IG: lunalavayoga
O Andrejce psát čistě objektivně je dost velkou výzvou, protože je mému srdci tak blízká, že by stačilo napsat, miluji tě.
O to víc mám teď radost, že můžeme v Srdcařích skrz slova i skrz fotografie, ukázat ten její příběh a to, co z ní tvoří Srdcaře.
Pod její ruce si lehnu kdykoliv a s naprostou důvěrou. Stejně tak jako její hlas mě už několikrát vrátil na zem a pohladil ve chvílích, kdy bylo potřeba.
Andrejko, jsem vděčná, že někdo tak moc laskavý, moudrý a soucitný, žije tady u nás.
A léči. Tělo, psychiku i duši.
Pusu
Práce? Poslání? Cesta? Když se vám život ve třiadvaceti otočí hlavou vzhůru a udělá několik kotrmelců, nezbývá než si vybrat radikální řešení. Andrea se sbalila, všechno a všechny opustila a vydala se do Indie. A díky tomu se vyléčila. A díky tomu je tam, kde je. U Berounky jde svojí cestou a léčí pomocí práce s tělem, jógy a dalších technik. A teď to, co ji zachránilo, i učí.
Zabýváš se psychoterapií, prací s tělem, vedeš vlastní výcvik Puja Marma terapie, praktikuješ jógu. Jak sis vybrala tuhle práci?
Tuhle práci jsem si vlastně nevybrala, ona si spíš vybrala mě. Nikdy jsem nesnila o tom, že budu dělat zrovna tohle, ale mám teď pocit, že jsem na tom správném místě, že je to moje cesta.
Jak tvoje cest začala? Vím, že nebyla úplně jednoduchá a že na jejím začátku byla jedna ženská nemoc.
Po gymplu zaměřeném na angličtinu jsem si vybrala anglistiku na FFUK. Říkala jsem si, že budu učit, překládat, tlumočit a dařilo se mi. Na konci vysoké jsem dostala stipendium a odjela do Ameriky. Už tam jsem začala mít zdravotní problémy, třeba velké bolesti během menstruace. Moc jsem to neřešila, neměla jsem peníze na americké doktory a myslela jsem si, že je to třeba velkou zimou (pozn.red. Andrea bydlela blízko hranic s Kanadou). Po návratu domů jsem šla na kontrolu ke svému gynekologovi a ten mi řekl, že mám endometriózu, a to v hodně blbé fázi. Měla jsem endometrické cysty, moje břicho vypadalo, jako bych byla v pátém měsíci. Rovnou mě poslal na operaci. Řekl totiž, že něco tak hrozného ještě neviděl, že to může prasknout a jiné řešení není. Po operaci mi oznámili, že na ni budu muset chodit každý půlrok, že jinak se to řešit nedá.
To musel být obrovský šok pro třiadvacetiletou, do té doby naprosto zdravou holku.
Byl to pro mě velký šok. Nasadili mi také hormonální léčbu a zastavili mi tak menstruační cyklus. Ten totiž průběh endometriózy zhoršoval. Taky mi řekli, že nebudu moct mít děti. Vyhledala jsem několik lékařů, ale všichni říkali to samé. A zároveň mi po operaci nebylo vůbec dobře. Pomohla mi jen trochu a problémy se za dva měsíce zase vrátily. Po hormonech jsem se zase necítila dobře psychicky. Bolest mě vždy úplně vyblokovala třeba na dva týdny v měsíci a mohla jsem se jenom modlit, aby to už skončilo. Dost to se mnou zamávalo.
Ty jsi ale u léčby předepsané lékaři nezůstala.
Hormony jsem po dvou měsících vyhodila do koše. Cítila jsem, že jdu kvůli nim do takového depresivního stavu, že se mi těžko byť jen základně funguje. A řekla jsem si, že buď najdu jiný způsob, jak se z toho dostat, nebo radši umřu. A tak jsem na další operaci odmítla jít a v nemocnici jsem podepsala revers.
Jak jsi ten způsob hledala?
Přemýšlela jsem, jaké jiné světové medicíny existují. Když mi nepomáhala ta západní, chtěla jsem najít jinou, která mi třeba cestu k vyléčení ukáže. Moc jsem o tom tehdy nevěděla (smích). Jen jsem trochu cvičila jógu. A tak jsem si otevřela atlas světa a tam jsem vyznačila asi čtyři místa, kde mi přišlo, že by mi mohli pomoct. A pak jsem si prostě hodila mincí. Padlo to na Indii.
Takhle tedy začala tvoje cesta?
Ano, takhle to celé začalo. Odjela jsem, podle doktorů, v ohrožení života do Indie s tím, že se tam zkusím uzdravit.
Jak je to dlouho?
Už je to čtrnáct let. Teď to vyprávím trochu jako pohádku (smích). Ale v té době jsem měla pocit, že horší už to být nemůže. Zhroutil se mi studijní i pracovní svět, ve kterém jsem žila. Sbalila jsem si věci do beden, prodala auto, opustila jsem přátele a blízké a vůbec netušila, co se mnou bude.
Jak dlouho jsi v Indii byla?
Nakonec jsem tam zůstala půl roku. A pak se vícekrát vrátila na několik měsíců. Tehdy jsem tam dokázala žít za pakatel, třeba za stovku na den. Hned, jak jsem tam přijela, začala jsem hledat různá jógová centra a místa, kde se dělá pančakarma (očista střev). Myslím si, že hodně velký vliv mělo to, že jsem poprvé byla jen sama se sebou. Poprvé jsem taky byla delší dobu bez partnera. V něčem to bylo hodně těžké a v něčem hodně osvobozující. Potkat se se sebou sama, to byl pro mě velký zlom. Čelila jsem svým emocím, strachům i démonům. Ale zjistila jsem, že to, s čím se skrze tuhle zkušenost potkávám, je esence života a ta že je dobrá, takže se vlastně není čeho bát.
Prakticky jsi dělala co?
Dělala jsem jógu, našla jsem si učitele, ke kterému jsem šla do výcviku a všechno se tak samo skládalo. Úplně jsem změnila životosprávu – hlavně jídlo a rytmus dne. Cvičila jsem někdy i pět hodin denně. Věnovala jsem se očistám, meditacím a hudbě. A cítila jsem, že mi je líp. Bolesti byly menší a menstruace nebyla tak bláznivá. Říkala jsem si, že asi dělám něco dobře, když je mi líp. Po návratu do Čech jsem si našla doktora, který byl ochoten mě vyšetřovat, i když jsem nepodstupovala doporučenou léčbu. A ten mi potvrdil, že růst endometrií se zastavil. Už to byla velká věc! Všichni lékaři mi předtím řekli, že to nikdy růst nepřestane. To mi dalo velkou sílu. A řekla jsem si, že když se to může zastavit, tak to může i zmizet.
Takže jsi i v Čechách pokračovala dál?
Našla jsem si paní, která mě dál prováděla očistami. Zkoušela jsem různé byliny a zábaly. Prostě od všeho trochu. Nevím přesně, co z toho fungovalo, ale zřejmě nějak fungovala ta kombinace. Do toho jsem při další cestě do Indie seznámila s marma terapií. Po každé terapii jsem cítila, že odchází mnoho emocí a že mi je lépe. Během roku a půl moje nemoc začala ustupovat, a nakonec odešla úplně. Držela jsem ale velmi přísné diety, nepila jsem kafe, alkohol, nejedla jsem cukr. Prostě nic, co by mohlo být rizikové pro můj zdravotní stav. Jela jsem takový dril – dvě hodiny pranajáma, pak jóga, strava přesně podle schváleného režimu, pak obklad z tvarohu atd. Prostě jsem se zakousla a jela jsem. A ono to fungovalo, endometrie se postupně zcela vstřebaly. Doktor je v břiše hledal, ale prostě tam nebyly. Krátce potom jsem potkala Jakuba, otce mojí dcery. Celkem rychle jsem otěhotněla, a i tím se mé tělo stabilizovalo. Také jsem se v té době více sblížila se svou kamarádkou Bárou Hu a začala jsem s ní spolupracovat.
A v té době jsi začala učit jógu?
Měla jsem po jógovém výcviku, tak jsem občas vzala nějakou lekci, někdy něco za Báru a najednou jsem zjistila, že učím jógu půl týdne. Otevřeli jsme jógové studio na Smíchově. Do toho mi volali lidé, že ví, že jsem se vyléčila a chtěli vědět, jak jsem to udělala. Takže jsem občas měla i nějakou individuální konzultaci. S Bárou jsme brzy potom začaly dělat jógovou terapii, což jsou jógové sestavy na míru, různé tematické kurzy a pak i náš jógový výcvik. To mě osobně během léčby hodně pomáhalo. Když byla Agáta malá, jela jsem ještě na jeden výcvik do Indie a začala jsem studovat marmy, které mě vždycky hodně zajímaly. Přes jógovou terapii jsem se začala víc a víc věnovat také práci s tělem.
Řekneš nám víc o Marma terapii?
Marma terapie je o aktivaci sebeléčivého potenciálu lidského těla. Naše tělo se dokáže samo vyléčit, když mu dáme ty správné podmínky. To je filozofie, ze které učení vychází. A z Marma terapie vznikla i Puja Marma terapie, kterou teď vyučuju.
Nezaměřovala ses tedy jen na jógu.
Jóga i marmová terapie mají stejnou filosofii, vychází ze stejných kořenů. S klienty jsem postupovala podle jejich potřeby – s každým trochu jinak. A zároveň jsem cítila, že jsou tu pořád témata, se kterými sama potřebuju pracovat. Hodně z nich souviselo s mou původní rodinou, se vztahy s rodiči.
Ty jsi ale také měla se svým bývalým mužem kapelu.
Hudba byla fajn, ale zároveň pro mě bylo těžké to, že koncerty byly vždy spojené s kluby, alkoholem a ponocováním a já jsem věděla, že mi to nedělá dobře. V jednu chvíli jsem viděla, že bych se hudbou mohla i živit, jezdili jsme s Kubou velké koncerty, hráli nás na rádiu. Ten svět mě fascinoval, ale cítila jsem, že v jádru prostě nejsem v pohodě.
To je obdivuhodné umět si to uvědomit.
Měla jsem strach, že by se mi endometrióza mohla vrátit. Vždycky jsem to riziko cítila, když jsem se zhoupla k nějakým zlozvykům.
Hudbu stále děláš, ale hlavní směr byl jasný?
Cesta seberozvoje mě hodně chytla. Brzy potom jsem si udělala i výcvik, kde jsem se vzdělávala v meditacích a v práci s rituálním rámcem. Taky mě zajímalo Maitri dýchání, a tak jsem nastoupila do výcviku. Potom ale přišel rozchod s Kubou a s ním i osobní krize. A já jsem měla pocit, že to zase musím všechno znovu nějak uchopit. A uvědomila jsem si, že se potřebuju nějak stabilizovat.
Všechny tohle k tobě přicházelo tak nějak samo?
Všechno ke mně přišlo primárně skrze můj vlastní proces. Když mi to pomáhalo, chtěla jsem vědět víc. A pak jsem se začala vzdělávat skrze výcviky, protože jsem věděla, že to chci časem předávat dál. Takhle jsem nabírala různé nástroje, aniž bych měla konkrétní záměr. Hlavně jsem díky tomu potkala skvělé lidi, se kterými mi bylo dobře. Zajímaly mě také přechodové rituály a sama jsem je začala vytvářet. A zjistila jsem, že rituální forma práce se sebou sama a s energií je pro mě důležitá. Naučila jsem se pracovat se záměrem a s myšlenkou. Viděla jsem, že když má věc ucelený rituální rámec a drží pohromadě, tak to dělá v životě člověka úplně jiné věci než když něco děláme “jen tak”. A cítila jsem, že můj osobní příběh si konečně začal sedat.
V současné době doděláváš i pětiletý psychoterapeutický výcvik.
Časem jsem zjistila, že ráda pracuji individuálně. Nabízím jógu a práci s tělem, ale klienti i během teto práce přichází s velmi osobními tématy, vztahovými problémy, rodinnými vzorci. Došlo mi, že mnohy dělám jakéhosi terapeuta, ale terapeut nejsem. A to mi nepřišlo dobré. Potřebovala jsem se o něco opřít a znát i duševní souvislosti. Chybělo mi vzdělání v tomto oboru, a tak jsem se rozhodla, že si udělám psychoterapeutický výcvik. Dlouho jsem vybírala a nakonec jsem si vybrala biosyntézu, což je somatická psychoterapie, která má kořeny v psychoanalýze. Je to psychoterapeutický směr zaměřený i na tělo.
Jsi se svým výběrem spokojená? Funguje to tak, jak sis představovala?
Je to super. Mně hodně dává být v komunitě psychoterapeutů, je to pro mě opora. Práce s lidmi je krásná a opravdu smysluplná, ale někdy taky velice náročná a hodně solitérská. Sice celý den mluvím a pracuji s lidmi, ale jsem tam v určité roli. Potom přijdu domů a někdy už nemám na nikoho dalšího kapacitu. Mnohdy mě to nutí stáhnout se ze společenského života a více si užívám samotu. Mít kolektiv lidí, kteří dělají něco podobného a se kterými můžu svoji práci sdílet, je pro mě ohromně cenný.
Pro mě osobně by tohle byl důvod, proč bych si tě vybrala jako bodyworkera a terapeuta. Ta touha se pořád zlepšovat a vědomí, že nemůžeš ustrnout na místě a myslet si, že už víš všechno.
To je milý, děkuju. Kontinuální vzdělávání je pro mě bytostná potřeba. Potřebuju číst knihy a prostě být v tom poli, zajímají mě další souvislosti. Pracovat s lidmi vnímám jako velkou zodpovědnost a myslím, že je důležité neustrnout v nějakém dogma. To pro mě znamená pořád se vyvíjet. Třeba, až budu jednou stará, tak si řeknu: Dobře, už mi to stačilo. Už prostě jen budu s tím, co jsem nasbírala. Ale zatím to tak není (smích).
Ty už teď máš vlastní směr terapie a ta se jmenuje Puja Marma terapie.
Ano, v té jsem sjednotila mnohé směry, kterým se věnuji. Je to rituální přístup k terapeuticke tělové práci, kde používám marma body, práci s emocemi uvíznutými v těle a další techniky. Od loňska poprvé tenhle směr učím na svém výcviku a letos jsem se rozhodla vypsat další ročník, do kterého se mohou hlásit noví studenti. Dostala jsem k tomu požehnání od mé indické učitelky. Je to takový balík tělového know how, se kterým pracuju už mnoho let.
Co znamená slovo Puja?
Puja (česky púdža) znamená obřad, rituál. Puja Marma terapii jsem poskládala z toho, co jsem se za ty roky naučila a je v tom kousek mě a mojí životní zkušenosti. Stále ovšem ctím ty původní směry, o které se to opírá. Třeba učení marem je tam kompletní tak, jak jsem ho já sama obdržela.
Takže jdeš vlastně dvěma směry?
Svým způsobem ano, i když vnímám, že je to v jádru ten samý směr jenom z jiné strany. S klienty se věnuji Puja Marma terapii, ve které pracujeme hodně skrze tělo a uvolňování toho, co už není potřeba držet. Je to komplexní a celostní tělová práce. Anebo přijdou na psychoterapii a pak se věnujeme biosyntéze a díváme se spolecně na to, jaké změny chce klient v životě dosáhnout, co je ochotny pro to udělat a jak mu v tom mohu pomoci. Také pořádám workshopy a jsem facilitátorkou Maitri dýchání.
A co tvoje cesta z Prahy k Berounce?
Jak jsem se sem dostala? No už s Kubou jsme se bavili o tom, že bychom chtěli z Prahy pryč. A i když jsme se rozešli, pořád mě ta myšlenka neopustila. Chtěla jsem, aby Agáta šla do první třídy už někde mimo Prahu. Chtěla jsem pro ni jiné dětství, než jsem měla já, aby měla větší kontakt s přírodou. A potom přišel covid a my jsme s tehdejším partnerem najednou neměli peníze. Měli jsme tehdy na jeden nájem a to bylo všechno. A já jsem si řekla, že je teda asi čas vypadnout z Prahy. A tak jsme si půjčili od kamaráda chatu v Orlických horách a odjeli tam. K Berounce mě to ale táhlo dlouhodobě. Vždycky se mi tu líbilo. Měla jsem tu kamarády a věděla jsem, že tu je moc fajn komunita. Ale bydlení se tu nehledá úplně jednoduše. Do toho covid. Takže okolnosti našeho stěhování byly docela dramatické. Začínali jsme v chatě, kde netekla voda. A pak jsme se ještě mnohokrát stěhovali, než jsme našli místo, kde teď žijeme.
Takže teď už se tu cítíš doma?
Bydlíme tady pět let a zdejší lesy, řeka, lidé i krajina se staly naším domovem. Bydlet ve městě si teď už neumím představit, i když tam ráda občas jezdím. Hodně mě tady zdrojuje klid, ticho, volný prostor a samozřejmě i místní kavárny, zastaveníčka, kamarádi nebo třeba Malá pekárna a hospoda U Věže.
Rozhovor: Silvie Holečková
