Kdo by neznal kavárnu Modrý domeček?
Ale pojďme se společně podívat, co všechno Zuzana a Simona a celý jejich tým pro místní komunitu dělají.
Protože toho je víc než hodně a já jsem nadšená, že je konečně v Srdcařích máme!
Tyhle dvě srdce hoří pro to, co dělají tolik, že každé setkání s nimi je obohacujícím zážitkem na týden dopředu.
Díky za Vás a posílám pusu Vám všem!

Většina z nás zná kavárnu Modrý domeček. Málokdo už ale ví, že tento sociální podnik je jen jednou z mnoha aktivit spolku Náruč. Co všechno Náruč nabízí, s jakými potížemi se potýkají lidé s duševním onemocněním a jak v sociálním sektoru nevyhořet, o tom jsme mluvily s ředitelkou Náruče a jednatelkou Modrého domečku Zuzanou Dudákovou a vedoucí sociální služby Simonou Petrejovou. Pro svou práci i pro lidi kolem sebe hoří s mimořádnou intenzitou — nejen pro klienty a zaměstnance, ale pro celou komunitu, jejíž potřeby citlivě vnímají a pomáhají naplňovat.
Jak vznikla myšlenka založit Náruč? S čím jste do toho šli a čí to byl nápad?
Zuzana: Náruč založila doktorka Vlaďka Hejmová s vizí vytvořit bezpečné místo pro děti a mladé lidi s postižením i jejich rodiny. Začátky ale vypadaly jinak než dnes. Já jsem ergoterapeutka a přidala jsem se jako dobrovolnice – Vlaďka pracovala v ordinaci a já jezdila do rodin pomáhat s každodenní péčí i zvládáním těžké životní situace.
Postupně jsme kolem sebe soustředili odborníky a v roce 2003 vznikl v Dobřichovicích denní stacionář. Nabízeli jsme fyzio, ergo, canisterapii, hipoterapii i integrovanou třídu – v době, kdy inkluze ještě neexistovala. S příchodem evropských projektů jsme začali řešit, co bude s dětmi dál, protože většina z nich by na otevřený trh práce nikdy nevstoupila. A tak vznikl Modrý domeček.
A to bylo kdy?
Zuzana: V roce 2006 jsme získali do pronájmu dům v Řevnicích a přestavěli ho na sociální podnik – tehdy jsme ani pořádně nevěděli, co to znamená. Otevřeli jsme v roce 2007 kavárnu s žehlírnou a kopírováním, nahoře byla galerie. Podnikání jsme se učili za pochodu, první roky byly hodně těžké.
Kolem roku 2015 začal klesat zájem o stacionář – klienti dospívali a odcházeli jinam. Paralelně jsme registrovali sociální rehabilitaci a otevřeli ji, hlavně pro dospělé. Část podpory probíhala i tady v Domečku, ale dlouho jsme hledali funkční model – míchali jsme podnikání, terapii i sociální službu. Byla to spíš improvizace, ale tehdy to tak měla většina sociálních podniků.
Zlom přišel kolem roku 2017 s příchodem Simony a kolegyň z byznysu. Přinesly nový pohled – a i když to bylo náročné období, posunulo nás to dál.

Takže jste dlouho kombinovali péči a podnikání, než přišel zlom?
Zuzana: Ano. Rozhodli jsme se sociální služby a podnikání úplně oddělit – i na úrovni týmů. Každý se mohl soustředit na to, v čem je silný. Nebylo to rychlé, bylo potřeba vybudovat finančně soběstačnou službu i funkční týmy.
Náruč se vyprofilovala jako autonomní služba pro lidi s duševním onemocněním, tým se specializoval a v Domečku se naplno rozvinulo podnikání. Změnili jsme i přístup k zaměstnávání – jasně jsme si definovali, koho dokážeme podporovat tak, aby rostl a ideálně směřoval na otevřený trh práce. Zatím se to nedaří naplno, ale posouváme se. Zaměstnanci pracují samostatně, bez asistentů, a kavárnu dnes vedou lidé s postižením. Model se ukázal jako udržitelný. Ke kavárně postupně přibyla cateringová výrobna a pekárna.
Tyto změny potom vedly i k tomu, že jste z Domečku udělali s.r.o.?
Zuzana: Ano, dodalo nám to sebevědomí. Dnes patříme k nejdéle fungujícím sociálním podnikům, přednášíme a školíme o sociálním podnikání a jsme příkladem dobré praxe. Zároveň jsme narazili i na limity – podnikání je tvrdé.
Pro tým Domečku to ale byla velká motivace. Jsou informovaní, zapojení do rozhodování a berou firmu za svou. A rozkvetla i Náruč – to je zásluha Simony a jejího týmu. Já už tam dnes jen podepisuju a podílím se na rozvoji služby
Simono, co vlastně znamená sociální rehabilitace?
Simona: To je důležitá otázka. Často se setkáváme s tím, že lidem tento pojem není srozumitelný. Vystihuje naší každodenní práci, při které podporujeme lidi se zkušeností s duševním onemocněním ve chvíli, když jim jejich potíže komplikují či omezují jejich život – ve vztazích, v práci, kdekoliv. Pomáháme jim hledat řešení různých náročných situací, ty se týkají například jejich rodinného zázemí, financí, zdravotního stavu, zaměstnání, zvládání zátěže i různých krizových momentů. S klienty při individuálních schůzkách hledáme různé možnosti a objevujeme jejich vlastní potenciál, který jim umožní žít lepší a o něco spokojenější život. Naše práce je opravdu hodně pestrá.
Úplné uzdravení často není možné, ale zotavení ano – tedy žít dobrý život i s projevy nemoci. Lidé se často po propuknutí duševního onemocnění propadnou do beznaděje a závislosti na okolí. Když ale včas dostanou podporu, dokážou svůj život znovu poskládat.

Cílem sociální rehabilitace je tedy osamostatnění vašich klientů?
Zuzana: Ano – aby zvládali život co nejvíc sami. Nevedeme je k tomu, aby se schovávali za svůj problém, ale aby ho zvládali.
Umíte vyčíslit, kolika lidem ročně pomůžete?
Simona: Naše kapacita je kolem 70 klientů ročně a naplňujeme ji. Vedle toho u nás v průběhu roku další lidé získají pomoc v rámci sociálního poradenství, to je otevřené pro každého.. Pomoc sociální služby je vždycky nastavená podle konkrétní situace daného člověka. Někdo potřebuje podporu na pár měsíců, jiný ji využívá dlouhodobě. Pro spolupráci je nejdůležitější důvěra klienta, pak se dá udělat opravdu hodně. Ukončení spolupráce bývá pro klienty někdy těžkým krokem – často jsme pro ně jediným bezpečným místem, kde jsou vyslyšeni.
Je za tím i stigma ve společnosti?
Simona: Určitě. Pokud bych v životě nepřišla do kontaktu s nikým, kdo má nějaké duševní onemocnění, tak to pro mě může být něco nesrozumitelného a nebudu vědět jak reagovat, chápu to. Proto s lidmi v regionu často o tématu mluvíme, příležitosti vyhledáváme kdekoli je to možné. Náročné je to i pro rodiny při soužití s nemocným člověkem – péče je vyčerpávající, takže někdy už nemají sílu se víc zajímat a ptát.
Tady je asi dobré zmínit, že děláte i podporu pro pečující.
Simona: Ano, máme pečující jako další “cílovou skupinu”. Jedná se o lidi, kteří jsou nemocí svých blízkých hodně zatíženi. Je dobré, aby na to nezůstali sami. Pro pečující máme otevřenou podpůrnou skupinu, kam mohou každé první úterý v měsíci přijít a sdílet svou zkušenost, praktické tipy a načerpat sílu mezi lidmi v podobné situaci.

Jaké problémy řeší vaši klienti nejčastěji?
Simona: Hodně přibývá mladých lidí, pro které je náročné období přechodu do dospělosti, to bývá spojené s nadměrným tlakem očekávání od okolí i srovnáváním se s ostatními. Často to končí úzkostmi nebo uzavřením se do sebe, někdy i sebepoškozováním. Proto jsme snížili věkovou hranici na 16 let a mladé lidi na jejich cestě doprovázíme.
Obrací se na nás samozřejmě i lidé v produktivním věku, když se dostanou do psychických obtíží, své situaci zpočátku nerozumí a potřebují se v celé věci zorientovat. Na co mají nárok, jaké dávky mohou čerpat, co v životě mohou změnit, jak si nastavit denní režim novým způsobem. Pak jsme tu my jako jejich “parťáci”.
Dále jsou tu například lidé, kteří vlivem svého dlouhodobého duševního onemocnění v podstatě nikdy nežili vlastní život podle svých představ. Bydlí u rodičů, jsou na nich finančně závislí a nemají život nijak naplněný. My jim pomáháme situaci řešit.
Naši podporu také využívají klienti po hospitalizaci v psychiatrické nemocnici – tam se ukazuje, jak důležitá je návazná podpora v komunitě. Když člověk z nemocnice vyjde a má v místě bydliště nějaký záchytný bod, tak je větší pravděpodobnost, že se postaví na vlastní nohy a do pobytové léčby se nevrátí.
Zuzana: A pak jsou tady ještě nově rodiče jako příjemci služby.
Simona: Ano, pokud klient souhlasí, zapojujeme do spolupráce jeho rodinu, což hodně při podpoře pomáhá. Na rodinném setkání u nás se může podařit poodstoupit od náročné situace, každý člen rodiny dostane prostor. Pokud se ukáže, že někdo z blízkých sám pro sebe potřebuje naši pomoc, navážeme spolupráci i s ním. Může se jednat třeba o pomoc při zorientování se v možnostech řešení, v utřídění si potřebných informací. To samo o sobě dá hodně zabrat.

Jak vypadá první kontakt klienta s vaší službou?
Simona: Snažíme se, aby nikdo dlouho nečekal, nejdéle do týdne se s ním setkáme.
Pokud je člověk v tak těžké situaci, že by nezvládl cestu k nám, jedeme za ním domů. Jinak klienta pozveme k nám do Náruče. Nabídneme mu kávu, pohodlné křesílko a příjemný, ničím nerušený, prostor. Na první schůzce si s ním povídáme o tom, co teď prožívá, jak mu je, co jsou jeho životní situace, které řeší. Nezatěžujeme ho žádnou administrativou. Vysvětlíme, co v Náruči můžeme nabídnout a jak může spolupráce vypadat. A pokud společně najdeme oblasti, ve kterých klienta dokážeme podpořit a on souhlasí, podepisujeme smlouvu a hned poté začínáme plánovat konkrétní kroky. Vždy záleží na tempu klienta, na jeho možnostech.
Co je pro vaše klienty nejtěžší při návratu do běžného života?
Simona: Těžké je na prvním místě mluvit o své nemoci. Třeba při vstupu do zaměstnání.
Zuzana: Často mají hodně špatnou zkušenost. Také vnímají stigma ve společnosti.
Simona: A média tomu nepomáhají. Těžké je pro ně také zorganizovat si svůj čas a držet se plánu. Tím, že klienti často berou různou medikaci a jsou poté unavení, je pro ně náročné ranní vstávání nebo pravidelná sebepéče. Někdy je také obtížné nastartovat každodenní rytmus a pravidelnost, která jim ale zároveň pomáhá.
Zuzana: Někdo se bojí zátěže jako takové. Jiný má naopak tendenci to přepálit. To nemusí být jen vzhledem k zaměstnání. Nabere si toho moc a neodhadne svou zátěž.
Simona: A pak mě napadá navazování vztahů. To je pro ně v tom běžném životě fakt těžké, nejen v partnerských vztazích.
Vy jim poskytujete i svépomocný klub, kde se klienti mohou propojovat mezi sebou.
Simona: Ano, proto otevíráme pro klienty různé skupiny a workshopy. Aby měli nějaké místo, kde se mohou potkat, kde se mohou osmělovat v komunikaci, v sociálních interakcích. Není ani tak důležité, jestli je to program zaměřený na pletení věnců, vaření nebo společný výlet. Jde o příležitost společně něco dělat, zapojit se třeba do přípravy programu nebo někdy i jen být u toho.

Zaujalo mě, že máte i trapeutickou zahradu.
Simona: Ano, vidíme, že klientům pomáhá, když se dostanou do kontaktu s přírodou, kde mohou zapojovat svoje smysly. Když mohou pracovat třeba s hlínou, dřevem či s rostlinami. Zahrada nám umožňuje dostat klienty ven do bezpečného prostředí, kde se něco stále děje. Zároveň tam každý může mít svou roli. Mohou si tam pronajmout svůj záhonek a pracovat tam, mohou třeba pozorovat a fotit si stromy, nebo třeba jen odpočívat na lavičce.
Zuzana: Je to takové senzorické místo. Kontakt s hlínou, vzduch, ticho a klid, je pro lidi s duševním onemocněním skvělá činnost.
Simona: Zároveň tam mohou sami rozhodovat o spoustě věcí. To jim v životě často chybí, rozhodovat se sami o sobě. Pořád za ně někdo rozhoduje, často až do pokročilé dospělosti. Teď se najednou mohou rozhodnout, co si kam zasadí, kam si sednou a jestli budou pracovat hned, nebo až za půl hodiny. Může to znít jako maličkost, ale má to pro ně obrovský význam.
Také pracujete s peer konzultanty.
Simona: A to je skvělá podpora zase z jiného konce. Sociální pracovník s klientem pracuje opravdu velmi cíleně, jdou za nějakým finálním stavem. Peer konzultant si “může dovolit” s klientem čistě být a sdílet s ním, že prožil v některých aspektech něco podobného a zvládnul to. Ta sdílená zkušenost klientům pomáhá.
V poslední době se také zaměřujete na podporu rodičů dětí školního věku. Potvrzuje to tedy tezi, že mají děti poslední dobou víc psychických problémů?
Simona: Asi to vzniklo v souvislosti s tím, že narůstá počet takových dětí. Zatím máme jednu podpůrnou skupinu. Ukazuje se, že rodiče školních dětí řeší specifické situace spojené s nároky školy. A dítě je vlivem nadměrného tlaku není schopné zvládnout.
Skupinu vede maminka školáků, peer konzultantka, která k tomu má vzdělání. Skupinu moderuje a provazuje s vlastními zkušenostmi. Když se ukáže, že rodiče, kteří přijdou, potřebují i nějakou podporu v rámci naší služby, tak do toho můžeme vstoupit a udělat další kus práce.

Vzniklo to z poptávky rodičů?
Simona: Ano, u nás věci vznikají organicky – reagujeme na to, co se skutečně ukáže jako potřebné.
Zuzana: Nevymýšlíme projekty od stolu, ale odpovídáme na reálnou poptávku komunity.
Jak zjišťujete, co komunita potřebuje?
Zuzana: Náš tým je v kontaktu s běžným životem i různými sociálními bublinami, takže poptávku dobře vnímá. Jsme otevřeni změnám, ale střízlivě. Pomáhá nám i dlouhodobé působení v místě a větší veřejná debata o tématu.
Další část vaší práce je osvětová činnost. Pořádáte festival, dělali jste uměleckou instalaci a teď i otevřené diskuzní večery Cidre Therapy. Jak k tomu došlo?
Zuzana: Je to vzkaz pro komunitu, že jsme tady, jsme otevření a jsme připraveni.
Simona: Pořád jsme hledali způsob, jak se otevřít víc veřejnosti. Zkoušeli jsme různé modely akcí, ale pořád to bylo trochu roztříštěné. Máme obrovskou radost, že jsme našli model, který všechny naše představy sjednotil. Pořádáme akce v prostoru Cidrerie Kliment, který je okouzlující, má atmosféru a energii, která přitahuje lidi. Máme skvělý koncept a pokaždé je to jiné, záleží na hostovi.
Zuzana: Dlouho nás trápilo, že na naše akce nechodí moc lidí, že se nám nedaří to prošťouchnout. Pak se k nám snesl strašně důležitý člen týmu, úplně z jiné planety, navíc muž. Přišel a řekl, že má jeden den v týdnu volno a chce pro nás pracovat a pomoct nám dostat se k publiku, ke komunitě. Myslím si, že bez Jakubova pohledu zvenčí by se to nikam nepohlo.
Simona: Přemýšleli jsme, jak akci víc provázat s Náručí a odborností, kterou neseme. Zjistili jsme, že lidi ocení, když k tématu přednášky z oblasti duševního zdraví, které prezentuje expert z daného oboru, doplníme i pohled ze strany sociálních pracovnic Náruče, které mají se stejným tématem každodenní zkušenost při práci s klienty. Mohou na ta témata reagovat nebo odpovídat na konkrétní otázky. A máme na to krásné zpětné vazby.
Je vidět, že z toho máte velkou radost.
Zuzana: Máme z toho obrovskou radost. Myslím si, že je to skvělý formát. Roste nám skupina lidí, která tam chodí pravidelně, přes 35%, což je hrozně fajn. Je to základ lidí, které to téma opravdu zajímá. Výběrem hostů oslovujeme různé skupiny, což je perfektní.
Zpátky k Modrému domečku. Jaký je váš klíč k dlouhodobému fungování sociálního podniku?
Zuzana: Trpělivost, konzistence, odvaha a ti správní lidé na správných místech. Teď myslím mé skvělé kolegyně ve vedení. Děláme to, co dává smysl, nespěcháme a neriskujeme víc, než uneseme. Díky tomu jsme udržitelní.

Měli jste někdy krizi?
Zuzana: Covid byl náročný. Pro Modrý domeček, jehož provoz je velmi energeticky náročný, byla velkým problémem cena energií po válce na Ukrajině. To nás trošku zlomilo, protože jsme právě založili s.r.o. a tím pádem jsme měli úplně jiné podmínky u dodavatele energií. Ale jinak, že bychom si úplně řekli, že zavíráme, to ne.
Vždy jsme odstřihli věci, které nám podnikatelsky nevyšly. Zrušili jsme kopírovací i žehlící služby. Zrušili jsme i večerní bistro, které jsme neuměli dostat do komunity. Snažíme se rozvíjet to, co nám jde.
A jak se vám daří skloubit péči o zaměstnance z ohrožené cílové skupiny s podnikáním?
Zuzana: To je někdy těžké, ale ošetřujeme to už na samotném začátku, když zaměstnance přijímáme. Máme poměrně striktní kritéria. V momentě, kdy nám jde zaměstnanec dlouhodobě do nemoci, má nějaký problém, tak volám SOS, sociální službu, kdy si ho kolegyně buď přizvou do péče, nebo to minimálně konzultujeme.
Se zaměstnanci jsme si všichni sobě rovni, máme klasické porady, teambuilding, chodíme na bowling. Ví, kolik dostávají peněz a jaké mají odměny, jak se nám daří nebo nedaří. Jsou součástí firmy, podílí se na jejím rozvoji.
Hodně našich zaměstnanců žije osamoceně a u nás mají možnost navazovat přátelské vztahy. Vznikají tady velká přátelství, ve kterých se podporují, grilují spolu nebo jezdí na fotbal. To je pro mě osobně to nejdůležitější, že ti lidi už nejsou osamocení.
A co vy a vyhoření?
Zuzana: Asi dvakrát jsem měla velkou krizi a jedna z toho byla velká zdravotní. Přežila jsem a musela jsem si potom nastavit svůj přístup opravdu, ale opravdu úplně jinak. Pracuji na sobě do dneška. Jednoduše jsem se uštvala.
Simona: U mně je to trochu jinak. Od začátku, co jsem nastoupila, jsem žila ve velkém nadšení a chuti budovat a tvořit, protože je tady na to opravdu skvělý prostor. Nedošla jsem do takového propadu jako Zuzka, ale stalo se mi, že přišly po nějakých neúspěších stavy s otázkou, co vlastně dál. Pak mi pomůže to probrat se Zuzkou nebo s kolegyněmi, skvělým restartem je taky trochu odstupu a pak nový impuls, když rozjíždíme něco nového.
Je to u mě trochu jiné než u kolegyň, které dělají přímou práci s klienty, což je často psychicky náročné. Tam si myslím, že pomáhá síla týmu. Jsme dobře provázané , umíme se podpořit a slyšíme se. I když jsme různě nastavené, po profesní stránce jsme si hodně blízko a vždy spolu můžeme všechno probrat. Ať už na supervizích, nebo u kafe.
Zuzana: My to v Domečku máme trochu jinak, nemáme podpůrné nástroje, jako v centru. Ale jsme tady ženy většinou stejného věku a naše hlavní hodnota je svoboda, a tu si dopřáváme. Dopřáváme si čas. Čas na rozmyšlenou, čas pro sebe, čas na vyříkání. Druhá věc jsou priority v životě. My všechny jsme mámy – na prvním místě jsme my samy a potom naše rodiny.
Rozhovor: Anna Hau
