https://marketa-typovska.webnode.cz
Markétka.
Tak naprosto jedinečná žena, že si vzpomínám, kdy jsem jí poprvé pohlédla do očí a v té její hnědé hloubce se utopila. A rozpustila.
Každé naše setkání je velmi blízké, láskyplné a pokaždé se cítím naprostou a samozřejmou součástí toho jejího barevného a přírodního světa.
Je skromná. Tak moc. Že pokaždé mám chuť do světa zakřičet, že tu máme, a málokdo o tom ví, jednu z nejlepších ilustrátorek dětských knížek.
Tvoří srdcem. A dává do toho celou svou duši.
Křehkou, jemnou a hlubokou.
Markétko, vítej.
Jsi láska.
Zajímalo by mě, co tě v životě nejvíc inspiruje.
Ježiš, no tak to je… Máme dvě hodiny?
Máme kolik chceš.
Dlouho mi přišlo, že si inspiraci neumím brát z ničeho.
Obzvlášť když jsem byla na vysoké škole (Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni, ZČU pozn. red.) Všude kolem mě to prýštilo kreativitou. V tom jsem si často přišla hrozně ztracená. Vlastně jsem nevěděla vůbec, jestli tam mám být.
Na Knižní vazbě jsme dělali knížky od A do Z. Takže jsme se učili i úpravu grafickou, zkoušeli jsme ilustrovat. Ale hlavně jsme se zaobírali papírem a řemesly s ním spojenými. Tam mi poprvé došlo, že je pro mě největší inspirací obecně jakýkoli základní přírodní materiál. Vlastně cokoliv co můžu držet v ruce, co má nějakou strukturu, vůni. Ve chvíli kdy ho můžu začít prozkoumávat a experimentovat, rozjede se mi fantazie.
Druhá věc je, že jsem vždycky čerpala témata z toho, co jsem zrovna prožívala. A ty nejhlubší věci, které bych nazvala jako výtvarnou nebo nějakou uměleckou tvorbu, tak to vždy vycházelo z nějakých mých hlubokých témat a prožitků, které se mi zrovna děly.
Nemám schopnost vizualizace, nevidím obrazy. Přišlo mi, že já z hlavy prostě nedokážu vydolovat nějaké svoje světy, ale tu inspiraci čerpám ze svého života. Musela jsem se naučit, že to není špatně. Postupně jsem taky začala čím dál víc inspirace čerpat z přírody.
Příroda je tedy nějaký prostředník, skrze který dáváš ven svoje prožitky.
Hlavně přírodní materiály. Jsou pro mě takovým komunikačním kanálem s přírodou, s mým okolím i sama se sebou.
Děláš knižní vazbu, děláš ruční papír, přírodní barvy, pracuješ s voskem.. Jak jsi se dostala od knižní vazby až k přírodním pigmentům?
Já jsem na magistra, do ateliéru Didaktické ilustrace , přišla z bakalářské knižní vazby. Byla jsem hodně unavená po bakalářce, do které jsem dala úplně všechno. A pak jsem rok a půl měla pocit, že už bych nikdy neměla nic tvořit, protože nemám z čeho čerpat.
Už na gymplu jsem byla rok na studijním pobytu ve Francii a věděla jsem, kolik mi to dalo.
A věděla jsem, že mě zahraniční pobyt láká. Tak jsem se rozhodla, že bych ráda vyrazila na Erasmus. Tušila jsem, že bych chtěla do Itálie, a můj partner přišel s tím, že jeho kamarád byl na Erasmu v Římě, kde se učil vyrábět ruční papír. A bylo to jasný. Odjela jsem tam a zapsala se na ruční papír a nějaké grafické předměty. A pak tam bylo něco, co se jmenovalo strašně zvláštně. Něco jako zpracování materiálů a typologie barev. Znělo to tak vědecky, myslela jsem, že budu sedět na nějakých přednáškách. Ale něco mě tam táhlo. Potom poprvé do ateliéru přišel profesor a začal mluvit. Postupně vytahoval různé přírodniny, vlastní pigmenty i barvy v různých formách, které vyrábí a tvoří s nimi. A řekl nám, že přesně tohle se budeme celý semestr učit. A já jsem po pěti minutách věděla, že se opravdu rychle musím naučit italsky a taky, že mi tohle změní život.
Každý týden jsem dva dny od rána do večera strávila ve fascinující experimentální dílně. A učila jsem se barvířství. Vyrábět přírodní pigmenty, ale i barvit látky, vyrábět si na míru barvy. Experimentovali jsme s tradičními i moderními technikami.
Už tam se mi skládala vize toho, co chci opravdu dělat. Původně jsem si myslela, že po Erasmu studia zanechám. Přijela jsem ale tak nabitá a inspirovaná, že jsem se rozhodla magistra dokončit. Chvíli jsem ještě hledala, jakého tématu se chytnout, abych rok neplodila knížku, která by mi nedávala smysl.
Takže jsi vyplodila?
“řádit v kalužích”.
Za kterou jsi dostala cenu.
Dostala jsem cenu.
Den před uzavíráním přihlášek jsem “řádit” přihlásila do Nejkrásnější knihy (soutěž Nejkrásnější česká kniha roku , pozn. red). A vyhrála to, no.
Proč myslíš, že jsi vyhrála? V čem je knížka tak povedená?
Je to dost minimalistická autorská knížka pro děti i pro dospělé, nejvíc je to prostor. Pro zastavení, cítění, dech…Vycházela jsem z toho, že žijeme v době, kdy jsme tak zahlcení informacemi, až je to nesnesitelné. Až že se od sebe odpojujeme. A stejně tak je informacemi zahlcený knižní trh. Tahle knížka je o zpomalení, o emocích, o důležitosti prožívat přítomný okamžik. O důležitosti prožívat se ve svém těle. Původně jsem toho taky chtěla strašně moc sdělit. Jenže pak jsem zjistila, že to vůbec nefunguje. A tak jsem vyškrtala skoro všechen text, většina faktických informací zmizela a najednou vznikl prostor pro prožitek. Touto knihou jsem vytvořila prostor pro každého, kdo si ji bude číst nebo prohlížet. Každý si v ní může prožít svůj vlastní příběh. Nemusí se zahlcovat cizími prožitky. Dá se k ní vracet vlastně denně, o samotě, s dětmi. Bylo mi řečeno, že by to byl i dobrý pomocník do psychoterapie. Je multifunkční, hravá a neinvazivní. Tím si myslím, že je opravdu specifická.
A pak jsi vstoupila do nového projektu a to je tvůj ateliér. To tě nabíjí?
Teď už mě to nabíjí.. Po dokončení studia jsem vyhořela. Byl to takový ten stav, kdy máš problém se osprchovat jednou za tři dny, nebo si vyčistit zuby, vylézt z postele. Fakt jsem byla úplně sešrotovaná. A po pár měsících, kdy jsem se dostávala z té nejakutnější fáze, jsem se rozhodovala co dál. Pustila jsem se tehdy do výroby autorských svíček. Práce se včelím voskem je totiž neuvěřitelně terapeutická. Jenže jsem ty svíčky vyráběla na objednávku chvíli před Vánocemi. Už třetí den byla úplně zabordelená kuchyň. Už tři dny jsem pořádně nejedla, protože bych se mohla najíst, musela bych všechno uklidit a uvařit. Pak to zase všechno rozestavět. Takže jsem žila o suchém chlebu.
A pak jsem si uvědomila, že se zrovna dostávám z vyhoření. To nemůže takhle fungovat. A tak jsem se rozhodla, že jestli se chci opravdu živit tvorbou, potřebuju najít prostor.
A už půl roku máš svůj LAB v Řevnicích.
Skočila jsem do toho úplně nohama napřed. A půl roku jsem se rozkoukávala. Dlouho jsem nevěděla, jak na to. Paradoxně mi dlouho trvalo srovnat se s tím, že mám najednou prostor a svobodu dělat opravdu co se mi zachce. V tomhle ohledu je moje multifunkčnost a rozsah zájmů veliký dar i prokletí. Často jsem tam přišla a vlastně jsem nevěděla co se sebou, protože jsem byla zahlcená a rázem i zablokovaná.
Až teď v posledních dvou měsících, kdy jsem zároveň začala pracovat na základce jako asistentka, se ve mně něco konečně rozproudilo. Mám pravidelnější rytmus, vracím se k disciplíně. Po dvou letech, kdy jsem stála na místě, neměla jsem energii a bylo mi z mnoha různých důvodů strašně těžko, cítím, že jsem se vlastně paradoxně s tím školním rozvrhem srovnala a řád mi pomohl začít se ubírat nějakým konkrétním směrem.
.Lab je tvůj ateliér, je to laboratoř, kde pracuješ na svých výrobcích.
Jde se tam za tebou někdy stavit a jít si koupit svíčku, nebo papír, fotoalbum?
Je to můj prostor výtvarný, vyráběcí a taky experimentální. Mám tam už i svůj pultík s věcmi, které vyrábím a prodávám.
Pořád se mi nepodařilo dát světu vědět, že tam něco takového je. Takže zatím mi jen občas někdo nakoukne zvědavě do dveří. Věřím tomu, že až tam dám nějakou vývěsku, bude jasnější o co jde, a lidi se nebudou zdráhat do LABu vejít.
V LABu pořádáš workshopy, svoje, ale i jiných tvůrců…
Teď zrovna, když spolu mluvíme, tam probíhá první workshop, který není můj. Workshop se sklem. Ráda bych i do budoucna zvala další tvůrce a tvůrkyně. Ten prostor je multifunkční, je docela velký, takže se tam dá dělat hromada věcí.
Chtěla bych si tam komponovat nějaký program nejen z kurzů , ale také pořádat sousedské a komunitní akce. Akorát potřebuji zjistit, jak na to, aby to pro mě bylo udržitelné.
Chtěla bych uspořádat pop-up, strašně by se mi tam líbilo zorganizovat třeba sousedskou večeři. Sezvat k tomu velikánskému stolu pro deset lidí kohokoli, koho by lákalo setkat se, sdílet, seznámit se třeba s dalšíma lidma. To by se mi moc líbilo.
Zároveň to není prostor, který bych pro pořádání kurzů propůjčila úplně každému. Chci si vybírat.
Jsi kurátorkou svého vlastního prostoru.
Jsem kurátorkou, která se ale učí, jak to vlastně zkurátorovat.
Jsou workshopy, ať už tvoje, nebo ty hostující, cestou k udržitelnosti LABu?
Jo, pořád hledám cestu, jak to udělat, protože mě na začátku vůbec nenapadlo, že to budu dotovat ze svého, když to neudělám udržitelně. Takže to doteď dotuji.
Moje workshopy jsou pro ateliér momentálně nejdůležitější, protože své produkty vyrábím spíš sezónně a v limitovaném počtu. Takže prostor nemůžu platit z prodejů během celého roku. Začíná mě víc lákat spolupráce s dalšími lidmi. Pořádání společných akcí, zapůjčování prostoru pro něčí kurzy. Taky nabízím možnost v LABu uspořádat menším skupinám teambuilding nebo třeba netradiční rozlučku se svobodou přímo na míru.
Mám v plánu nabídnout i různě dlouhé stáže pro lidi, kteří mají nějaký svůj projekt a nemají ho kde realizovat. Byla bych při ruce ke konzultacím, k předávání znalostí a dovedností. Společně bychom v tom prostoru tvořili, mohli se inspirovat. To by udržitelnosti LABu taky mohlo značně pomoct. Nejen finančně, ale i co se energie toho prostoru týče.
Obecně si prostě přeju, aby byl tenhle projekt udržitelný. Protože já bych na tom velmi pravděpodobně za nějakou dobu zase vyhořela.
A co se týká mých workshopů… dnes poprvé se mi je podařilo naplánovat na dva měsíce dopředu. Ačkoliv jsou všechny zaměřeny buď na materiál nebo na nějakou tvůrčí činnost, budou se dotýkat i toho, jak o sebe skrze tvoření vlastně pečujeme. Jeden kurz, který bude celodenní, je zaměřen na včelí vosk od A do Z. Od čištění včelího vosku až po odlévání věšteckých svíček, které si odnesete domů. Taky budeme máčet svíčky a uděláme si svařák z bezového moštu. Bude to vzdělávací a zároveň prožitkový kurz. O pár dní později budeme společně vít adventní věnce, samozřejmě včetně toho, že si vyrobíte ze slámy vlastní korpus tak akorát velký pro váš stůl.
Dál bude workshop knižní vazby, což je taková moje srdcovka. A potom předvánoční tvořivá dílna i pro malé děti , kde si každý vyrobí svoje razítka a vyzdobí si svoje balící papíry.
Tak to se máme na co těšit.
Co by sis přála dál, kam by ses chtěla posouvat?
Já to pořád hledám. Teď je můj cíl všechno nedotovat ze svojí energie,aby se ten projekt stal udržitelným. Což znamená trošku se naučit organizaci a dávat o sobě vědět.
Chtěla bych dělat i dlouhodobější kurzy. Teď v Labu probíhá jeden pro děti, což byla taková moje vnitřní výzva, experiment a měla jsem z toho trošku nahnáno, jak se mi to podaří pravidelně každý týden utáhnout. A je to skvělé, strašně moc mě to baví a všechny účastnice taky. Hodně mě láká dělat deep dive kurzy do různých přírodních materiálů. Teď začínám včelím voskem, pokračovat se dá ovčí vlnou, přírodními barvivy, textilem, proutím, výrobou ručního papíru od lýka klidně až k finální knize…
A už takhle, jak to říkám, tak cítím, že je toho hodně. Takže já si vždy potřebuji vybrat jednu věc. Zjistila jsem, že nejlíp mi funguje reagovat na nějaké podněty zvenčí. Takže je možné za mnou přijít s tím, že se chcete něco naučit. A od toho já potom velmi snadno vytvořím prostor pro to, aby se to ten člověk nebo ta skupina naučit mohli.
Dokážeš říct, co ti tady ten hluboký kontakt s materiály dává?
Klid.
Já obecně hodně přemýšlím. A často se v tom ztrácím, stejně jako v chaosu dnešního světa. A pak se odpojuji, protože je mi v tom špatně. Přímý kontakt s materiálem je pro mě důležitý, abych zvládla zůstat v realitě. Abych zvládla zůstat ve svém těle.
Tvorbou s přírodními materiály se dostávám do nejhlubší komunikace s přírodou, ale taky se svými kořeny. My sice jako společnost opouštíme řemesla a přesouváme se do virtuálního světa. Ale naše těla si tyhle materiály pamatují. Až na posledních dejme tomu 200 let jsme s nimi byli v každodenním kontaktu tisíce let. Takže když se můžeme dotýkat vlny, vosku, hlíny nebo dřeva, vyvolává to v nás komfort. I tady při rozhovoru si hraju s voskem ze stolu.
Pro mě byl třeba donedávna kvůli neustálému overthinkingu úplně neuchopitelný koncept modlitby. A pak jsem zjistila, že já se modlím právě rukama. Skrze přírodní materiál a skrze interakce s přírodou. Nejsem věřící, ale pokud bych měla nějakým způsobem pro sebe definovat Boha nebo to, co cítím, že mě přesahuje, něco k čemu se potřebuju vracet, tak je to příroda. Není to totiž jen o tom, že já dávám formu nějakému materiálu. On úplně stejně tvaruje mě. Je to dialog.
Můžeš nám odhalit, co znamená kamaru?
Když jsem vytvářela svou značku, tak jsem tušila, že chci, aby se to nějakým způsobem odrazilo právě od rukou, chtěla jsem si tím dát svobodu v tvorbě. Ale Rukama mi znělo strašně. Znělo mi to přesně jako “vyrábím věci ručně a od srdíčka” (smích).
Ráda si hraju se slovy, tak jsem si hrála. A dohrála jsem si k tomu, že Kamaru se mi líbí. Zaprvé je to narážka na mou oblíbenou slovní hříčku z Lotranda a Zubejdy, a zároveň to zní tak japonsky. Často mi lidé říkají, že v mé tvorbě cítí Japonsko, a já ho tam cítím taky.
Takže Kamaru znamená úplně nejjednodušeji, jak může, “rukama”.
Všimla jsem si, že je pro tebe hodně důležitá jednoduchost.
Jsem totální chaotik. Neustále zahlcená, když si na to nedám pozor. A jsem hypersenzitivní.
A ještě mám narušenou nervovou soustavu kvůli C-PTSD.. Takže já potřebuji jednoduchost.
A tím, že se na téma klidu a jednoduchosti hodně soustředím, taky se o něm hodně učím. Díky tomu ho můžu pojmenovávat a skrze tvůrčí kurzy předávat dál.
Před pár týdny jsi absolvovala ceremoniální kurz.
Byla jsem na výcviku ceremoniální práce. Byl to třídenní, hodně intenzivní kruh, kde jsme šli hodně přes prožitek. Bylo to zaměřené na držení bezpečného prostoru, na nějaké hranice a na psychohygienu. Taky na vlastní vizi a na to, aby si ten, který drží prostor ostatním, nezačal připadat důležitý. A to jsou všechno věci, které se dají použít jak při nějaké práci v rámci kruhu, tak právě při tvůrčích workshopech.
Cítím, že abych mohla předávat nějaké zkušenosti a vytvářet prostor pro prožitky tvorbou s nějakým úplně jednoduchým a základním materiálem, potřebuji mít některé principy jasně pojmenované. Vrátila jsem se tak nadšená, že přemýšlím i nad tím, že bych se opravdu pustila i do organizování kruhů spojených samozřejmě s tvorbou. LAB je veliký, multifunkční a cítím, že něco takového potřebuje i ten samotný prostor.
Co pro tebe znamená odvaha?
Základ všeho asi. Díky odvaze můžu být pravdivá.
K Berounce jsi se přestěhovala s rodiči, když jsi byla na gymnáziu. Po vysokoškolském studiu jsi se sem vrátila. Cítíš se tady doma? Máš tady kořeny?
Cítím se tu doma a je mi tady krásně. Zároveň vnímám hrozně zajímavý střet světů. Díky blízkosti k Praze je tu městský komfort, a zároveň se to potkává s vesnickým, zemědělským způsobem života. Ale ty dvě složky se moc nemísí. Trochu jako voda a olej. A myslím, že se tím o mnohé ochuzujeme.
Každopádně je to tu pohodlné, komfortní. Vlastně máme úplně všechno. Mám pocit, že si žijeme mnohem líp, než v Praze. Máme možnost se do Prahy dostat okamžitě. Máme tady dostupné všechno, co potřebujeme. A zároveň jdeš pět minut a jsi v lese a potkáš lišku. To se mi stalo nedávno v Řevnicích. Nebo si přes Sousedy od Berounky z části vybavíš LAB. Takže, ano, já si cítím požehnaně, že tady můžu bydlet. Děkuju.
Já děkuju.
Rozhovor: Anna Hau
