas už to ani neberu jako svoji dobrou stránku (smích).
S tím seberozvojem ale souvisí i můj další plán – chtěla bych přinést klavír do firem právě jako formu osobního rozvoje. Hra na klavír je výborná na kognitivní funkce mozku, pomáhá hledat nové možnosti, podporuje kreativitu, pracuje s chybou. Umím si představit, že moje služba bude ideálním benefitem pro zaměstnance do firem, kde mají relaxační nebo herní místnosti. Tenhle nápad ale zatím ještě ladím.
Rozhovor: Silva Holečková
