Ivetku znám už dlouho.
Skrz sport, plavání a jiné akční aktivity. A pak taky skrz fotografování celé její nádherné rodinky.
A všude, kde jsme se za těch pár let potkávaly, mě vždy dělalo tolik moc dobře její pozitivní, energetické a upřímné vyzařování toho, kdo je. A všeho toho, co dělá.
Až já si jednou budu dělat novou kuchyň. A ráda bych. Určitě se obrátím na ní.
Díky tomu, jaká je a díky tomu, kolik té své jedinečné, upřímné energie do toho všeho dává.
Ivet, držím palce!
Miluje barvy. A taky výzvy. A taky svoji práci. Nakoukne do vás a pak se dějí kouzla. Takže pokud hledáte někoho, kdo vám navrhne interiér přesně na míru a podle vás, tohle je ta správná osoba. A pokud nehledáte, tak stejně čtěte dál. Je to prostě a jednoduše zajímavý příběh.
Jaké je to podnikat jako žena ve stavebnictví? Většinový pohled je, že je to spíš pánský sektor.
Je to spíš pánský sektor. Ale už ne zdaleka. Převaha tam je, ale vůbec v něm ženy nevnímám jako méněcenné. Naopak se mi nikdy nestalo, že by se se mnou chlapi na stavbě nechtěli bavit. Je v nich spíš zachované gentlemanství.
Takže to vnímáte naopak jako výhodu?
V určitém směru to podle mě opravdu výhoda je. Trochu tam dochází ke tření, když je ten muž starší, taková starší škola, třeba 60+. Tam je vůle ke spolupráci menší, ale taky se to dá (smích).
Kdy jste začala podnikat?
Před šesti lety. Vlastně hned, jak se narodila starší dcera (smích). Svrběly mě ruce, jak se říká. Před mateřskou jsem byla dost intenzivně zaměstnaná, takže jsem odcházela s pocitem, že si potřebuju odpočinout. Ale záhy mi došlo, že to bez práce nedám. Chyběla mi pracovní odpovědnost.
Váš původní koncept byl ale trochu jiný, než je dnes.
Původní idea byla, že budu navrhovat kuchyně. Doma jsem tehdy hodně vařila a tím pádem jsem nad tím začala hodně přemýšlet. Věděla jsem, že kuchyň musí být opravdu promyšlená
a udělaná na míru, aby fungovala tak, jak má. Ono se to projeví, když je někde špatně uspořádaná. Čas má pro matky totiž úplně jinou hodnotu. A taky jsem byla z oboru, předtím jsem pracovala pro firmu, která navrhovala interiéry kanceláří.
Takže jste využila zkušenosti.
Ano. A i další věci. Znala jsem dodavatele, truhláře, materiály, barvy. Mám taky vystudovanou stavařinu.
Hrál v tom roli i pocit svobody? Žádný šéf, pracovní doba podle možností…
Absolutně! Já šéfa opravdu nepotřebuju, jsem pracovitá a umím dodržovat termíny. Jsem schopná sedět u projektu do noci, pokud se blíží termín. Možnost určovat si priority je pro mě to nejdůležitější.
Co máte na své práci nejradši?
Mám ráda potkávání se s klienty. Tváří v tvář. Přitom na sebe prozradí mnoho věcí
a u takového setkání vždy zjistím, jestli si sedneme nebo ne. Já se o nich potřebuju dozvědět hodně, bez toho se interiér dělat nedá. Aby to klientům sedlo. Potřebuju je otevřít a vytáhnout z nich informace. Ohromně ráda se taky probírám vzorkovníky a zkoumám materiály. Sedím tu na terase, na vzorkovníky svítí slunce a já přemýšlím o materiálech a vybírám ty nejvhodnější. Na to zase potřebuju být úplně sama. Jsou to vlastně dva protipóly. Z jedné strany je to otevřenost ke klientům a ta druhá část, ta tvořivá, je jen moje.
Co je pro vás charakteristické?
Když už si mě klient objedná, tak mám otevřenou pracovní dobu. Nestane se, že bych třeba po páté odpoledne nevzala telefon. Nemám problém dorazit na schůzku o víkendu. Jsem otevřená k potřebám mých klientů, baví mě dávat jim dostatek prostoru pro vyjádření.
Máte oblíbené materiály?
Mám ráda dřevo. V poslední době jsem si moc oblíbila březovou překližku. Z té je vyrobená spousta dětských hraček nebo dětského nábytku. Na řezu má vodorovnou strukturu, to se mi líbí, jak je vidět, že jsou to slepené plátky dřeva. Její hrana je pohledová. A taky se z ní dá skvěle vyřezávat. Dá se taky natřít nebo namořit do různých odstínů. Obecně mám ráda přírodní materiály.
A jak je to s barvami?
Zelená! Teď mám zelené období (smích).
A dokážete se odpoutat od svých oblíbených barev, když je klient třeba moc nemusí?
Vždycky je to poslední rozhodnutí na klientovi. Nechávám si na začátku posílat dvě tři fotky interiérů, které se jim líbí. Nacítím se tak na ně. Když mám pocit, že by se v jejich interiéru mohlo objevit víc barev, tak se je tam snažím dostat. Ale často si lidé přejí zůstat spíš
u neutrálních barev, mají strach, že se něco výraznějšího okouká. A tak tam potom barvy dostávám aspoň pomocí doplňků. Barvy totiž dodávají interiéru energii.
A co nějaké doporučení nebo fígl pro zajímavý interiér?
Musí se tam člověk cítit dobře. Lidé se hodně nechávají unést obrázky z internetu. Ale podle mě by se měli vrátit k tomu, kde je jim dobře. Třeba ke svým oblíbeným aktivitám. A z těch použít barvy. Když má třeba někdo rád řeku a jezdí na lodi, vyčistí si u vody hlavu, tak barvy a odstíny, se kterými se tam potkává nebo i prvky, se kterými přijde do kontaktu, tohle všechno může přenést k sobě domů. A bude mu v tom dobře. Nebo máte oblíbený cyklistický dres – v nějakých barvách, ten si člověk koupil, protože se mu líbí a je mu v něj příjemně. To je moje rada, jak začít. Ptám se lidí, co mají rádi a jak to vypadá. Proč má paní na zahradě červenou růži? Protože má ráda červenou!
Máte nějaké oblíbené umělce, kteří vás inspirují?
Mám ráda Jacinta Alvese. Jeho obrazy třeba umisťuju do vizualizací interiérů. Miluju je. Jsou plné barev! A pak ještě Simona Vojtěšková. Ta to má takové ještě víc rozcákané (smích). A stejně jako Jacinto má ve svých obrazech květiny.
Kde hledáte inspiraci?
Koukám se hodně kolem sebe. Čím dál tím víc. Snažím se poslouchat lidi, když mluví o tom, co se jim líbí. Přestala jsem taky dávat na první dojem. Nejdřív ty věci na sebe nechávám působit a až postupem času se rozhodnu, jestli se mi líbí nebo ne.
Co vás dovedlo k Berounce?
Já jsem původně z Tábora, takže Jihočeška. Manžel je z Mostu. Potkali jsme se v Praze. Manžel pak začal pracovat v Berouně a to nám dalo směr (smích). Nejdřív jsme bydleli v bytě na Zličíně, ale já jsem tam byla nešťastná. Moc ráda jezdím na kole a často jsem vyjížděla tímhle směrem – Mořina, kolem Berounky nebo Beroun. A tak jsem se začala koukat po parcelách a objevila jsem tu naši. Původně jsme ji kupovali jako investici. Ale ruka mi nedala a začala jsem kreslit, jak by mohl vypadat náš dům. Muž mi to jako stavař pořád překresloval (smích). Ve finále to dopadlo tak, že jsme si zaplatili architektku – naši kamarádku, která nám dům vyprojektovala. A pak už to šlo rychle a najednou jsme měli dům (smích).
Co si u Berounky nejvíc užíváte?
Já jezdím na kole, takže kolem Berounky je to pro mě ráj. Taky si chci koupit paedlboard
a vyrážet s ním na řeku. A miluju cestování vlakem!
Rozhovor: Silvie Holečková
