Gábi znám dlouho.
Z bazénu. Před mnoha lety.
Fotila jsem jim svatbu. A měla tu čest i radost několikrát s foťákem spolupracovat na obřadech loučení. Vedené Ke Kořenům.
Pokaždé, když se tématu smrti sama v sobě dotknu, vzpomenu si na její hluboké hnědé oči, překrásný hladivý zpěv a pomaličku přijde úleva.
Gábi, jsi pro mě někým, kdo mi dovoluje se k smrti přibližovat s jemností.
A možná. O tom ani nevíš.
Moc Ti děkuji za vše, co děláš. Vážím si Tvé práce i toho, že jsme sousedky a můžeme se setkávat.
Pusu
Občas se dotknout smrti je podle ní zdravé a je to potřeba. Protože jen díky smrti si opravdu vážíme života. Gabriela Doubek nejen pomáhá pozůstalým vytvořit autentické rozloučení, díky kterému se s odchodem někoho blízkého vyrovnáváme daleko lépe. Také s dětmi i dospělými o smrti mluví na přednáškách a workshopech. Je to její poslání. A věděla to ještě před tím, než se stala členkou spolku Ke kořenům. Ponořte se s námi do slov o smrti, může to být totiž opravdu úlevné.
Hudba tě doprovází celým životem a dovedla tě i k práci obřadnice a k provázení
pozůstalých. Jak to přesně bylo?
Když mi zemřela babička, byl to pro mě zlomový rok, přišlo mi snazší na jejím pohřbu zpívat
než mluvit. Měla jsem velkou potřebu doplnit neosobní fráze, které používala paní obřadnice, když mluvila o mé babičce, kterou vůbec neznala. Brzy jsem pochopila, že není úplně běžné, aby se lidé rozloučili s někým, kdo pro ně byl důležitý a byl jim blízký. A začala jsem v tom lidi podporovat. Nejprve jsem začala doprovázet pohřební obřady hudbou a postupně jsem se sama stala obřadnicí.
Jak to, že má hudba takovou moc?
Dokáže nás provést těžkými emocemi. Nebo nás vrátit do vzpomínek. Hudba má během rozloučení své důležité místo. Součástí každé hudby je i ticho. My se ticha většinou bojíme, ale za mě je dobré se během rozloučení nebát do ticha ponořit. Tam se totiž můžeme lépe setkat se sebou samými i s našimi mrtvými.
To je krásně řečeno. Ticho je součást hudby, není to její absence. Ticha se nemusíme bát.
Bez ticha by nezněly tóny. Stejně jako by bez tmy nebylo vidět světlo.
Takže díky své osobní zkušenosti jsi pochopila, že tohle je směr, který tě zajímá.
Vnímala jsem, že je to služba, kterou je třeba podpořit. Když jsem před dvaceti lety vstupovala do školství, alternativní směry nebyly moc známé. To se za tu dobu proměnilo. A v oblasti posledních rozloučení a pohřbů je to stejné. Nyní je čas toto téma více otevírat, seznamovat veřejnost s tím, jaké možnosti tu reálně jsou. A že rozloučení se zemřelým neznamená nutně obřad ve smuteční síni. Zároveň pokud si náš zemřelý rozloučení ve smuteční síni přál, tak i tam se dá vytvořit osobitý obřad. Proto dělám to, co dělám. Ukazuji pozůstalým možnosti, přináším téma smrti a pohřebních obřadů …
V čem jsou obřady, které děláš ty jiné, než obvyklá rozloučení?
Když jsem vstoupila do spolku Ke kořenům, naučila jsem se, že je vždy více možností,
jak se dá obřad uspořádat a vést s ohledem na situaci, ve které se pozůstalí nacházejí. To, co mi přijde zásadní je, že pozůstalým nabízím možnost vlastní iniciativy. Což je něco, co jsem já sama u rozloučení s mými blízkými nezažila. Obvyklé obřady jsou vedeny tak, že pozůstalí zůstávají spíše pasivními pozorovateli. A to již v momentě úmrtí. Předáváme zodpovědnost za své blízké zemřelé, za péči o jejich tělo a za veškeré přípravy do rukou pohřební služby. (Vlastně se jich vzdáváme.) Já se především snažím, aby pozůstalí zůstali zapojeni do té míry, do které mohou. A to jak během příprav, tak i během samotného rozloučení.
Neměli by na to ale být sami. My v Ke kořenům vždycky říkáme, že by si lidé měli vytvořit
svůj “pohřební tým”.
Jaký je postup, když někdo zemře?
Obvykle mi lidé zavolají v den úmrtí. Občas volají i těsně před smrtí, takže lze pohřeb plánovat dopředu. Řeším s nimi napřed praktické záležitosti ohledně péče a převozu mrtvého těla. Podle přání rodiny si pak určíme podobu pohřebního obřadu, zda si rodina přeje rozloučit se s tělem, anebo již s popelem. Právě nyní chystám s jednou rodinou takové rozloučení, které jsme spolu s
nebožtíkem plánovali ještě za jeho života. To bývá u nás zatím ojedinělé, ale moje zkušenost mi ukazuje, že je to velký dar, když je váš blízký ochoten o svých posledních přáních hovořit. Do celého procesu tedy mohu vstupovat v různé době. Provázím pozůstalé, podporuji je během příprav, někdy komunikuji s pohřební službou či správou hřbitova.
Neexistuje tedy jen jedna správná cesta. Pohřeb může být přesně takový, jaký pozůstalí
chtějí.
Přesně tak. Možností je spousta. Často býváme svazováni představou, jak by měl takový pohřeb vypadat. Obáváme se, že překročením tradičních forem ztratí důstojnost, že budeme konfrontováni s konzervativními rodinnými příslušníky…
Lidé bývají příjemně překvapeni, co všechno během rozloučení lze. Zřejmě jsou to i pozůstatky toho, jak se zde pohřby tvořily dříve. Mně přijde důležité hledat cestu k rozloučení společně. Lidé si pak dovolí udělat něco trochu jinak, nebo třeba zcela jinak.
Co když má ale část rodiny na věc jiný pohled?
V případě neshod v rodině hledáme společně kompromisy. Rozloučení mohou být například i dvě – jedno v přírodě a jedno ve smuteční síni. Ráda během posledních rozloučení říkám, proč si pozůstalí vybrali právě toto místo a jak je spojené se zemřelým. Lidem to pak dává smysl. Může to být na zahradě, v lese, u řeky, na vyhlídce, prostě kdekoliv, kde to měl ten člověk rád. Pozůstalí za mnou často přichází a říkají, že měli obavy, co na to rodina řekne, nakonec ale bývají všichni spokojení. Část popela lze uložit ke kořenům stromu, část lze uložit klasicky do urnového hrobu. Důležité v takovém případě je nazývat věci pravými jmény – neukládáme přímo zesnulého, ale jeho popel. Loučíme se s tělem, nikoliv s jeho podstatou. Ta, věřím, přetrvává.
Neděláte ale jen pohřby v přírodě.
To určitě ne, obřady děláme po celý rok, tedy i uvnitř. Musíme proto počítat také s nepřízní počasí. Jeden zemřelý byl například zvukař v divadle Rokoko, takže jsme rozloučení uspořádali přímo na jevišti. Vytvořili jsme vzpomínkový stůl s předměty, které souvisely s jeho profesí. Lidé měli možnost během vzpomínání zapalovat svíčky a pokládat květiny.
Asi i smuteční řeč má jinou formu než obvykle?
Vždy se snažím rodinu podpořit, aby si řeč sepsali. Záměrně jí nazývám vzpomínková, nikoliv smuteční, protože vzpomínky jsou různé nejen smutné. Ale samozřejmě tam smutek patří. Je to uznání toho, že daný člověk měl pro nás velkou hodnotu. Smutek je důležitou součástí. U vzpomínkové řeči je moc důležité, aby vycházela z vás, proto doporučuji si jí postupně sepsat, pobýt si s těmi slovy. A pokud nebudete mít sílu ji během obřadu přečíst, přečtu ji vaším jménem.
My jsme dle mého předali možnost rozloučení se do rukou druhých také proto, že si myslíme, že to poté bude méně bolet, nebude to tak intenzivní.
Existují studie, které dokazují, že když se dobře rozloučíme, respektujeme jednotlivé kroky celého procesu, neuhýbáme, i když je to bolavé, vyrovnáme se s odchodem blízkého daleko lépe. Komplikovaná truchlení se umocňují, když z nějakého důvodu nemáme možnost rozloučit se. Když nám například někdo blízký zemře tragicky, někde daleko a my jsme od toho oddělení.
To je pro nás moc abstraktní. A moc bolavé. Těžko to chápeme. Proces příprav rozloučení a samotný obřad má pro nás i tento důležitý význam. Jak procházíme jeho jednotlivými místy, tak si současně zpracováváme odchod blízkého člověka. Náš vztah k němu se postupně proměňuje.
Co ti tato tvá práce dala?
Říká se, že strach ze smrti je ten největší, základní. Díky tomu, že jsem se smrtí v kontaktu, jsem také v kontaktu s tímto strachem a více si uvědomuji tu křehkost a pomíjivost života a všeho, co mám. Každý obřad mě vždy naplní vděčností. Můj muž si to dost chválí (smích). Jsem dojatá, když se vrátím domů a tam jsou všichni živí a zdraví. Naučila jsem se neřešit nesmysly. Smrt mě vrací do života, hezky mě doprovází. Každému bych vlastně přála, aby byl tak jemně v kontaktu se smrtí. Proměňuje to naše hodnoty.
Bojíš se smrti?
Okamžik smrti je pro mne jedno velké tajemství. Nechám se překvapit, co bude (smích). Co bych si ale přála je, aby ty okolnosti umírání byly ke mně laskavé. Nedávno se mě na jednom pohřbu ptaly děti: Tak ona je teď babička v nebíčku? Nebo kde teď babička je? Ale to já nikomu nemůžu povědět, ani dát záruku. A tak za sebe říkám, že si myslím, že je to, v co člověk věřil. Takže jestli
babička věřila v nebe, tak tam nejspíš je. Víc vám nepovím (smích).
To je škoda. Říkala jsem si, že bys mohla mít nějaké zákulisní informace (smích). Ty máš ale zkušenosti i s prací na prvním přírodním hřbitově, který se jmenuje Les vzpomínek a je v Praze.
Tam jsem pracovala do minulého roku. Pomáhala jsem pečovat o les, připravovala jsem místa rozloučení, kopala jsem tam jamky a zdobila je. Také jsem doprovázela pozůstalé během uložení, kdy se popel sype přímo ke kořenům stromů. Na hřbitovní správě si můžete v Lese vzpomínek domluvit prohlídku, vyberete si strom, který se vám líbí a je tam volné místo. Rezervace takového místa je stejná jako na klasickém hřbitově, tedy na 10 let.
Se Šárkou Sodomkovou chcete tuhle ideu přenést i do Poberouní a pracujete na projektu
přírodního hřbitova v Řevnicích.
Šárku jsem potkala díky Bashce a její Síťovce. A zapálila jsem ji pro společnou vizi přírodního hřbitova tady u nás. Abychom to tu měli hezké (smích). Moc ráda bych, abychom měli možnost, nechat se uložit na přírodním hřbitově v místě, kde žijeme. V tuto chvíli bych si i já přála být takto pohřbena. Dává mi to smysl. Nevím ještě, jaký by měl můj pohřeb být, to se proměňuje. Ale vím, že se nechci nechat pohřbít do klasického hrobu, když dělám osvětu v těchto tématech (smích). Nic proti klasickým hrobům, ale ukazuje se, že správa a péče o ně je zbytečně náročná. I na pozůstalé to klade velké nároky, aby hrob vypadal stále důstojně. Výzdoba plastovými květinami jde proti filosofii smrti a pomíjivosti.
Jaké jsou výhody přírodního hřbitova?
Zásadní výhoda přírodního hřbitova tkví v tom, že hrobová místa za nás opečuje příroda s naší minimální pomocí. Přírodní hřbitov vypadá stále dobře. Na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Rádi se tam vracíme, necítíme na sebe nároky. Naopak nás takové místo vybízí k zastavení a vzpomínání. Založení takového hřbitova také vůbec není nákladné. Jeho centrem bývá obřadní místo, které může být i zcela prosté.
V jaké fázi je tenhle projekt?
Pan starosta je celé vizi nakloněn, a tak Šárka začíná reálně pracovat na rozšíření stávajícího hřbitova o hřbitov přírodní. Před ní na jeho rozšíření začala pracovat již městská architekta Darja Balejová, ta v té době ještě nevěděla, že to bude hřbitov přírodní. Z nového konceptu je taky nadšená. Dokonce jej zadala k vypracování svým studentům na ČVUT. V územním plánu se nyní musí část lesa kolem současného hřbitova zaevidovat jako hřbitov. A současně s tím vzniká projekt.
Vznikají v Česku i další přírodní hřbitovy?
Ano, dobrá zpráva je, že jich je čím dál více. V organizaci Ke kořenům děláme osvětu i tímto směrem. Vznikají většinou u větších měst. Záslužnou práci na poli přírodního pohřebnictví dělá také organizace Poslední stopa, která se snaží měnit i českou legislativu.
Tvoje práce není jednoduchá, setkáváš se se smrtí a smutkem. Jak o sebe pečuješ? Jak předcházíš vyhoření?
Mám moc ráda vodu. A tak si po obřadu většinou dopřávám koupel nebo saunu. Když to jde, tak se ponořím do Berounky. A tím ze mě pomyslně odejde vše, co není moje. Odevzdám to vodě, to je moje sebepéče. Bydlím blízko lesa, to je úžasné zázemí. A pak mám ráda hudbu, i jinde než jen na pohřbech (smích). Já ale nepracuji jen v Ke kořenům, už patnáct let jsem v lesní školce a škole ZeMě. Moje srdcovka jsou tradiční slavnosti roku, které organizuji a většinou také vedu. Některé jsou jen v rámci našeho spolku, jiné ve spolupráci s městem Řevnice, otevřené místním sousedům. Nedávno jsme třeba vynášeli Moranu, nebo nás čeká stavba májky. A i v těchto slavnostech se téma smrti zcela přirozeně objevuje. Ve škole učím hudebně dramatickou výchovu. Být kontaktu s veselím, s dětmi a s hudbou mě moc baví.
Obě práce se ti vlastně moc hezky doplňují.
Ano. V tuto chvíli mě to hezky vyvažuje. Kdybych byla stále jen v tématu smrti, obávala bych se určité uzavřenosti. S kamarádkami jsme založily nedávno kapelu Sojky. I to je má forma psychohygieny. Je pro mne důležité být stále v proudu života a radosti.
Jak bychom měli smrt vrátit zpátky do života?
Mluvit o ní. Když si povídám s rodiči na besedách “Jak mluvit s dětmi o smrti”, vždy se ptám, jak to mají oni. Byli nuceni smrt vytěsnit ze svého života? Mluvilo se o smrti u nich doma? Díky tomu, že jsem v kontaktu s dětmi, vidím, že pro ně je do určitého věku smrt zcela přirozenou součástí života. Nerozlišují, jestli je dobrá nebo špatná. Vnímají jí díky přírodě všude kolem. A taky se ptají. Když odpovědi nedostanou nebo cítí, že nás jejich otázky znepokojují, tak se často ptát přestanou. Musíme se znovu učit otevřenosti, smrt nevytěsňovat, naopak ji do života pozvat. Zažila jsem to nyní například ve Váránasí, tam je to všechno jedním, absolutně neoddělené. Těžko se to slovy popisuje, ale naše západní civilizace funguje hodně separačně.
Takže smrt vlastně není špatná?
Už v tradičních pohádkách je smrt jakousi transformací, bez které není vyššího poznání. Znáš jistě tu pohádku, jak přilepí Smrťáka k židli a on nemůže dělat svoji práci…? Říká se, že pohádky jsou potravou duše. Život, to je nekonečný pohyb a proměna, zahrnující v sobě přirozeně také smrt. Myslím, že by pomohlo, kdybychom měli jen jedno slovo pro to celé dění. My si věcí kolem sebe vážíme díky tomu, že jsou konečné. Tím získává náš život i životy našich blízkých nedozírnou hodnotu.
Rozhovor: Silvie Holečková
