S touhle vysokou, vždy rovně stojící i sedící, krasavicí mám asi tisíc fotek.
Včetně té ze Sněžky. Kam jsme spolu vyběhly. A na co tak ráda vzpomínám.
Kdybych měla vybrat jediného pohybové specialistu na světě, kterému bych se s čímkoliv svěřila do rukou. Je to ona.
A kromě toho, že Tě mám moc ráda a miluju s Tebou trávit aktivně čas.
Jsem šťastná, že Tě pravidelně mohu potkávat a vždy se nechat zahřát tím Tvým hřejivým a tolik nakažlivým úsměvem.
Děkuji Ti. A pusu.
Nekonečný příval energie. Jedinečný smysl pro humor. A vzor. To je pro mě Eliška. A taky velký profík, který na sobě pořád maká. Obdiv. Ten ve mně vzbuzuje. A co vy? Jsem zvědavá, jak to po rozhovoru uvidíte vy!
Jak bys definovala to, co děláš?
Asi nevím, jak to definovat správně. Napadá mě, že učím lidi pečovat o své tělo v pohybu nebo pohybem. Snažím se je přivést k tomu, že je důležité vědět, jak mají používat svoje tělo během dne. Cvičení už je jen taková třešinka na dortu. Tím už to můžou jenom podpořit.
Jsi pohybová specialistka.
Ano, já totiž nejsem trenér, nikoho netrénuju. Moje specializace je vracet lidi do svého těla. Aby si uvědomili, že tělo mají a jak ho správně používat, aby je v životě neomezovalo a nebralo pozornost například tím, že je něco bolí. Učím, jak optimalizovat pohyb, aby jim tělo sloužilo dlouho.
I když tvůj příběh hodně lidí zná, stejně bych chtěla slyšet, jak vzniklo studio POHNI S LETY a jak to bylo s tvým odchodem z korporátu.
Studio vzniklo skvělou shodou okolností. Po mateřské jsem začala přemýšlet, co budu dělat. K pohybu jsem měla blízko vždycky. Byla jsem profi basketbalistka a za celou kariéru bez zranění. Žádná kolena, kotníky apod. Často jsem si hledala kompenzace a fungovalo mi to. Později jsem koketovala s myšlenkou stát se coachem. Pracovala jsem dlouho na pozici Sales and Development manager, kde jsem byla zodpovědná za trénink zaměstnanců. Učit mě bavilo. Po rodičovské jsem se ale do korporátu a byznysu vracet nechtěla. To mi přestalo dávat smysl. Napadlo mě spojit to, co umím – pohyb a učení. Hledala jsem tady vhodné prostory. Jedna známá mi dala tip, že v nově vznikajícím OC Lety je místo k pronájmu. Šla jsem se na něj podívat a líbilo se mi. A tak jsem se ke studiu dostala. Tušila jsem, že bych někde chtěla cvičit, ale vůbec jsem si nemyslela, že by to mohla být plnohodnotná práce. Ale tím, že jsem si studio vzala, z toho vznikla příležitost.
Takže si do toho rovnou skočila?
To ne. Pracovala jsem tehdy jako obchodní ředitelka v Panské zahradě. Takže jsem chvíli dělala obojí zároveň. Ale pak mi došlo, že nemůžu studio dělat pořádně, když budu zaměstnanec. Došlo mi taky, že když nezkusím být sama sobě pánem a nepůjdu do toho dělat, co mě baví, tak se nikdy nedozvím, jestli to má šanci nebo ne. A tak jsem dala výpověď. A už to dělám osmým rokem (smích).
Jak si přišla na název POHNI S LETY?
Když jsem hledala název pro studio, chtěla jsem, aby definoval můj záměr a vizi. Záměrem bylo, aby název sám o sobě vyjadřoval pohyb, pohyb vpřed, proces, cestu, změnu, výzvu. POHNI S LETY je více významové spojení, dvojsmysl. Pro místní je víc spojeno s představou, že pohneme s obcí Lety – společensky i fyzicky. Ale nad tím je daleko vyšší záměr, a to pohnout s léty – věkem. Prostě studio se skvělým anti-aging programem, inspiruje k cestě, jak si prodloužit kvalitu života, omládnout nebo zůstat mladý co nejdéle díky pohybu.
Jak to, že pohyb zvyšuje kvalitu života a prodlužuje ho?
Pohyb je život! Vznikli jsme z pohybu a jsme určení k pohybu. Tělo je definované proto, aby se hýbalo. Stejně tak v řece, která teče, je zdravý život. Oproti tomu v tlejícím rybníku je to opačně. Jsme tu proto, abychom se hýbali. Co (kdo) se hýbe, žije. Pohyb podporuje klíčové systémy těla od neurologických, přes hormonální až po fyzické.
Můžeme se hýbat správně, ale můžeme se hýbat i špatně.
Lidi často dělají nějaké pohyby, opakují je, ale vlastně neví, jak je udělali. Pro kontrolu často čučí do zrcadla a stejně neví, jak ho udělali. Vidí, ale necítí. My jsme od těla dost odpojení. Je proto potřeba se vrátit zpátky a začít si uvědomovat, jak pohyb vzniká. Někdo třeba řekne, že ho bolí ruka. A já, když se podívám, jak ji používá, zjistím, že to nedělá správně. Když ale bude vědět, jaké jsou možnosti ruky, jak může ruka věci uchopovat, je velký předpoklad, že se vyhne bolesti a potenciálním problémům, které nesprávným používáním vznikají. Učím lidi znovu vnímat pohyb, mít tělo pod kontrolou. Má to skvělé přínosy. A pak jsou připraveni na každou aktivitu. Klíčové je opravdu nejdříve dobře, teprve potom hodně.
Jde optimální pohyb zařadit do života, když nemám dost času?
Naopak! Musí v něm být zařazený. Protože to, jak se v běžném životě chováme a jak tělo používáme, to určuje to, v jakém stavu naše tělo jednou bude. Myslíme si, že cvičením to budeme kompenzovat. Ale tak to není. A kolikrát se na to nesoustředíme ani během cvičení! My cvičíme, protože nám někdo řekl, že máme cvičit. Ale když nevíme, jak a proč cvičíme a co tím získáme, strašně moc ztrácíme. Takže i každodenní činnosti jsou pohyb a pohyb velmi důležitý. Jen ten náš životní styl je takový, že je fakt nezbytné cíleně zařazovat pohybové vsuvky. A platí i něco málo je víc než nic.
Co je tedy pro naše tělo nejpodstatnější?
To, jak ho používáme během dne. Cvičení už je jen třešnička na dortu. Já vás navedu k tomu, jak by měl pohyb probíhat správně, nebo jaké jsou možnosti pohybu. Já vám ukážu cestu,
ale zbytek je na vás.
Kdy je dobré o tělo začít pečovat?
Myslím si, že je velká škoda, že se to neučí už děti ve škole. Průšvih je, že my jim sezením ve školních lavicích bráníme v tom, co je pro ně nejpřirozenější. A to je pohyb. Musí si sednout a v té pozici setrvávat hodiny a hodiny. Tím jim vypojíme všechny základní potřeby a instinkty. Ideální by tedy bylo všechno podstatné, co o pohybu víme, dostat do dětí už v rámci tělesné výchovy. A kdyby si vybudovali zdravé pohybové návyky v tuhle chvíli, tak už jim vydrží. To tady podle mě hodně chybí.
A když se to nepovede ve škole?
Jako že to tam teď bohužel není. Tak je potřeba, aby si toho byli vědomí dospělí. Protože dospělí jsou nejlepším příkladem pro děti. Děti se učí okoukáváním. Všimni si někdy, jak chodí rodiče a jak děti. To není genetika, to je proces učení. Opakujeme, co vidíme.
A v dospělosti?
Tam už je to rozhodnutí. Takže klidně okamžitě (smích). Nemusíme čekat na to, až nás začne něco bolet. Je dobré si všímat, jak si čistíme zuby, jak chodíme, jak řídíme. Jak nám v těle je, když stojíme ve frontě. To jsou sice malé věci, ale děláme je pořád. Každý chodí, ale často neví jak. Každý dýchá, ale taky často neví jak.
Já jsem směřovala k tomu, že člověk se často k těmto informacím dostane třeba ve čtyřiceti nebo v padesáti. Pořád není pozdě?
Nikdy není pozdě! A vždycky to stojí za to. Vždycky můžeš ten stav zlepšit. Prevence v tomhle případě bohužel moc nefunguje a uvědomělých je málo. Takže se k tomu často dostaneme v momentě, kdy nás tělo začne nějakým způsobem omezovat. Odtud je cesta náročnější, ale funguje to a vždycky vede ke zlepšení. Jen je třeba si uvědomit, že to není na jedno kliknutí na Googlu, ale je to cesta.
Je rozdíl v tom, co vyhovuje ženám a co se hodí pro muže?
Muži jsou stavění pro jiný typ pohybu, spíš jim svědčí dynamika a síla. A chybí jim mobilita. U žen je to naopak. Ženám víc vyhovují mobilizační věci a mají elasticitu, ale chybí jim síla. Každá z těch skupin by se tedy měla věnovat tomu, co potřebuje rozvíjet. Takže ženy by si měly udržovat mobilitu a elasticitu a měly by pracovat na síle a stabilitě. Kdežto muži by měli mnohem víc pracovat na elasticitě a mobilitě a sílu mít jako doplňkovou záležitost. Jen bohužel platí pravidlo, že děláme to, co je nám příjemné. Myslíme si, že to je pro nás vhodné. Jenže opak je pravdou. To, do čeho se nám nechce, je často to, co nejvíce potřebujeme.
Nedávno si do světa vypustila aplikaci ZDRAVÉ TĚLO (Eliščin online kurz převedený do aplikace). Co stálo za její tvorbou?
Mám ráda, když se věci zjednodušují. A v té aplikaci je podle mě vše. Samozřejmě dokonalá není (smích). Ale je tam chat, kde přímo komunikuji s lidmi. Dá se tam udržovat evidence toho, co už máme za sebou. Je dostupná na mobilu ale i na počítači. Má to velký potenciál. A přišlo mi, že v tom, co dělám, takových aplikací moc není. Je to podle mě zajímavý nástroj, jak lidem zdravý pohyb přiblížit. Být přístupná i těm, kteří se mnou nemůžou cvičit v oudolí, žijí v zahraničí nebo daleko, nemají možnost chodit někam cvičit a hledají informace a kvalitní cvičení.
Plánuješ ji rozšiřovat?
Ano. Výhledově by se tam měly objevit programy pro muže. Programy pro zdravé ruce. A navazující program k základnímu kurzu ZDRAVÉ TĚLO.
Jak sis vybrala Lety jako místo pro život?
To byla taky náhoda (smích). I když náhody samozřejmě neexistujou. Žila jsem v Olomouci a hledala jsem optimální podmínky pro svoje bydlení. Hledala jsem ideální místo, které musí být blízko přírodě, se zahradou a nemá to být ve městě. Během hledání jsem se z Olomouce přesunula přes Brno až k Praze. Jednou jsme jeli ke kamarádovi do Staré Boleslavi na setkání a já jsem věděla, že v Letech budou vznikat byty. Tak to říkám tomu kamarádovi a on na to: Ty jo Elzo, to je pecka! Berounka! Černošice! Tam je to skvělý! Tak jsem sem ráno po akci vyrazila a zjistila, že je to skvělý místo. Přesně to, co hledám. A tak jsem si řekla: To je ono!
Co máš na životě u Berounky nejradši?
Že tu mám všechno na dosah. Že je tu spousta inspirativních lidí. A že tu mám práci, která mě baví.
Rozhovor: Silvie Holečková
