Lucku znám dlouho.
Lidsky, přátelsky, skrz děti.
Její pracovní vášeň jsem měla příležitost otestovat až nedávno. A z jednoho sezení, ležení a všemožných pohybů těla, emocí i duše si odnesla mnoho.
Jsem moc ráda, že skrz Srdcaře můžu přinést trochu toho kouzla a té hry i pro Vás.
Luci. Děkuji, že jsi.
A moc držím palce!
(fotografie vznikaly během společného dramaterapeutického sezení s její krásnou a velmi milou kolegyní Darinou Deákovou)
Lucie miluje život v Řevnicích, své dva syny učí doma a pomáhá lidem cítit se líp. Bere své malé i velké pacienty vážně a zajímá se i o jejich duši. Proto se z klinické logopedky stala i dramaterapeutkou. Nejdřív byla „dramka“ doplněk. Lucii ale naprosto učarovala, a tak můžete dneska podle libosti navštívit Lucii logopedku i Lucii dramaterapeutku.
Co je to vlastně logopedie? Většina z nás si logopeda představí jako toho, kdo učí malé děti správně vyslovovat Ř.
Já to vezmu na začátku trochu zeširoka. Logopedie se dá studovat na pedagogické fakultě. Po ukončení studia jsou možné dvě cesty. Buď můžeš zůstat ve školství a být speciální pedagog – logoped a pak pracovat v rámci školského systému třeba ve speciálně pedagogickém centru nebo ve školce. A pomáháš dětem s narušenou komunikační schopností, aby se úspěšně začlenili do vzdělávacího systému.
Nebo?
Nebo se dá pokračovat cestou zdravotnictví. V tu chvíli je potřeba dál studovat a atestovat v oboru klinická logopedie. Takže když pak člověk hledá logopeda, je potřeba aby věděl, jakého a proč.
A ty jsi tedy klinický logoped?
Ano. A jako klinický logoped dělám diagnostiku a následně terapii narušené komunikační schopnosti. Což není zdaleka jen výslovnost. Těch obtíží, které znemožňují člověku komunikovat, může být velké množství. Tím, že části těla, které používáme pro řeč, mají ještě primární funkci jako je příjem potravy, dech nebo fonace, patří do mé kompetence například také péče o pacienty s poruchou polykání. Mými klienty nejsou jen děti, ale často i dospělí.
Můžeš to ještě víc přiblížit?
Pracuji na komplexní podpoře komunikace a rozvoji všech oblastí nervové soustavy. Ať je to sluchové vnímání, zrakové vnímání, grafomotorika, jemná i hrubá motorika. Samotná řeč, ve smyslu artikulace, je až taková třešnička na dortu. Ideálně pak klinický logoped působí v rámci multidisciplinárního týmu a spolupracuje i s dalšími specialisty ve zdravotnictví jako je foniatr, neurolog, ORL, stomatolog, psychiatr, fyzioterapeut nebo ergoterapeut a ve školské a sociální sféře.
Jsi ale také dramaterapeutka. Jak ses od logopedie dostala ke dramaterapii?
V rámci svojí logopedické praxe jsem si vyzkoušela práci na mnoha pracovištích s nejrůznějšími typy klientů a pacientů. Co ale měli všichni společné, byla bolavá duše.
Proč myslíš, že to tak je?
Tím, že nemáme nebo ztratíme schopnost komunikace, nám není na světě dobře. V tu chvíli je jedno, jestli jsi dítě, které neumí vyjádřit své potřeby nebo padesátiletý manažer, který ze dne na den ztratí všechny svoje sociální role a z úspěšného ředitele se stane pacient, o kterého se starají jeho děti. Každý potřebuje v takovou chvíli podpořit i psychiku. A já jsem to chtěla umět. Chtěla jsem mít tu schopnost. A proto jsem začala přemýšlet o psychoterapeutickém výcviku. Hledala jsem a hledala, ale pořád jsem si nemohla vybrat. Pak jsem na jednom workshopu v rámci logopedického sympózia objevila dramaterapii. A v tu chvíli jsem věděla, že to je ono!
Čím si tě dramaterapie získala, že jsi to věděla hned?
Je to něco, co vychází z pohybu a z těla. Není to povídací terapie, u dramaterapie není hlavní verbální složka. Což mi jako doplněk k logopedii, která je primárně o verbálních dovednostech, obrovsky sedí. Dlouhou dobu jsem si myslela, že to budu dělat dohromady. Že to bude taková logo-drama terapie. A ona svým způsobem vlastně i je (smích). Zjistila jsem totiž, že spoustu technik z dramaterapie intuitivně používám v logopedii. Plus mě dramaterapie samozřejmě inspiruje. Ale nakonec se ukázalo, že je daleko lepší tyhle formy péče oddělit.
Takže lidé se na tebe mohou obracet jak kvůli logopedii, tak kvůli dramaterapii?
Ano, je to tak.
Kdy jsi klient pro logopeda?
Když máš pocit, že to v komunikaci není ono (smích). Takhle bych to nejvíc zjednodušila. V rámci interakce a komunikace tam něco vázne. V rámci zdravotního systému to ale funguje nejčastěji tak, že rodiče přichází s dětmi na doporučení pediatra. V pediatrické péči jsou určité milníky, kdy se řeč dítěte posuzuje intenzivněji. Takže nejvíc dětí přichází ve věku tří a pěti let. To se týká klinického logopeda. Se školním logopedem jsou děti v kontaktu ve školce / škole, k tomu neodesílá lékař.
To jsou tvoji dětští klienti. Jak je to s dospělými?
Tam jsou to tři nejčastější skupiny. A to jsou pacienti po úrazech, po cévní mozkové příhodě anebo s neurodegenerativním onemocněním, jako je například roztroušená skleróza a Parkinsonova choroba. Terapie se pak liší podle toho, zda je člověk v akutní či chronické fázi onemocnění, v lůžkové či ambulantní péči. I tady platí, že logopedickou péči indikuje lékař.
A jak na to navazuje dramaterapie?
Ti primárně logopedičtí klienti většinou potřebují opečovat i své psychické zdraví. Já aktuálně nejvíc pracuji s původně logopedickými dětskými klienty. Třeba děti s vývojovou dysfázií totiž velmi často zažívají velké neúspěchy a zklamání a dramaterapie jim pomáhá, aby jim v životě bylo dobře. Aby i přesto, že musí každý den překonávat hodně překážek, měly pocit, že to zvládnou. Oni často nemají to klasické bezstarostné dětství, že si hrají a přirozeně se vyvíjí. Naopak na sobě musí každý den pracovat, musí trénovat. A stejně nejsou tak „dobří“ jako jejich spolužáci nebo kamarádi. A svoje nezdary si bolestně uvědomují. Dramaterapie jim dodává sílu ale i schopnosti některé obtíže překonávat nebo se posunout.
Jsou další skupiny dětí, u kterých dramaterapie dobře funguje?
Skvělou zkušenost mám i s dětmi, které trpí mutismem čili nemluvností. To znamená, že v některém prostředí umí normálně komunikovat, nejčastěji doma s rodinou mluví, ale nikde jinde ne. A díky dramaterapii vzniká další bezpečné prostředí, kde komunikovat mohou. Další skupina jsou děti s autismem. Komunikace s nimi je hodně specifická. A tyto děti mají najednou v rámci dramaterapie důvod komunikovat. Sociální interakce je pro ně v tu chvíli důležitá a zajímavá.
Tebe ale zajímají i lidé s vysokou citlivostí.
Ano, to je pravda. Ráda proto do terapie zapojuji i prvky, které nejsou primárně logopedické nebo dramaterapeutické. Děti ze skupin, které jsem zmiňovala, jsou často vysoce citlivé.
A v rámci hry si můžu dovolit je vystavit něčemu, co je jim v běžném životě nepříjemné. A laskavým způsobem jim nabídnu možnost to vyzkoušet a prozkoumat.
Co vnímáš jako největší výhodu dramaterapie?
Dramaterapie je postavená na hře a pohybu. A to je pro děti obrovsky přirozené. Nemají pak vůbec pocit, že chodí na terapii. Ony si za mnou chodí hrát. Baví je to a chtějí chodit. To ale neznamená, že by neodváděly kus těžké práce. U dospělých je kreativně umělecký přístup zase jiný způsob jak „otevírat dveře“ k sobě samému.
To zní jako ideální řešení!
Mám pocit, že jsem našla úplně dokonalou kombinaci, kterou mohu nabídnout primárně dětem, aby pro ně řeč nebo komunikace nebyla v životě takové téma.
Máš nějaký tip pro rodiče?
Nebojte se zkoušet expresivní terapie (smích) a případně se obrátit na logopeda, když máte pocit, že má vaše dítě potíže s komunikací. Někdy stačí třeba jen telefonická konzultace, ale možné je i preventivní vyšetření.
Rozhovor: Silvie Holečková
