Tři kvítka
S Aničkou a Tomášem jsem se poprvé setkala na poli. Kde jinde. Tenkrát nešlo o to jejich pole, ale o mé pokusy pěstovat chřest. Od prvního momentu jsem si je zamilovala. Jejich nadšení pro květiny, pro ten jejich styl života, pro to jejich „bez čeho nedokážu žít“. Chviličku tu vypadalo tak, že se naše cesty farmaření spojí, ale nakonec to dopadlo úplně jinak.
Několikrát jsem si zašla k nim na kurz pletení věnců, naše amazonky se spřátelily a společný čas se pro mě vždy stal takové pohlazení po duši.
Se společně naladěnými lidmi. S lidmi, kteří pro něco žijí tak moc, že bez toho nedokáží žít. S párem, Anička a Tomáš, kteří si plní svůj sen.
Velmi dobrodružnej. Velmi romantickej. A s takovou upřímností.
Aničko. Tome.
Moc Vám fandím. Květiny už nekupuji jinde. A děkuji, že mohu žít ve Vaší blízkosti.
Anička je pro mě ztělesněním odvahy, cílevědomosti a především krásy v té nejnaturálnější podobě. Nedává na odiv jen krásné lokální květiny, které pěstuje, ale celou doslova bahnitou cestu k nim. S lehkostí ukazuje své úspěchy stejně, jako ty méně povedené projekty ve svém podnikání. Dělá práci, kterou snad jinak než srdcem dělat nejde. Také tím žije celá její rodina, muž Tomáš i dvě malé divoženky.
Aničko, svou cestu podnikáním, své pěstící úspěchy i neúspěchy, sdílíš s upřímností tobě vlastní na sociálních sítích. Mě ale zajímá to před tím. Jak se člověk studující knihovnictví a počítačové hry dostane ke kytkám?
Ono by se hodilo říct, že to byl vždycky můj sen, ale já jsem ke kytkám přišla trochu jako slepý k houslím. Tu lásku k nim mám od rodičů, táta vždycky pěstoval hromadu tulipánů a rozdával je všem okolo, kamkoli přišel, přinesl pugét a s ním naprosto upřímnou radost. Máma ta zas ráda v zahradě experimentuje, od ní jsem se naučila (a pořád učím), že věci mají svůj čas a místo, ne vždycky jde všechno a někdy je potřeba nechat věci jít.
Nicméně o farmě jako takové jsem poprvé začala přemýšlet někdy před osmi lety, byl to takový ten naprosto nereálný nápad, jen něco, co „je moc hezký, ale fakt ne pro mě“. Když jsem pak byla na rodičovské se svou starší dcerou, hledala jsem práci mimo korporáty a reklamky (kde jsem pracovala před rd), chtěla jsem pružnou pracovní dobu, abych mohla být s rodinou, a zároveň jsem pomýšlela na další studia, potřebuju práci hlavou vyvažovat prací rukama. Tou dobou jsme taky uvažovali o tom, že naši poničku Ruby chceme ustájit někde blíž u nás a tak jsem zas vytáhla myšlenku pěstování kytek.
Já jsem vlastně v mnoha aspektech hroznej posera, ale zároveň jsou věci, do kterých se nebojím skočit po hlavě, velký věci, jako změna kariéry. A tak jsem si po večerech začala googlit „Flower farming for dummies“ a sála informace jako houba. Vždycky ráda říkám, že ze začátku jsem nevěděla, jakej je rozdíl mezi letničkou a trvalkou a je to tak. Takže celý naše pěstování je jedna dlouhá řada pokusů, omylů a experimentů. Snažím se v tom, že nemám žádné zahradnické ani floristické vzdělání, vidět i výhody, jsem otevřená experimentům a taky dost kritická, když někde někdo řekne, že je nejlepší tu onu kytku pěstovat tak a tak, neřídím se slepě názorem, ale zkusím to i desetkrát jinak, jen abych si mohla porovnat, co mi v našich podmínkách vyhovuje nejvíc.
Tři kvítka jsou malá farma pěstující bez chemie. Můžeš víc rozvinout vaše zásady pěstování? Proč to má právě takto smysl? A dá se takto reálně uživit?
Já začnu od konce. Uživit se tím, myslím, dá, u nás už funguje několik velkých farem (mávám), které mají dokonce stálé zaměstnance. Je to ale risk, stačí jeden výkyv počasí, kroupy, vítr, moc deště, málo deště… Hodně faktorů který nemůžeme ovlivnit. Vem si, že prodáváme produkt, který pipláme minimálně 6, spíš ale 9,12 nebo i víc měsíců, chráníme ho před počasím, zvěří a podobně a pak přijde moment, kdy ta rostlina konečně vykvete, my máme řekněme 3 dny na to, sklidit ji ve správném stádiu, některý kytky pak krátkodobě můžeme skladovat v chlaďáku, jiný se ale musí okamžitě prodat no a když v tu chvilku nemáš zákazníka, který si kytku koupí, tak prostě letí na kompost. Takže za každej vypěstovanej a prodanej stonek je pak třeba 10 nedopěstovanejch nebo neprodanejch.
Pak tu jsou samozřejmě zkratky, mohli bysme pěstovat s chemií, vyhnout se řadě chorob, škůdců a plevelů, zakonzervovat květy na delší dobu a tak dál. A i když mám pochopení pro farmy, který to tak dělají, pro nás to není cesta. Hodně nám v tomhle pomáhá Platforma Výkvět, která sdružuje český farmáře pěstující bez chemie, jsme zatím jen aspiranti na řádné členství, každopádně už teď se zapojujeme do komunity, jezdíme navštěvovat ostatní farmáře a sdílíme zkušenosti.
Ale to, že si můžeme dovolit pěstovat bez chemie beru jako privilegium, plat mého muže nás uživí, takže na mě neleží ten hrozný tlak, že když nám choroba schramstne půlku pole, nebude na zaplacení hypotéky. Proto říkám, že mám pochopení pro farmáře, který občas po chemii sáhnou. Naopak ale nechápu farmáře, kteří do svých pozemků „preventivně“ lejou chemii horem dolem, pak se tam znova projedou se syntetickym hnojivem, aby do mrtvý půdy vrátili aspoň něco málo života a za rok znova tak, vždyť to vůbec nedává smysl. Farmáři jsou ale v mnoha ohledech neskutečně konzervativní a doslova zavřený novejm informacím a výzkumům.
Do chodu Tří Kvítek se zapojuje doslova celá tvoje rodina. Jak moc to ovlivňuje vaše žití? A jak to v začátku ovlivnilo váš styl života? Změnilo se něco?
Mám pocit, že se změnilo úplně všechno. Farmu jsme založili jen pár měsíců před Covidem, chvilku po tom můj muž (kvůli pandemii) přišel o stálý zaměstnání a my jsme tak přišli o stabilní příjem v momentě, kdy jsme všechny naše úspory vrazili do rozjezdu farmy, v tu dobu nám hodně pomohli kamarádi a rodina a já jsem jim za to neskutečně vděčná, bez nich bychom to zabalili dřív, než jsme vůbec začali. Zároveň tím, že Tom přišel o práci a začal se živit na volné noze, měl čas pomoct mi s farmou, takže jsme už ten první rok zvládli vypěstovat celkem obstojný množství kytek a nabrat hromadu zkušeností. Náš další rok byl trochu krkolomný, někdy na jaře nám koně zbořili plot a sežrali nebo podupali většinu kytek, já jsem zároveň byla na rizikovém těhotenství a tak jsme trochu zvolnili. Musela jsem si hodně přeházet priority a hlavně pracovat sama na sobě, měla jsem na krajíčku pokaždý, když jsem se na pole jen podívala a zároveň jsem si vyčítala, že zanedbávám rodinu. Velmi často přichází na přetřes, jestli nám to za to stojí. Uzavřeli jsme s mužem dohodu, že v momentě, kdy nám to přestane dávat smysl, kdy budeme dlouhodobě zpruzelý a nebude nás ta práce naplňovat tak, jako teď, v tu chvilku od toho prostě s klidem odejdeme a to je ohromná úleva.
Kromě kytek máte také dost zvířat. Jak to jde dohromady a co vám to přináší?
No, popravdě to není tak idealistický. Ne že bysme měli nějaký romantický představy o ponících pasoucích se při západu slunka vedle rozkvetlého pole, ale ta realita života se zvířatama je prostě těžko představitelná, dokud ji nezažijete.
Já jsem si od mala přála koně, před čtyřmi lety jsme si pořídili poničku Ruby, která přišla z nehezkých podmínek s nadvakrát zlomenou (a srostlou) páteří, pak jsme si k ní pořídili ještě důchodce Bubu, který bohužel před rokem zemřel. Nakonec přišel i kamarád Jessee. Když opomineme klasický „servis“ jako je krmení, veterinární péče, čištění výběhů, obnáší život se zvířaty i nečekaný situace, jako když mi volá kamarádka, že viděla malýho poníka běhat po kolejích lokálky a jestli náhodou není náš (byl). Nebo to, když se nám na jaře probourali ohradou na pole a tam pošlapali a okousali veškerou naší květinovou úrodu, ten rok jsem se u holek z Loukykvět nesmazatelně zapsala jako Ta, které poníci žerou kytky. Když náš důchodce Bubo onemocněl, museli jsme za ním jezdit 2x nebo 3x denně, v dešti, mrazu, s dětma. Tehdy jsme měli fakt na krajíčku.
Je to samozřejmě skvělý, koně jsou neskutečně čistý zvířata, nemáte šanci je očůrat, vycítí vaší náladu, jejich respekt a nákolnost si musíte zasloužit. Každý den mě učí klidu, soucitu, respektu, jen pozorovat je, je nesmírně obohacující, a když si k vám pak některý z nich přijde pro pomazlení, je to nepopsatelná nádhera.
Krom koní máme ještě hejno slepic mezi nimi i jednu expertku, která dokáže přelézt (pozor, přelézt, ne přeletět) jakýkoliv plot a strašně ráda hrabe v čerstvě zasazených sazeničkách. A kocoura, který je postrachem všech hlodavců v okolí.
Srdcařka jsi tělem i duší, nejen, že jsi od Berounky, ale také prodáváš lokálně a jen to, co je zde lokálně vypěstováno. Kde tě můžou místní potkat a co kromě kytek samotných nabízíš? A jaké jsou vaše cíle do budoucna?
Pravidelně prodáváme na Řevnických trzích, které taky pomáháme pořádat. Snažíme se jezdit i na další trhy po okolí, ale musí nám to dávat smysl, trhy jako takové jsou pro nás spíš společenskou událostí, možnost potkat se s našimi sousedy a zákazníky, což je samozřejmě moc fajn, ale třeba teď, na jaře, bychom mohli být na poli od rána do večera a furt by to nestačilo, je to maraton výsevů, krocení plevele, rozšiřování pěstební plochy a pak už i prvních jarních svateb a dalších zakázek.
Pravidelně, každou středu, vozíme květiny do kavárny a koloniálu Dalejka v pražských Stodůlkách a už dlouho domlouváme spolupráci s dobřichovickou Pendulou, v současné době ale bohužel nemáme dost kytek, abychom ukojili poptávku.
Zkoušeli jsme domlouvat i spolupráce s některými místními květinářkami, ale zatím to nevychází, květů máme navíc opravdu málo a cenám z velkoobchodu nemůžeme konkurovat, určitě tam ale je zájem na obou stranách, což je super.
Krom klasických kytic na objednávku vážeme i smuteční vazby, ve kterých používáme, narozdíl od konvenčních floristů, jen naprosté minimum nerecyklovatelných materiálů. V sezoně často připravuje svatební výzdobu, čím dál tím častěji nás taky oslovují obce, podíleli jsme se na několika akcích v Hlásné Třebani, nebo částečně i na vinařských slavnostech v Dobřichovicích. Děláme ale i workshopy vázání kytic nebo věnců pro jednotlivce nebo v rámci teambuildingu pro firmy. Nově taky nabízíme předplatné kytic s doručením až domů.
Rozhovor: Anna Hau
