Kontakt: Jiri.kylar@bluesalamander.eu,, tel: 604 849 770
S Jirkou jsem se poprvé setkala na Síťovce. Kde vyprávěl svůj příběh o víře, zneužití a odvaze o tom mluvit. A žít dál s důvěrou.
Zaujal mě, dojal mě, a věděla jsem, že si moc přeji ho poznat více.
O to jsem víc a víc vděčná, že ho už mohu znát nejen jako souseda, skvělého tiskaře, který vlastní několik cen za tisk.
Ale také jako Srdcaře, který je viditelným a slyšitelným bodem tady u nás u Berounky.
Jirko, díky za Tebe, za Tvou odvahu, Tvé světlo a naše přátelství.
Tiskař, předseda spolků Někdo ti uvěří a Řevnické zvony, zastupitel, hudebník. Mohlo by se zdát, že měl štěstí a díky tomu je jeho život plný zábavných historek, setkání se zajímavými lidmi a naplňující práce. Jasně, i to štěstí tam bylo. Když ho ale posloucháte, dojde vám, že to není o štěstí, ale o pohledu na svět a na život. Protože ne každý umí z problému udělat příležitost. A ne každý má po tom, co zažil tolik těžkého a zraňujícího, pořád neskutečnou důvěru ve svět a lidi kolem sebe.
Na svou dobu bylo vaše dětství tak trochu neobvyklé. Vaši rodiče vás vedli k víře v Boha. Ale z druhé strany ani tady to vedení nebylo úplně tradiční.
Naše rodina měla dobrý vztah ke statečným lidem. V dětství k nám třeba jezdili faráři, kteří fungovali bez státního souhlasu. Prázdniny jsme trávili na táborech, které vedli tajně vysvěcení kněží. Třeba Jožka Suchar byl jedním z nich. Dnes je farářem v Neratově, kde opravil kostel, ten s tou prosklenou střechou. A tohle prostředí odvážných a statečných lidí mne utvářelo. Učilo mě stát si za svým. Když mi bylo dvanáct, smála se mi ve škole paní ředitelka, že chodím do kostela. Tak jsem se postavil a řekl jsem jí, aby se mi nesmála, že já se jí taky nesměju, že je komunistka.
To asi nedopadlo úplně dobře.
Jasně, měl jsem problém, který mi ale nedocházel. Když jsem se pak měl hlásit na střední školu, přišla za našima paní učitelka Muzikářová, jedna z mála statečných učitelek a řekla: Měli jsme poradu a ředitelka řekla, že se Jirkovi mají zhoršit známky až o dva stupně. A neexistuje, aby se dostal na střední školu.
Váš postoj k víře není ale úplně obvyklý ani dnes.
My jsme byli už od malička vedeni k tomu, že víra je osobní vztah s Bohem. A katolicismus vnímám jako formu prožívání víry. Čím jsem starší, tím víc jsem háklivý na to, jakým způsobem dokáže církev víru deformovat. Institucionalizovaná víra může hodně pomáhat, ale také ublížit a zranit.
K tiskařině jste se ale dostal tak trochu náhodou.
Na střední školu jsem chtěl jít na konzervatoř, na příčnou flétnu. Ale potíž byla v tom, že naši měli za minulého režimu, jak se říkalo, politický škraloup. Půlka rodiny byla v emigraci a dva moji strýčkové byli jezuité. K tomu připočítejme výše zmíněnou historku s paní ředitelkou. No, a tak jsem se na konzervatoř nedostal. Neměl jsem doporučení. Táta se proto šel zeptat na Střední odborné učiliště polygrafické v Praze. A pan ředitel mu řekl, že může být úplně v klidu, že takových dětí z podobných rodin tam mají mnoho. Hlavní je, abych udělal přijímačky.
Takže nakonec jste šel tam?
Ano a ta škola byla skvělá! Ředitel byl sice komunista, ale za normalizace si na školu přetáhnul mnoho učitelů z vysokých a středních škol, kteří museli ze svých původních míst odejít. Na literaturu jsme měli například pana profesora Meda, literárního historika, který byl noblesní a velmi vzdělaný muž, milující především dekadentní básníky. Ten mi dal lásku k jazyku. Tito kantoři v nás pěstovali jakousi profesní hrdost ke svému povolání.
Vy jste ale nastoupil do prvního ročníku a přišla revoluce.
Prvák byl kvůli ní takový rozvolněný. A to mě nebavilo. Na tu školu jsem původně nechtěl. Neučil jsem se, kašlal jsem na to hodně se mi zhoršily známky. Ale ve druháku jsme se domluvili se spolužáky a začali dělat grafiky. A v tu chvíli mě to začalo bavit. Chytlo mě to. Od začátku třeťáku jsem potom pracoval v tiskárně Adalbert. A dodnes je pro mě tiskařina neskutečný koníček a srdcová záležitost.
Tiskařina je někde na rozhraní mezi řemeslem a uměním. Co je pro vás?
Třeba můj syn Jáchym je teď ve čtvrťáku na grafické škole a dělá výborné věci. Opravdu má ohromné výtvarné nadání. Já ho v sobě ale necítím. Neměl jsem to štěstí v sobě tohle nadání objevit. Ale vím, že já mám zase ohromný cit pro detail a barvu. A proto, aby byla kniha řemeslně dobře udělaná. To mě baví a naplňuje.
A co hudba? A flétna?
Pořád jsem chodil do hudebky a hudbě jsem se dál věnoval. I s mojí ženou jsme se seznámili díky hudbě. Moje žena je varhanice a pokračují i naše dcery, mladší Apolenka hraje na violoncello, starší Cecilka na housle. Ale nemám na hudbu samozřejmě tolik času, kolik bych mít chtěl.
Někde jste řekl, že nejraději tisknete knihy. Tiskařina ale nejsou jen knihy.
Měl jsem štěstí, že jsem si vyzkoušel i tisk bankovek ve Státní tiskárně cenin. Tam jsem nastoupil po vojně. Olda Kulhánek, grafik, který je autorem našich bankovek, chodil na náhledy nových bankovek. Po práci nás zval vždycky někam do baru a na doutník. To byl rituál. A já jsem mu nábožně naslouchal. On byl neskutečně zajímavý člověk. Často jsme končili ve Velrybě v Opatovické ulici, hráli šachy a občas šli odtamtud rovnou do práce. Teď je mou náplní tisk triček.
Máte opravdu pestrý život!
Je zajímavé, že člověk má pocit, že je pro něco předurčen. Pak mu do toho něco vstoupí a celé se to promění. A on díky tomu získá úplně jiný rozhled. Na vojně jsem byl ve službě u Padrťských rybníků a vyráběli jsme ze dřeva makety tanků, aby se měli dělostřelci do čeho trefovat. Bylo to komické! Vlastně to nebyla ani vojna. Byli jsme odloučená jednotka a nebyli jsme proto ani u zbraní. Místo zbraní jsme měli při nácviku na přísahu násady od krumpáčů (smích). Devadesátky byly v tomhle specifické. Pak jsem putoval do Jinců. Jednou tam na mě řval jeden slovenský lampasák před nastoupenou jednotkou, že jsem zas.aný pámbíčkář. Nenechal jsem si to líbit a zahulákal na něj před celou jednotkou, že je primitiv. A on mě za trest poslal pást krávy. A tak se ze mě stal lampasáček krav. A to bylo skvělé! Zkušenosti se zvířaty, které jsem tam získal, zúročuju dodnes. Měl jsem na starosti 22 krav, 5 koní a 120 prasat.
Jako tiskař jste spolupracoval s mnoha lidmi, kteří jsou špičkou ve svých oborech.
Díky práci v jedné tiskárně jsem se seznámil například s Janem Šibíkem, Evou Jiřičnou, Tomkim Němcem, Josefem Koudelkou, Vladimírem Komárkem a mnoha dalšími. A díky tomu jsem se dostal ke tvorbě knih, které byly určené pro bibliofily. S několika knihami se nám podařilo vyhrát 4x cenu Nejkrásnější české knihy roku.
Další vaší úspěšnou knihou byla ta o fotografu Drtikolovi.
Chcete ji vidět? zvedá se, s naprostou jistotou sáhne do knihovny a přináší knihu František Drtikol, Pracovní kniha fotografií Tu jsem dělal s Radanou Lencovou, která nedávno umřela, byli jsme velcí přátelé. Potkali jsme se v tiskárně Trico a od té doby jsme dělali knihy společně. Fotografie jsou duplexové, byly dělané stochastickým rastrem, díky tomu jsem se dostal i do učebnic (smích). Hodiny a hodiny jsme nad tím s Radanou seděli.
A teď pracujete na čem?
Mám vlastní tiskárnu.
Jak se člověk dostane k vlastní tiskárně?
Jednomu kamarádovi jsem před časem tiskl trička. A on mi říká: Mám známého, devadesátiletého pána, a ten se zbavuje vybavení na sítotisk. Chce to dát někomu za odvoz. Další stroje a vybavení jsem dostal zase od jiného kamaráda a ten mi ještě pronajal v Praze halu za naprosto skvělé peníze. Mám k sobě ještě dva parťáky a pomalu to rozjíždíme.
Jste ohromně pozitivní člověk. Neříkají vám někdy lidé, že jste tím, omlouvám se za ten výraz, …
Otravnej? (smích) Jednou jsem se bavil s jednou kamarádkou, Boromejkou a terapeutkou. A říkala, že vlastně ještě nezažila člověka, který by si prošel takovými věcmi a dokázal by být pozitivní a normálně fungovat. Říkala, že jí to přijde jako zázrak. A já jsem říkal: Já si myslím, že to je dané tím, že od malička jsem se potýkal s těžkostmi a nezdary, to mě naučilo se nelitovat, zvednout se a jít dál. Není to lehké, ale vybavilo mě to pro život.
Děláte toho opravdu hodně. Jste třeba i zastupitel ve vaší obci. Kde se ve vás bere ta touha se angažovat?
Je ve mně nějaký vnitřní neklid. Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlel. A zjistil jsem, že jsem opravdu úplný magor (smích). Když mám pocit, že mám nějakou věc hotovou, tak místo toho, abych si odpočinul, najdu si další dvě. Nějak je to ve mně. Dává mi ale smysl občanská společnost, jak o ní mluvil Václav Havel. Přijde mi ohromně důležité nebýt pasivní. Jestliže chci měnit věci k lepšímu, je třeba nebejt línej.
A jak se teď koukáte na budoucnost?
Máme přítele, faráře Vacka z Letohradu, narodil se ve stejné vesnici jako můj dědeček a naše rodiny se velmi dobře znali. Je mu skoro k 80. A je to rebel. Pro něj nic není tabu, je otevřený a velmi moudrý. Jednou byl u nás na návštěvě a chtěl na chvíli zůstat s našimi dětmi o samotě. Že prý se jich potřebuje na něco zeptat. Když jsem ho potom vezl na vlak, ptal jsem se ho, o čem s nimi mluvil. A on mi řekl: Víš Jirko, pro mě je důležitá jedna věc. My jako starší lidé máme pořád pocit, že musíme rozhodovat za děti. Ale přitom to je jejich svět. My brzy umřeme, ale chceme rozhodovat naší optikou. Pak to má nějak vypadat. A tak se ptám mladých, jak oni to vidí. Když jdu k volbám, volím podle toho, jak to mladí lidé cítí. To mi přijde jako opravdu moudrá myšlenka.
S tím s vámi naprosto souhlasím.
Někdy jsem sám smutný z vývoje ve společnosti, ve světě, u nás. Ale pak si říkám: Ne, všechno má smysl, život má smysl. I bolest má smysl. Každá krize je dobrá. Protože nás učí, abychom nad věcmi přemýšleli jinak. Každý má právo být naštvaný nebo smutný. Ale smutek by neměl převažovat nad tím pozitivním vnímáním života.
Co vás v životě naplňuje?
Já mám hrozně rád Sudety. Jezdím tam moc rád a poznávám tu krajinu. Pro jejich syrovost, příběhy, nostalgii a smutek. Chybí tu lidé, Němci, kteří tu krajinu vytvářeli, historie na každém kroku. Jezdíval jsem s politickými vězni do Jáchymova. Teď tam pojedu i s tatínkem a kamarády. Půjdeme pouť po cestách jáchymovských muklů. A co mě naplňuje? Přemýšlet o souvislostech, historii i současnosti, o vztazích mezi námi a jak je zlepšit, mluvit o věcech bez předsudků a přijímat lidi takové, jací opravdu jsou. A já stále věřím, že dobří.
Rozhovor: Silvie Holečková
