Markétu jsem poprvé zaregistrovala v našem údolí skrz její dětské knížky, které nebyly jen tak ledajaké dětské knížky a vždycky jsem z nich měla pocit, že jsou tak trochu tvořené i pro nás dospěláky.
Její tvorbu jsme si doma zamilovaly a když jsem poznala Markétu osobně, skrz její výstavu, která vystřídala tu mou na Řevnických zdech, zamilovala jsem si ji, člověka, ženu, inspiraci, která tvoří z podobného místa jako já fotím.
Její umělecká duše, vnímání světa skrz obraz, umění jako způsob vyjadřování nadčasových hodnot a vášeň v přírodu, jsou mi moc blízké.
Děkuji, Markét, že jsi mě vpustila do svého království a už se doma všechny moc těšíme na Tvou novou knížku!
Markétu mám spojenou hlavně s hlínou, lesní školkou a školou ZeMě a s tvořením společně s její sestrou Katkou Kotkovou.
Její jedinečný zemitý styl se každému zapíše pod kůži.
Markéto, jaké jsi měla dětství? Ovlivnilo v něm něco tvou cestu k tvorbě?
Dětství jsem strávila spíš v užším rodinném kruhu. Žili jsme nějaký čas i v zahraničí, trochu odizolovaní od ostatních rodin a dětí…Od malička jsem si vytvářela svoje vlastní imaginární světy, kde mi bylo dobře…Co se týká mé tvorby v dětství mne myslím ovlivnila nejvíc babička. Naučila mne lásce k prostým, obyčejným věcem. Pozorování hvězd večer na zápraží, louskání ořechů a sbírání malin, paběrkování na polích. Milovala jsem její sbírku knoflíků a barevnejch hadříků všemožných vzorů. V každém odstřižku bylo ukryto tolik vzpomínek. A ta skříňka na léky plná tajuplných lahviček, která když se otevírala tak vrzala jako živá. U babičky bylo všechno prodchnuté takovým zvláštním tajemstvím, které probouzí mojí obrazotvornost ještě dnes. A přitom to byly všechno úplně obyčejné věci. Babička si přála být učitelkou ručních prací, jenže se nedostala na školu. Ale mně naučila šít a to byly začátky mé tvorby. Šila jsem si svoje oblečení a vyráběla maňásky z těch zbytků látek…To bylo ještě před tím, než jsem začala malovat…
Obě se sestrou žijete poblíž Berounky. Je to náhoda, nebo vás s tímhle místem pojí dětství?
A jak jste se dostaly ke společné tvorbě?
Káča je moje starší ségra a v mnohém mi vyšlapávala cestu do světa, já jsem totiž vždycky byla dost plachá a introvertní… Ale na vesnici do domečku jsem se odstěhovala první já. Po návratu z Kanárských ostrovů mne to táhlo pryč z města a náhodou jsem narazila na možnost pronájmu v Bubovicích, kde teď žiji už přes 13let. Káča se do Řevnic odstěhovala o několik let později, měla kamarádku v Dobřichovicích se kterou chtěly založit lesní školku. Vtipné je že v Řevnicích žil na sklonku let náš děda, dokonce tam i náhle umřel na nějaké zahradní slavnosti. Já jsem se narodila v den jeho pohřbu. Nedávno jsme také objevili diplom naší babičky, která v Řevnicích na Berounce skládala zkoušku z plavání… Takže nějaký kořen tu asi bude 🙂 Co se týká spolutvoření s Káčou máme hodně rozdílné povahy. V té tvorbě se to ale nějak potkalo a dobře doplňovalo. Hrály jsme třeba vánoční stínové divadlo, kde jsme měly nacvičené celé pásmo koled v dvouhlasech. A zapojovaly jsme do toho i naše děti..Vrchol bylo vytvoření společného cd Vyrostla tu kytička, které jsme nahrály u Káči doma v obýváku 🙂
Tvoje práce je hodně o přírodě, přírodních materiálech a přirozených tématech v životě. Dokážeš shrnout principy, na kterých je tvoje umění založeno?
Potřebuji zaměstnávat ruce a vytvářet s nimi něco hezkého. Tvoření je pro mne navíc způsob jak si hrát, objevovat a být opravdu sama sebou. Nedržím se nějakého konkrétního stylu. Moje tvorba je velmi intuitivní a reaguje na to, co přichází. Co právě prožívám, jakou fází života procházím, co se mne v tu danou chvíli v hloubce nejvíc dotýká. Takže se to v čase dost proměňuje. Zároveň ale v tvorbě hledám nadčasové hodnoty, něco co mne přesahuje a čeho se cítím být nedílnou součástí…a to nacházím zas a znovu v přírodě a jejích přirozených cyklech, které prostupují vše živé…
Pozvi nás, zvědavce, k tvojí tvorbě blíž. Sama mám od tebe knížky pro děti, hudební CDčko, razítka, kalendář, tvými kurzy jsem obdarovala pár blízkých. Co nemáme opomenout? Na co bys naše sousedy ráda pozvala?
Ano mojí velkou láskou jsou dětské knížky. Podařilo se mi splnit si dětský sen a vydat vlastním nákladem už několik autorských obrázkových knížek. A v tuhle chvíli chystám další, myslím že šestou v pořadí. Bude se jmenovat Proč mám ráda avokáda a kromě hromady avokád v ní bude i malý autobiografický střípek 🙂
Jinak se stále (již přes 20let) věnuji tisku barevných litografií v dílně Petra Korbeláře a moje kolekce grafik se každým rokem pěkně rozrůstá. Myslím že je z čeho vybírat…
Poslední tři roky jsem se ponořila do alchymie výroby vlastních barev z přírodních zdrojů, což mi otevřelo další neuvěřitelné možnosti pro tvorbu a experimentování. Maluji barevnou hlínou, barvím a tisknu látky pomocí rostlinných nálevů, vyrábím inkousty a akvarelové palety. Všechny svoje zkušenosti s radostí předávám na svých kurzech, o které je stále větší zájem… O prázdninách se chystám po dlouhé době malovat na velká plátna a těším se, že udělám na podzim zase nějakou další výstavu. Do konce léta zatím můžete mé malby a grafiky vidět cestou z Řevnic na nádraží a v prostorách Meandru a také v pražské kavárně Café spirit na Žižkově…
Je pro tebe i materiálně důležité místo, kde tvoříš? Je např.místní hlína vlastnostmi nějak specifická?
Pro mne a moji tvorbu jsou důležitá místa, kam se mohu opakovaně vracet, místa která důvěrně znám a kde se uchovávají vzpomínky. Takových míst moc není, ale určitě sem patří Bubovice, ostrov La Gomera a chalupa rodičů v Poříčí u Želiva. S partnerem ale také rádi děláme různé výlety po Čechách a objevujeme nepoznané kouty domoviny. Já si odtamtud vždy přivezu nějaké poklady v podobě hlíny, nebo jiných přírodnin pro tvoření. Hlínu ale mohu sbírat úplně kdekoliv. Pro některé odstíny se vracím na místo činu. Třeba pro růžovou hlínu do Rudic na Moravě nebo čokoládové odstíny k Solvayovým lomům…Letos jsem si přivezla hliněný balíček i z mého oblíbeného ostrova. Když pracuju s materiálem, který je úzce spjat s místem, mému srdci blízským je to velmi intimní, niterný proces, který ani moc nedokážu formulovat do slov…
Rozhovor: Anna Hau
