S Martinou jsme se mnoho let, i když v podobné bublině, míjely.
Znala jsem ji jako ženu, která velmi otevřeně píše o důležitosti zpomalení a všímavosti sama sebe.
Jsem moc ráda, že jsem ji před nedávnem poznala osobně a zažila naživo, jak pracuje.
Marti, vítej mezi Srdcaři a moc držím Tvé práci palce!
Martina je pro velmi kreativní a aktivní žena. A přesto je to právě ona, kdo dokáže předávat tolik potřebné zpomalení a ztišení.
Už několik let otevřeně mluví o své cestě – o vyhoření, poporodní depresi i hledání sebe sama. Nejen že tím pomáhá bořit tabu, ale podává i pomocnou, preventivní ruku. Abychom se třeba nedostali až tam, kam došla ona. Umíte si všímat sami sebe?
Začít můžete kdykoliv. Třeba po tomto rozhovoru.
Martino, netajíš se tím, že tvoje současné aktivity hodně ovlivnilo vyhoření a poporodní deprese.
Martina: Určitě to hrálo klíčovou roli. Ale když se podívám zpátky, dají se ty zárodky najít už dávno předtím, ještě když jsem byla bez dětí.
Co třeba? Co jsi dělala před dětmi?
Martina: Dělala jsem profesionálně snowboarding a díky tomu i cestovala — a to mi hodně dalo. A pak taky deníky. Psala jsem si je od nějakých patnácti a díky tomu jsem se naučila nahlížet na některé věci s odstupem. Když jsem se pak později začala věnovat mindfulness, uvědomila jsem si, že to pozorování sebe sama jsem vlastně dělala už tehdy. Deníky byly taková moje vnitřní mapa. A taky tím, že jsem hodně cestovala i sama, měla jsem prostor být se sebou a sledovat, co se ve mně odehrává.
A jeden takový deník jsi i sama vytvořila. Řekneš nám o něm víc?
Martina: Jo, určitě. Ten deník byl vlastně výsledkem všeho, co jsem s deníkama za ta léta dělala. Vznikl po třetím dítěti, když už byly děti trochu větší — myslím, že nejmladšímu byly tak tři — ale já se pořád cítila hodně vyčerpaná. Řešila jsem stravu, spánek… ale až po roce a půl testování téhle deníkové myšlenky mi došlo, že tady je ten klíč. Nebyla to myšlenka ve stylu: „pojďme vytvořit produkt“. Ležela jsem na posteli a najednou mi přišel celý obraz: jak se deník bude jmenovat, jak bude vypadat a co bude obsahovat. Rok a půl jsem ho testovala sama na sobě, potom i s klientkama. Až pak dostal fyzickou podobu.
Pro koho je deník “Dovol si zářit” určený?
Martina: Pro všechny ženy, které chtějí do svého života dostat víc péče o sebe. Nejen o druhé. Pro mě to byl způsob, jak předat podporu i těm, se kterými nejsem v kontaktu dlouhodobě. V provázení mám prostor třeba na dva až čtyři měsíce. Ale ta větší změna, taková ta „na celý život“, ta potřebuje delší dobu. A od toho je právě tento roční deník. Většina z nás nemá čas vypisovat si složité elaboráty, proto je deník jednoduchý, efektivní a přitom hluboký. Mě samotné to úplně změnilo vnímání každodenní reality. Ne, že by ze mě byl hned Messerschmitt (smích), ale začala jsem se cítit líp, měla jsem víc energie a zase mě ten život začal bavit.
Jak deník konkrétně funguje?
Martina: Je nedatovaný, takže si ho můžeš otevřít kdykoliv — ten správný čas je vždycky ten, kdy začneš. Natočila jsem k tomu i krátká videa, protože mi chodily dotazy, jak s tím pracovat. V úvodu se naladíš na svoje hodnoty, směry. A pak každý měsíc a týden si nastavuješ záměry — aby korespondovaly s tím vnitřním naladěním.Každý den si zapíšeš pár věcí, zabere to jen pět minut. A na konci měsíce a roku přichází rekapitulace. Co se mi daří? Co bych chtěla víc? Proč se mi něco opakuje? Denník je prostě způsob, jak se víc napojit na sebe. Zvědomit si, jestli to, co žiju, odpovídá tomu, co si přeju žít.
Mindfulness, vztahy a laskavost
Všímavost je tvoje velké téma, nejen v deníku. Kdy tě oslovila?
Martina: Když jsem byla na prvním výcviku mindfulness v Klokočí s Kašou Kordou, měla jsem pocit, že jsem objevila něco, co jsem do té doby žila — jen jsem nevěděla, že to má jméno. Úplně mě to pohltilo. A šla jsem do dalších kurzů, i v Americe. Cítila jsem, že je to něco, co jsem potřebovala tehdy, když jsem procházela poporodníma depresema. V tom období tří malých dětí jsem si sama zažila, co všechno se ve vztahu mění. A všímavost mi pomohla ty věci zvládat s větší pokorou, laskavostí vůči sobě. Dneska víc vidím své myšlenkové spiny — a když přijde silná emoce, umím s ní být laskavěji.
Jak to předáváš dál ostatním?
Martina: Mám online kurzy — předtočené nebo s mým vedením — a taky živá setkání. S manželem děláme i retreaty v jurtách. Já se tam věnuju právě tématům mysli a laskavosti. Protože moje minulost byla hodně nelaskavá — a tohle je teď pro mě zásadní.
A jaké to je, pracovat s tvým mužem?
Martina: Hezký. I výzva. Protože ten vztah má svoje roviny — někdy si potřebujeme říct: „Teď neřešíme práci, teď potřebuju, abychom byli jen my dva.“ Třeba když jdeme na rande. Ale jinak je to fakt krásný. Už naše svatba byl náš první projekt a tam jsme si uvědomili, jak se doplňujeme a jak nás to spolu baví. A to dáváme i do těch našich workshopů. Lidi to hodně oceňují, zvlášť když přijedou v páru. Kuba je takový korporátník, manažer, ale má i terapeutický výcvik, zná Wim Hofovu metodu. Já zase přináším mindfulness, ženskou tvořivost a hudbu. Dohromady to hezky ladí.
Máte společné plány i dál?
Martina: Nějaké máme. Ale teď jsme se stěhovali, takže naším cílem je hlavně se zabydlet a zakořenit. Dlouho jsme byli hodně mobilní a teď chceme tvořit to, čemu budeme říkat domov. Chceme dál dělat víkendové workshopy — spíš takové retreaty. Je to víkend, kdy si lidi můžou zažít to nejlepší, co podle nás dáváme světu. Kuba je skvělý na každodenní návyky, já zase hodně lobuju za zpomalení a opravdový odpočinek. Ne jen pasivní koukání na seriál, ale skutečný návrat k sobě.
Psaní, hudba a zvukové lázně
Kromě deníku jsi napsala i dvě knihy. Co chystáš dál?
Martina: Mám rozepsanou knížku o vztazích – o tom, jak si je nastavit, aby nám v nich bylo dobře. Dlouho spala, ale teď s jarem přišel nový závan. Najednou to jde – úplně samo. Nejde o můj příběh, tvořím postavy, hraju si s tím. A to mě moc baví.
Máš nějaký cíl, kdy by měla být hotová?
Martina: Nemám. Ani to tak nemám ráda. Spolupracuju s maminkama a když bych na ně tlačila s deadliny, seberu jim radost i kreativitu. Věřím, že když necháme věci plynout, dojdou kam mají.
Jsi hodně kreativní, kromě psaní jsi studovala i muziko a arteterapii. Jak jsi se dostala ke zvukovým lázním?
Martina: Začalo to zpomalováním. Na jedné ceremonii mě úplně přitáhly hudební nástroje. Říkala jsem si: „Jo, tohle chci taky.“ Postupně jsem si nástroje začala kupovat nebo jsem je dostávala. Pak přišlo harmonium – a to mi úplně změnilo vnímání hudby. Začala jsem hrát na akcích, na workshopech.
Pro koho jsou zvukové lázně určené?
Martina: Vlastně pro kohokoliv. Dělám to i s dětmi ve škole – učí se tvořit hudbu, vnímat ji jinak. Záměrem je vytvořit prostor, kde člověk jen je. Nic nemusí. A ten zvuk ho opečuje. Moc mě dojímá, když přijdou muži. Někdy mi říkají, že neslyšeli ženský zpěv od dětství, od mámy… A pak tam jen sedí, poslouchají a brečí. To jsou silné momenty. A krásné.
Pokud bych měla naopak zmínit, pro koho zvukové lázně vhodné nejsou, pak jsou to lide s epilepsii, kardiostimulátorem, s psychózou/ těžkou úzkostí, těhotné v prvním trimestru, lide s hypersenzitivitou na zvuk.
Zvukové lázně doporučuji lidem vystaveným chronickému stresu, těm, kdo chtějí zlepšit kvalitu spánku, osobám s úzkostmi a mírnou depresí, lidem s psychosomatickými obtížemi, lidem, kteří mají problém meditovat v tichu, těmi, kteří hledají emoční podporu v náročném období.
Učení a práce s dospělými
Ty učíš i děti – stále v Kairosu (Svobodná demokratická škola v Dobřichovicích, pozn.redaktora)?
Martina: Jo, ale už jen jeden den. Hudbu a tvorbu videí – moje srdcovky. Děti jsou moje testovací publikum a moc hezky reagují. Všechno se jim líbí, všechno chtějí znova! (smích) Ale vím, že chci být víc s dospělými. Teď pracuju třeba s organizací, která pomáhá lidem se znevýhodněním vrátit se na pracovní trh. Dělám pro ně zvukové lázně, práci s dechem, nervový systém… Někdy přijdou skeptičtí, ale pak odcházejí nadšení.
Taky jsi studovala jsi i vzdělávání dospělých…
Martina: Jo, to je můj dlouhodobý směr. Vrátit jim do života hravost, lehkost. V Depresi (kniha Vyhrála jsem depresi) jsem chtěla ukázat, že i dospělý člověk si může odpočinout a najít něco, co ho těší. Děti nás to pak stejně učí.
Život u Berounky
Jak jste se vlastně dostali k Berounce?
Martina: Kuba má v Řevnicích rodiče. Já tam měla spolužačku, později kamarádky přes Nevýchovu… Táhlo nás to tam. Bydleli jsme v Jílovém, pak v domě s rodiči v Řevnicích. Tam vznikla Andromeda – úplně spojená s těmi lesy a místy. Když mi jedno z těch míst vykáceli, bylo to, jako by mi sebrali domov. Potom jsme se na pár let díky práce Kuby odstěhovali do Tábora. Následně jsme se během covidu a zavírání okresů zase vrátili. Dneska žijeme v Novém Kníně, ale aktivity máme pořád u Berounky – děti chodí do školy, rodiče, přátelé… Duší jsme tam pořád.
A práce? Stále tě můžeme potkat třeba v Dobřichovicích?
Martina: Ano, plus bych chtěla být víc i v Mníšku, na Dobříši. Hledám nový prostor. Dřív jsem hrála v Dobřichovicích a Řevnicích, teď i cestuji, jezdím do Prahy, Brna. Ale srdcem bych to chtěla mít tady.
Jak zpomalit a nevyhořet
Jsi hodně aktivní, ale mluvíš o zpomalení. Jak to jde dohromady?
Martina: Pro mě to je zpomalení – oproti tomu, jak jsem žila dřív. Dřív jsem se do všeho tlačila. Teď spíš ladím: co je potřeba dnes, co chce svět, co chci já? Když jsem se stěhovala, nepracovala jsem třeba celý měsíc. Dřív bych měla výčitky. Teď vím, že to bylo potřeba.
A co bys poradila těm, kteří chtějí něco změnit, zpomalit, ale bojí se?
Martina: Zvědomit si, kolik věcí dělám proto, že musím, a kolik proto, že chci. Já vyhořela, protože těch „musím“ bylo moc. Teď vím, co mi dává energii, co mě těší, a dávám tomu prostor. A taky si nechám pomoct. Můj muž pozná, když jsem na hraně, a řekne: „Šup na masáž.“ Nebo mi dá víkend jen pro mě – ne s kurzem, ale fakt jen pro radost.
Je něco, kam bys teď ráda pozvala ty, kdo čtou náš rozhovor?
Martina: Ráda pořádám zvukové lázně – i jako oslavy nebo dárky. Můžou být individuální i skupinové. Kdo měl kdy koncert jen pro sebe?
A pak mám Všímavé toulky. Procházky po našich krásných lesech v okolí, kde se zastavíš, zpomalíš, naladíš na přítomnost. Někdy i s hudebním nástrojem. Je to takový můj sen – dělat zvukové lázně i venku, na silných místech, s dalšími lidmi, kteří hrají. Snad to jednou vznikne.
Rozhovor: Anna Hau
