Chalupa na kopečku: místo, které dělají srdcaři pro lidi.
Miluju tohle místo, miluju jejich jídlo, miluju tyhle dva!
A jejich rodinnou atmosféru, se kterou pečují o Chalupu. Jsou to Srdcaři.
Terezko, Zdenku, moc Vám fandím a děkuji za Vás!
Když jsem jela do Chalupy, tohle místo jsem už znala. Věděla jsem, že je baby friendly, že je to tam fajn, a moc jsem se těšila. Jako maminka a zákaznice v jedné osobě totiž oceňuji, když vidím, že na děti někdo myslí. Že nebude problém, když něco rozlijí, vykřiknou nebo se zrovna nebudou chtít posadit ke stolu. A že si díky tomu můžu v klidu posedět, dobře se najíst a užít si chvíli pohody. Ještě víc mě ale těšilo, že jedu na místo, kde se člověk cítí příjemně a kde je znát, že za ním stojí lidé, kterým na něm opravdu záleží.
Podniků, které mají své pevné místo v místní komunitě a stojí na podpoře lidí kolem sebe, není nikdy dost. A právě proto se do nich zákazníci rádi vracejí. Nejen kvůli dobrému jídlu, ale také kvůli atmosféře, osobnímu přístupu a pocitu, že jsou tu vítaní. Že sem zkrátka patří.
Dobře to ukázalo i období covidu. Komunita kolem Chalupy fungovala, lidé podnik podporovali a měli stále zájem o jejich jídlo. I v době, kdy se všechno ze dne na den změnilo, si k sobě našli cestu. Tomu já říkám srdcařství.
A právě o tom jsem si tentokrát povídala s majiteli Chalupy, Terkou a Zdeňkem Mahlovými. Vyprávěli mi o tom, jak Chalupa funguje dnes, ale také o tom, jak celý jejich příběh vlastně začal. Už šestnáct let společně tvoří příběh podniku, který se během let odehrával na dvou různých místech a přinesl řadu změn. Osm let působili v centru Letů a dalších osm let tady nahoře na Rovinách. Klobouk dolů před tím, co všechno za tu dobu zvládli. A když o Chalupě mluvili, bylo vidět, že to pro ně není jen práce. Oči se jim rozzářily a bylo znát, kolik času, energie a srdce do ní vložili.
Terko, Zdeňku, vy jste se přestěhovali ze staré Chalupy dole, kde dnes sídlí někdo jiný. Co vás k tomu přimělo? Hledali jste větší prostor, nebo to byl jiný důvod?
Terka: Byli jsme tam v nájmu a v tu chvíli jsme tam už nemohli zůstat. Shodou okolností se objevila tahle možnost. Je to trošku mimo hlavní silnici, ale tady je to už naše. Když jste v nájmu, nikdy přesně nevíte, jak dlouho tam budete, a také si musíte dobře rozmyslet, do čeho budete investovat. Tohle je už takový náš domov.
Přestěhovat se z centra Letů na místo, které není tolik na očích, muselo být velké rozhodnutí. Neměli jste obavy, jestli si k vám lidé najdou cestu i sem?
Terka: Má to svoje pro a proti. Lidé musí nebo chtějí dojet cíleně, ale tady máme velkou zahrádku, velké parkoviště a penzion. A my jsme z toho původního místa museli odejít, takže to nebylo úplně naše rozhodnutí. Proti je určitě méně než pro.
Zdeněk: Lidé občas řeknou: „Vy jste už tak daleko,“ přitom je to autem dvě minuty. Ale psychologicky to působí. Kdo ale chce poctivé jídlo v domácím prostředí, ty dvě minuty rád překoná. A o to víc si každého, kdo dorazí, vážíme. Dole bylo parkování jen pro šest aut. Tady je to náš pozemek a nejsme na nikom závislí.
Když přišel covid a všechno se ze dne na den zavřelo, hned jste se pustili do rozvozu a ten vám zůstal. To muselo být hodně náročné. Jak jste to zvládli?
Terka: Nejdřív zavřeli restaurace a hned druhý den jsme otevírali výdejní okénko a rozjeli rozvoz. Měli jsme obrovskou podporu od zákazníků. V té době se ukázalo, jaké máme s lidmi vztahy.
Dokážete po práci mluvit o něčem jiném, nebo je práce absolutní součástí života?
Terka: Je to absolutní součást života, nonstop. Řešíme to klidně v deset večer, protože nás něco napadne. A přes den se vlastně míjíme, každý má svou práci.
Máte rozdělené role?
Terka: Ano, já mám na starosti penzion, Booking a administrativu. To jde za mnou. Zaměstnanci a zahrádka taky. To všechno, co není na první pohled vidět.
Zdeněk: Já jsem v kuchyni, nakupuju a vymýšlíme denní menu. A když někdo chybí, loupám brambory. Tak čtrnáct dní jsem je loupal, protože jsme neměli paní na nádobí.
V čem se doplňujete? Kdo z vás víc myslí na praktické detaily a kdo spíš vymýšlí nové věci? Zajímá mě ta dynamika vás dvou, i v podnikání.
Terka: Když něco nadhodím, manžel hned vidí, co všechno bude potřeba zařídit. Já spíš přicházím s nápady na akce a řeším, jak je potom zorganizovat a uvést do praxe. On přináší praktickou stránku. Někdy mě svými připomínkami trochu zbrzdí, ale zase to vidí realisticky. A gastro dělal celý život.
Umíte po práci prostě vypnout? Jak to u vás doma vypadá?
Terka: Když se nepohodnete se šéfem, zavřete dveře a jdete domů. Tady ne. Říkáme si, že kdyby nebylo Chalupy, tak se vlastně ani nehádáme. Ono to ale nejsou hádky, spíš vymezování prostoru.
Terko, vy jste začala jako zákaznice. Jak to celé vlastně vzniklo? A jak jste se, Zdeňku, dostal ke gastru?
Zdeněk: Celý život jsem pracoval v gastru, hlavně za barem v Praze, ale doma jsem rád vařil a jsem vyučený v obou oborech. Navíc jsme měli tak špatného šéfa, za kterého jsem dodnes vděčný, protože mi dal motivaci otevřít si vlastní hospodu. Zpočátku jsme to dělali s kolegou. Pro něj to byla jednodušší cesta: pronajmout si zařízenou restauraci. Střídali jsme se po víkendech a pomáhaly nám partnerky, abychom vůbec mohli někam jet. Po roce a půl kolega odešel, protože potřeboval jistotu zaměstnání, a my jsme to vzali naplno.
Terka: Já jsem přišla jako rejpal, zákazník z barové židle, který sypal nápady. Já jsem ještě měla svou práci, ale pak jsme založili rodinu a Chalupa se stala naším dalším dítětem.
Terko, vy jste vystudovaná architektka. Projevuje se to nějak v podnikání? Realizujete se skrz to?
Terka: Hlavně při rekonstrukci, když jsme to koupili a změnili interiér. Dole jsme měli klasickou chalupu s bílo-červenými kostkami. Tady jsme šli víc do maminkovství a babičkovství. Někdo tomu říká Provence a v létě, když rozkvete levandule, je to opravdu příjemné.
Vaříte českou kuchyni se šmrncem. Bylo to od začátku jasné, nebo vás k tomuto konceptu dovedlo to, co lidé chtějí?
Zdeněk: Když jsme otevírali, chtěli jsme dělat to, co umíme. Měli jsme koncept z Prahy, ale zjistili jsme, že lidé chtějí přijít do příjemné restaurace a dostat to, co mají rádi. Nabídka určuje poptávku. Smažák, řízek, svíčková. A svíčková, která chutná všem, neexistuje. Někdo by víc osolil, někdo přidal pepř, někdo chce křupavější řízek. V pátek děláme rybu a lidé sem jezdí cíleně. A na sobotu večer třeba křepelky.
Zdeňku, zmiňoval jste, že dobré kuchaře je těžké sehnat. Jak to u vás vypadá s lidmi a týmem?
Zdeněk: Je to věčný problém. V kuchyni a na baru je denně pět až šest lidí a dvě směny. Dobrého kuchaře hledáte klidně půl roku. Radši si uvařím sám, než abych vzal někoho, kdo se nehodí.
Terka: Personál je pro nás rodina. Nemáme tu nikoho, kdo by nám nebyl sympatický. A jejich podpora je obrovská.
Mluvili jsme o dětech. Jak to zvládáte s dětmi, když vlastně neustále pracujete?
Terka: Je to hrozně náročné, ale máme úžasnou babičku, moji maminku. Jezdí k nám skoro každý víkend a jezdíme s ní i na dovolenou. Bez ní bychom asi nebyli schopní fungovat.
A děti se zapojují do rodinného podniku?
Terka: Máme jedenáctiletou dceru a pětiletého syna. Děti občas pomáhají natáčet spoty pro Chalupu. Ale když dcera řekne, že bude dělat taky gastro, odpovím: „To v žádném případě. Klidně někde pryč, ale ne u nás.“ Na stříbrném podnose to mít nebudou. Kdyby chtěly pokračovat, musely by si to opravdu zasloužit.
Dnes je Chalupa známá také tím, že myslí na rodiny s dětmi. Bylo to tak od začátku, nebo se dětské zázemí postupně rozvíjelo až během let?
Terka: Koutek tu byl od začátku. Nemusí být velký, stačí tři hračky. Pro děti je to něco nového, tak se zabaví. Tady jsme víc rozvinuli zahradu. Trampolínu jsem viděla ve Špindlu, kde ji má každý hotel, a říkala jsem si: Tu dáme taky. Domeček měly děti doma, kde si s ním nehrály, a tady si s ním hrají pořád. Zeleň odděluje hřiště od parkoviště, aby se máma nemusela bát. A houpačky ne. Já jako máma bych pak furt hlídala. Chodí sem i kamarádky, rodiny a starší lidé. Děláme to pro všechny, ne jen pro jednu cílovou skupinu.
Rozvozy máte jen na obědy a vozíte je sami. To je dnes vzácnost. Jak to funguje a proč jste to zavedli právě takhle?
Zdeněk: Objednávky bereme do jedenácti. Máme dvanáct jídel z denní nabídky: saláty, bezmasá jídla, minutky, hotovky, polévky i dezerty. Nechceme po lidech platbu za dovoz a neúčtujeme krabičky. Za krabičku za pět korun bych se styděl něco účtovat. Lidé ale musí přistoupit na to, že nedostanou jídlo přesně ve dvanáct. Někdy ve čtvrt na jednu, někdy ve tři čtvrtě na dvanáct. Ale oni to vědí. Nazvali jsme to sousedské rozvozy.
Zmiňoval jste, že jste z Prahy. Převažují mezi vašimi hosty místní, nebo k vám díky poloze na trase na Karlštejn přijíždějí také turisté?
Zdeněk: Jsem z Prahy a znám turistické restaurace. Vím, co se stane, když letadla přestanou létat. Místní jsou pro nás priorita. Turisté jsou bonus navíc, počítat s nimi nemůžete.
Máte otevřeno každý den, i v pondělí. To je opravdu něco. Jak to zvládáte a kdy si odpočinete?
Terka: Máme zavřeno jen dva dny v roce. Poslední dva roky jsme přidali jarní prázdniny, kdy tu nikdo není.
Zdeněk: Po patnácti letech jsem poprvé seděl večer u stolu a nemusel nic řešit.
Jaké to bylo?
Zdeněk: Byl jsem z toho dost nesvůj (smích).
Kdybyste se mohli vrátit na začátek, šli byste do toho znovu, i když víte, kolik času a energie to bere?
Terka: Určitě. Ideálně s dnešními znalostmi. Hodně jsme se učili za pochodu, například jak si nastavit, kdo je za co zodpovědný. Pořád se hledáme, protože provoz je dynamický. A když pak přijde pochvala od hostů nebo hezká recenze, je to pořádné pohlazení. Kdyby bylo víc negativního, nedělali bychom to.
Máte ještě nějaký sen, který byste si chtěli splnit skrze Chalupu?
Terka: Mám ho, ale nechám si ho pro sebe.
A plány do budoucna?
Terka: Pořád se tu něco dodělává. Letos jsme pořídili nový kvalitní nábytek na zahrádku, protože radši dáváme peníze do toho, co hosté vidí.
Zdeněk: Z toho, co není tolik vidět, je v plánu nová pergola a fotovoltaika.
Na závěr: Co vás na tom všem nejvíc těší?
Terka: Že se tu hosté cítí jako doma.
Zdeněk: Potkávám lidi cestou na nákup a slyším: „Jo, na oběd dorazíme.“ A jedna místní paní nám dokonce řekla: „Vy už nejste z Letů, vy už jste naši.“
A možná právě v tom je celé kouzlo Chalupy. Není to jen restaurace, kam si člověk zajde na dobrý oběd. Je to místo, které si postupně našlo své lidi a kde se z hostů stávají známí a ze známých téměř sousedé. Místo, kde za každým talířem stojí práce, odhodlání a především lidé, kteří svou práci dělají srdcem.
A právě taková místa mají v našich obcích své nezastupitelné místo.
Rozhovor: Jana Vopinková
