Bashka

"Já chci zemřít smíchy. Nic jiného mi nedává smysl."

Bashka

Bashka.cz

Znám Tě dlouho a troufám si říct, že i hodně.

Jedna z úplně prvních charakteristik, které si na Tobě pamatuji, ještě z života v Praze, byla Tvá schopnost, skrz slova, zaplnit prostor a propojit i nepropojitelné.

Pracovala jsem tenkrát ve Švandově divadle a Tebe jsem znala jako “tu Bashku”, která se stará o celý Impact Hub. Už tenkrát se o Tobě hodně mluvilo.

Pak jsme se pár let neviděly, až do doby, kdy jsme obě dvě měly malé děti a Ty jsi se jedním propojením s úplně novou komunitou, kam jsem se právě přestěhovala, se o mě postarala, abych se cítila jako doma.

Od té doby jsme toho spolu zažily mraky, strávily i nějaké ty společné dovolené, spolupracovaly na několika menších projektech a taky vypily né málo vína.

Kdybych měla do jedné věty shrnout, jaký je ten Tvůj dar, tvořit srdcem, napsala bych propojovat, tvořit komunitu a v tom všem vládnout svou kreativitou, jedinečnou energií a slovem.

Díky, že mohu být blízko. Jsi živel. A mám Tě moc ráda.

Hodně jsme se nasmály. Ale tolik dobrého, to jsem nečekala. Jak sama řekla, je sluníčkář. A velký!  Ze sociálních sítí, Meandru nebo Síťovky ji tu známe skoro všichni. Ale kdo je ve skutečnosti? Co ji trápí? A nebo co ji těší?

Lidi tě znají jako TU Bashku z Meandru, ze Síťovky a ze Sousedů od Berounky. Co jsou tvoje pracovní témata? 

Mám tři témata – autenticitu, kreativitu a vizi. Ty vnímám jako stavební kameny k tomu, aby byl člověk v životě šťastný. A oni jsou propojený a různě se prolínají. Protože bez toho, aniž bych věděla, kdo jsem a nežila svůj život autenticky, tak nemám šanci najít svou vizi. 

Dáš nám příklad?

Třeba Cesta kreativity se věnuje kreativnímu rozvoji a je to dlouhý tříměsíční seminář. Cesta vize je zase taková víkendová rychlovka, která je ale nesmírně intenzivní a jde velmi do hloubky. Na tomhle semináři člověk definuje svoji osobní vizi a vydá se za ní. Oni jsou to prostředky a nástroje stále k tomu stejnému! Aby lidi chápali, kdo jsou a kam jdou. Lidi totiž často dělají tu chybu, že chtějí vědět, co mají dělat. Ale předtím, než můžu zjistit, co mám dělat, musím vědět, kdo jsem. Protože když začnu něco dělat bez toho, aniž bych věděl, kdo jsem, tak budu stále nespokojený. 

Takže tohle je tvůj vklad světu?

Já s humorem říkám, že takhle bojuju za světový mír. Ale ono to tak opravdu je. Tím, že zlepším život jednoho konkrétního člověka, ten člověk se ve svém životě potom cítí líp, naplněný, vnímá svou vizi a ví, kdo je, takový člověk pak působí pozitivně na své okolí. Každý dělá pro svět něco, někdo sbírá odpadky, někdo čistí oceány, někdo se zabývá cirkulární ekonomikou. Já se zabývám tím, že pomáhám lidem hledat bod, ze kterého můžou být šťastní.

To je moc hezké!

To je hezké! (smích) 

A těžké.

A těžké! (smích) Jasně, že je to těžké. Už jenom vysvětlit lidem, proč by měli něco takového chtít, je těžké. Pak je to provázané i se spoustou jiných věcí a lidí. Já se snažím neustále lidi propojovat. Iniciovat v nich tu touhu spolupracovat, pomáhat si a být jedno. Zní to hippie a sluníčkářsky. Ale já jsem hippie a sluníčkář. A myslím si, že takových lidí je potřeba čím dál víc, protože my jsme JEDNO. A ve chvíli, kdy najdeme to pole pro inspiraci a vzájemnou spolupráci, teprve potom se můžeme dál posouvat a nebýt v životě hloupí. 

Spojovat a pomáhat. To byl určitě záměr FB skupiny Sousedé od Berounky.

Jasná věc! A záměr také byl vystoupit z anonymity prostředí. Tady v okolí jsou lidi přirozeně otevření. Táhne to sem takové osobnosti. A já jsem chtěla žít v neanonymním prostředí, kde se vytvoří silná komunita. Tak silná, že ve chvíli, kdy ten náš široký domov, to naše údolí, ve kterém žijeme, bude mít velký problém, tak ho dokáže vyřešit. To znamená, že když přijde stoletá voda, tak tahle skupina začne jednat. To je ta velká věc. Ale pak je tu mnoho malých věcí. Třeba umenšování naší ekologické stopy tím, že nabízíme a využíváme věci za odvoz. Nebo občanské iniciativy, které tady vznikají. Nebo drobní podnikatelé, kteří tu díky tomu mohou začít. Nebo se rodina ocitne v nouzi a lidé jí pomohou. To je síla společenství! My budeme tak slabí, jak slabý bude ten nejslabší z nás. 

Takže když budeme pomáhat těm nejslabším, budeme silnější?

Ano. Mě to až dojímá, když o tom mluvíme. Je to šíleně sluníčkářské (smích), ale mně to přijde opravdové. Tohle já potřebuju v životě dělat, abych byla šťastná. Abych se cítila dobře tam, kde žiju. A abych měla pocit, že ten svět nějak zlepšuju. 

Jsou ale i lidé, kteří toho systému zneužívají.

Ano, jsou a vždycky budou. To je přirozené. Já nejsem naivní. Oni v té skupině vlastně být musí, aby byla zdravá. Takhle ten řád světa je (smích).

Kde je dobro, tam musí být i zlo.

Přesně! Je potřeba umět žít s tím, co chápeme jako dobro a jako zlo. Žít s tím v míru. Ale najít si vlastní cestu. Jít světem doprovázeni svým morálním kreditem. A to je velká kupa práce! 

Nejsi z toho někdy unavená?

Někdy je to opravdu těžké dělat něco pro ostatní. Teď zrovna jsem ve fázi velké únavy.

A co tě nabije? Co tě přesvědčí, že to, co děláš, je správné?

Jsou to třeba lidi, kteří mě zastaví v Lidlu a řeknou: Já vám chci poděkovat, protože… a to je to WOW! To je tak krásná emoce, která mě vyživí. Ale pak jsou tu i hateři. Kdybych já někomu ukázala, co všechno mám ve zprávách! Do jakého vzteku se lidi umí dostat. Kolik agrese v nich je. Na to taky musím najít vnitřní mechanismus, jak se tím nenechat otrávit. 

Ještě když to děláš jako dobrovolnickou práci.

My pořád chceme patřit do té západní Evropy, ale k té se přístupem k dobrovolnické práci vůbec nepřibližujeme. Tam je dobrovolnictví naprosto přirozenou součástí života. A to nemluvím o Asii. Ale u nás se pořád všichni ptají Co z toho budu mít? Je krásný být v prostředí lidí, kteří tohle chápou. A je přirozené být v prostředí lidí, kteří to nechápou. Jediná cesta je takové lidi inspirovat, nic jim nevyčítat a ukazovat, že jim to něco přinese, že dělat něco pro ostatní je obohatí.

To už bude taková tvoje filozofie, že?

Japonci vyznávají filozofii šťastného života – ikigai a s tím já velice souzním. Když se tě lékař ptá na tvoje zdraví, zajímá ho i tvé ikigai – pro co ráno vstáváš? Co dobrého děláš pro okolní svět? Součástí ikigai je několik kvalit. Jedna z nich je dělat něco pro ostatní. A další je být součástí funkční komunity. To je to, o co se snažím. Naplnit svůj život a své okolí kvalitním ikigai. Protože ikigai je cesta k dlouhověkosti, ke zdraví a spokojenosti. To je přece to, co chceme, ne? Můžeme tady být sedmdesát let nas…í a potom nasr…ě umřít. Nebo tu můžeme být jakkoli dlouho šťastní a mít pocit, že jsme něco udělali. Že tu naši planetu a lidi kolem sebe jenom nespotřebováváme, že jim i něco dáváme. 

A zase jsme u toho, že chceš dělat svět lepším. Tak jsi to měla vždycky?

Jako mladinká, já jsem teda pořád mladá (smích), ale jako opravdu mladinká jsem chtěla odjet do Afriky a tam pomáhat nakrmit všechny ty děti s vypoulenými bříšky. Ale postupem času jsem si uvědomila, že pokud chci rozvíjet pokoj, hojnost a mír na světe, tak musím začít u sebe. A z toho mého prostoru v srdci můžu postupně dosáhnout dál. Tam, kam stačím. Jasně, že vnímám,

v jakém stavu je okolní svět a co se kde děje. Snažím se ale netrápit tím, že to neovlivním. A o to víc soustředit energii na to, kde to ovlivnit můžu. A to je v mém přímém okolí. Samozřejmě, že je mi smutno z toho, co se děje na Ukrajině, v Izraeli nebo v Africe. Ale tam já nedosáhnu. Pošlu peníze Člověku v tísni nebo Lékařům bez hranic, ale pak už to nechávám na nich. 

Pro naše psychické zdraví je určitě důležité mít nějaké takové hranice.

To jednoznačně! Cesta ke klidu v duši je vnímat to, co se děje se světem. Ale pokud chci něco změnit, je nutné se z pozice oběti přepnout do pozice tvůrce. A začít něco tvořit ve svém přímém okolí. A i když si to ani nemusím uvědomit, tak ono to bude mít vliv na všechno kolem. Může to být “jenom” šíření pochopení, sounáležitosti, pokory nebo soucitu. To jsou všechno velké věci! 

A ve škole nás to neučí.

Budeš teď někdy pořádat nějakou ze svých akcí?

Přemýšlím, že na podzim zase udělám Umělcovu cestu. A pak bych ráda, postupem času… Když to teď řeknu, tak to bude závazek a budu to muset udělat (smích), ale ráda bych Cestu vize převedla do onlinu. Ten kurz je fantasticky postavený a tak tady ta šance je. 

Který ze svých kurzů máš teď nejraději?

Úklid hlavy! Ten mě teď hrozně moc baví. Já jsem člověk, který v chaosu je schopen vidět řád. Věnuju se lidem, kteří se ocitnou v tvůrčím zmatku. Nejsou schopní nahlédnout to, co dělají a tvoří, nemají nad tím nadhled. Já se s nimi na pět hodin posadím a nechám je vyprávět. Nechám je mluvit o tom, co dělají, co potřebují, jaký chaos v tom mají. Oni nevidí ty synergie, ty spojitosti, to, co je důležité nebo to, co je zbytečné. Já tím, že mnoho let pracuju v coworkingu a věnuju se lidem, kteří něco rozvíjí, tak jim v hlavě dokážu uklidit. Ukázat souvislosti, vytřídit zbytečnosti.

Mně to zní trochu jakou koučing.

Za mě to koučing není. Já jim jen dám prostor, kdy je vyslechnu. Nahlédneme spolu ten jejich chaos a pomůžu jim ho rozmotat. A to mě baví ohromně! Protože je úplně jedno, kdo za mnou přijde. Jestli je to fotografka, hudebnice, účetní nebo týpek, který se zabývá AI. To téma, se kterým za mnou přijdou, je vedlejší. Princip tvorby toho systému, pořádku a prostředí pro růst je vždycky naprosto stejný. Já miluju příběhy. Vždycky těm lidem říkám: Nic mi o sobě teď neříkejte, prostě přijďte a pak to na mě hrňte. A ten pětihodinový tvůrčí proces s nimi je nádherný! Člověk pak může mít pocit, že se tak trošičku zezadu nebo z boku podílí na tom, co ti lidé dělají fantastického. Jen je o kousíček posunu a oni pak udělají svět lepším. 

Jak tvoje projekty vznikají? Jak se narodila Síťovka, Meandr nebo Úklid v hlavě? Umíš to nějak pojmenovat?

Já tomu říkám zenová lukostřelba. Já vždycky strašně dlouho napínám tu tětivu a sleduju cíl. Obě ty věci jdou paralelně. Já musím vnímat ten cíl. To, co chci, co je vysoko nad tím. Dám příklad. Proč chci vytvořit Meandr? Meandr chci tvořit proto, abych podporovala podnikatelský růst místních lidí, jejich spolupráci. Abych vytvořila místo, kde budou mít klid na práci a kde můžou jejich myšlenky bobtnat. Já pojmenuju cíl. Ten terč, na který mířím. A potom napínám tětivu. A během toho napínání mi běží hlavou spousta věcí. Právě ty souvislosti. Aby se to stalo, musí být tohle a tohle a tohle. Tenhle proces je opravdu dlouhý. A ve chvíli, kdy mám zřetelný cíl, kdy, je jasný a nepochybuju o něm, mám nástroje, mám rozmyšlené, co všechno se musí stát, abych ten cíl trefila, tak v tu chvíli vystřelím. A pak už to všechno švihá (smích). A takhle já to mám vlastně se vším. 

To je zajímavý proces!

Pak je ještě důležité se k těm věcem vracet. To děláme třeba po Síťovce. Sedneme si s holkama a přemýšlíme, co jsme mohly udělat líp. Co nefungovalo? Neustále je potřeba ověřovat, že se nemýlím, že můžu věci zlepšit. Pořád revidovat to, co dělám. A asi nejtěžší je se věcí vzdávat. Připustit si, že nefungují a opustit je. To považuju za nejtěžší, protože mě strašně baví všechno, co dělám. 

Na začátku rozhovoru jsi mluvila o tom, že si člověk musí říct, kdo je. Kdo jsi ty?

Já jsem žena, kterou ohromně baví lidi. Se svými dovednostmi, ideály, nápady, ztřeštěnostmi, se svým ufonstvím. Zabývám se tím, jak můžu udělat svůj život šťastnější, jak ho aktivně tvořit. A nefňukat a neříkat: Za to může něco/někdo z venčí. Ne! Za všechno můžu já zevnitř. Každého člověka, se kterým se potkám, se snažím inspirovat a dát mu vědět, že všichni si můžeme svůj život tvořit šťastně. Moje ikigai je spojovat lidi a ukazovat jim prostor, ve kterém mohou být šťastnější, než teď aktuálně jsou. Jsem velice tvůrčí člověk. Umím se do věcí opravdu ponořit a dát jim vše. Ale teď nedávno jsem zjistila jednu věc. A to, že když je ve mě přítomný smutek, tak já nedokážu tvořit. Já bych nemohla být ten umělec, který napíše sbírku básní, protože má za sebou zhrzenou lásku. 

Co teda potřebuješ, aby si mohla tvořit?

Já potřebuju být šťastná a energie plná, abych tvořit mohla. Já chci žít v radosti! Já chci zemřít smíchy (smích). Nic jiného mi nedává smysl.

Máš nějaké nepracovní sny?

Ráda bych tu třeba za deset let už nebyla v nájmu. Ráda bych se rýpala v hlíně, která je moje. A pak teda umřít smíchy na té mojí zahradě. Kde roste rybíz, který jsem zasadila. Je tam třeba zrovna koncert nebo grilovačka a spousta lidí se mnou. A tam by se to stalo. Jo, to mě baví! To by bylo hezké (smích)!

Rozhovor: Silvie Holečková

Projekty