Návštěva u ní v ateliéru je Blaho pro foťák.
Pít z jejího porcelánu je Blaho pro duši.
A ta její křehkost i pevnost je Blaho pro nás všechny, kteří ji potkáváme u nás u Berounky.
Blani. Děkuji Ti. Za všechno to Blaho, které pro nás tvoříš.
Činorodá žena, která chce měnit svět k lepšímu. A za mě se jí to opravdu daří. I my doma pijeme z jejích hrnků. Její porcelán má v sobě křehkost, ale přesto je pevný. Vlastně je jako Blanka. A je opravdu blaho ho držet v ruce. Proč a jak BLAHO vzniklo, co pro Blanku porcelán znamená a jak se jí žije u Berounky? Jestli chcete vědět odpověď nejen na tyto otázky, tak určitě čtěte dál.
Jak začal příběh BLAHA? Jak to celé začalo? A jak to bylo dál?
Začínala jsem textilem, navrhovala jsem dámské oblečení a prodávala ve své oděvní galerii. Po dvaceti letech se ale tak nějak naplnila moje oděvní mise. Módní průmysl se za tu dobu dost změnil a mě to přestalo bavit. Současně s textilem mě zajímala i keramika. Ale byl to jen koníček. Tehdy nikdo svojí pec doma neměl, maximálně pár výtvarníků. Nebylo to tak dostupné řemeslo jako dnes.
Ty máš tedy vystudovanou textilní průmyslovku?
Já mám takové sebrané vzdělání (smích). V Ústředí uměleckých řemesel jsem dělala obor Tiskařka textilií. Dva roky jsem se učila šitou krajku. Dva roky jsem chodila na Lidovou konzervatoř. Ta byla skvělá! Byla tak trochu za minulého režimu trpěná, učili tam skvělí výtvarníci i řemeslníci. Tam jsem se naučila většinu textilních technik. Na dalším kurzu i konstrukci střihů.
Kde se tam schovávala ta keramika?
Při navrhování oděvů, šití, vyšívání, tkaní, barvení, paličkování jsem začala jezdit do Keramické školy v Kohoutově. Vlastně to bylo ve stejnou dobu, kdy jsem provozovala oděvní galerii.
V Kohoutově jsem byla dvakrát nebo třikrát ročně na různých kurzech techniky točení, modelování nebo dekorování. A jeden kurz byl zaměřený na porcelán! Když jsem si na něj poprvé sáhla, tak mi ten materiál naprosto učaroval!
Láska na první pohled?
Proti keramice, která je taková zemitá, je porcelán noblesní a čistý. A do toho jsem se zamilovala.
Vysvětli pro nás nevědomé, jaký je rozdíl mezi keramikou a porcelánem.
Porcelán má jiné složení než keramická hlína. Klasický bílý porcelán se většinou odlévá do forem, špatně se z něj modeluje, vypaluje se v plynové peci na vyšší teplotu. Hotový výrobek je tvrdší a odolnější. Keramické výrobky se většinou se točí na hrnčířském kruhu a z keramické hlíny se dají modelovat i sochy.
Ty tedy používáš klasický bílý porcelán a odléváš ho?
Ano, odlévám do sádrových forem. Některé si sama dělám, některé si nechávám vyrobit podle mého návrhu.
Vraťme se k BLAHO příběhu. Měla jsi tedy oděvní galerii.
Ano, nejdřív ve Zlaté uličce, potom na Karlštejně a také v Loretánské ulici. Tam jsme prodávali autorské oděvy, klobouky, šperky a různé další doplňky. Nejen mé věci, ale i výrobky od dalších českých výtvarníků a řemeslníků. První povedené porcelánové kousky jsem prodávala také tam.
Takže se to tak nějak prolnulo.
Začínala jsem výrobou porcelánových šperků a knoflíků. Až pak jsem začala dělat hrnky. Chtěla jsem, aby ty výrobky i nějak sloužily. První testovací hrnky byly pro nás domů. Pak jsem je zkoušela prodávat. A viděla jsem, že se lidem líbí a mají úspěch. Takže když jsem cítila, že už textil dělat dál nechci, bylo jasné, že půjdu do porcelánu. Na konci roku 2014 jsem galerii zavřela a pustila se do porcelánu naplno.
A jak vzniknul název BLAHO? Čtu v tom správně Blanku Hovorkovou?
Právě že to tam vůbec roli nehrálo. Eliška (Blančina dcera) byla tehdy v Dánsku a já jsem vymýšlela a probírala s ní různé názvy značky. Chtěla jsem do toho názvu dostat porcelán, ten pocit, když ho držíš v ruce. A pak mě napadlo BLAHO. Říkala jsem si, že to je to blaho, když držíš porcelánový hrnek a máš v něm kávu. To slovo mi učarovalo. Poslala jsem ho Elišce. A Eliška: Jo, to je dobrý! To jsi ty! A v tu chvíli mi to teprve došlo (smích). Takže na to přišla až Eliška. Ale hlavní bylo dostat tam ten pocit. A zdá se mi, že to funguje skvěle.
Tak bych si tipla, že pro tebe BLAHO není jen práce. Že svým porcelánem chceš říct něco víc. Mám pravdu?
Jenom práce to rozhodně není. Je to velká zábava! Je to dobrodružství! A taky je to můj život. Můj záměr je nějakým způsobem zlepšovat lidem svět. Svými oděvy jsem chtěla dopřát ženám osobitost a originalitu. Z porcelánu dělám většinou nádobí. Chci, aby ho lidé používali každý den, aby se ho dotýkali, aby s ním žili a bylo taky součástí jejich života a třeba jim ho trochu zlepšilo.
A zpětnou vazbu takovou opravdu mám. Lidé třeba přijdou, že se jim rozbil můj hrnek a že bez něj nemůžou být. Nebo jim ten jejich někdo v rodině bere, a tak chtějí ještě jeden, aby se o něj nemuseli přetahovat.
To ti musí dělat radost!
Takové reakce jsou pro mě palivo, díky kterému jedu dál. A mám díky nim pocit, že se mi moje práce daří.
Dělá tě tvoje práce blaženou?
Takhle bych to asi neuměla říct, slovo blažený je pro mě takové výjimečné. Ale jsem moc spokojená. To by ses mohla zeptat mého muže, jak utíkám do ateliéru (smích). Je to i takový lék na nezdary všedních dní.
Z tvého porcelánu můžeme pít kafe třeba v Karlštejně 34. Jaký je to pocit vidět ho v “akci”?
Vždycky je skvělé, když plní svůj účel. Že není jen zavřený někde v kredenci. Že žije s námi. Je to poslední tečka mojí cesty. Je to naplnění mého záměru.
Kde bereš inspiraci?
Inspirace je ten materiál. Ten mě vede. Je to hra. Chci zkoušet, kam až mě porcelán pustí. Co všechno z něj zvládnu udělat. Někdy je to dost napínavé. Pořád ještě nemám vyčerpané všechny možnosti. A pak mě inspiruje všechno kolem mě. V létě se mi urodila taková velká dýně a tak jsem z ní třeba udělala mísu.
Když se dívám na tvůj porcelán, hned mě trkne, že máš ráda jednoduchost.
Proč si dělat život složitější? Vyznávám jednoduchost i v životě. Být přímý a zbytečně si ho nekomplikovat. Minimalistický porcelán je nadčasový a ladí s různými interiéry.
Teď sedíme v Zadní Třebani ve tvém ateliéru. Ale původně jsi žila v Praze. Proč jste si k životu vybrali právě Třebaň?
Jako za většinou věcí v životě za tím stojí různé životní a rodinné peripetie (smích). Ale prostě jsme se v jeden okamžik rozhodli, že chceme žít v domě se zahradou. V nějakém hezkém prostředí. Zadní Třebaň už nám sice připadala z Prahy moc daleko, ale když jsme sem přijeli, dům a jeho okolí nám naprosto učarovalo. Taky je tu řeka. A vlak! Blízko do Brd. Ale dům a zahrada byly rozhodující. A mám to tak i dnes. Zrovna minulý týden jsem šla po zahradě a říkám si pro sebe My máme takový štěstí! Jsem za to vděčná.
A co máš u Berounky nejradši?
Komunitu lidí kolem mě. A pak i tu širší v Dolním Poberouní. Myslím, že ji má hodně na svědomí Bashka (Bashka Bash, správkyně fb skupiny Sousedé od Berounky). Funguje to tu a žije. A pak samozřejmě přírodu. A Berounku. Do Prahy je to kousek. Prostě je to tu skvělý (smích).
Rozhovor: Silvie Holečková