Petra a její příběh mi přijdou natolik inspirativní, že jsem po setkání s ní neváhala ani minutu ji do Srdcařů zařadit.
Obrovská schopnost vnímavosti, empatie a přímočarosti z ní vyzařovala skrz celou kavárnu.
A to byl teprve začátek toho, kolik slov, vět a pohledů nás ještě čekalo při společném povídání si.
Péťo, díky za to, že jsi tu pro lidi, kteří Tě potřebují.
Petra má ráda lidi. A je to z ní cítit. Když k ní přijdete, není žádný problém se posadit a říct jí o sobě všechno. Úplně a naprosto všechno. Má dar ve vás vzbudit důvěru. Má dar vás otevřít. Tentokrát jsem se ale ptala já jí. Povídali jsme si třeba o tom, jak se stala koučkou, co to pro ni znamená nebo čím se nabíjí.
Máš za sebou celou řadu zajímavých profesí. Byla jsi třeba tisková mluvčí. Co tě
přivedlo ke koučingu?
Pracovat s lidmi individuálně a terapeuticky jsem chtěla dělat vždycky. A jde to ruku v ruce s mým životním příběhem. Po gymplu byl můj vysněný obor psychologie. Ale já jsem si to v hlavě bohužel nastavila tak, že se tam nedostanu a že je to pro mě příliš dobré. Takže ačkoliv jsem věděla, že psychologie je něco, čemu se chci opravdu věnovat, jsem si tam přihlášku ani nepodala. Ale nevadí, vzala jsem to oklikou přes sociální vědy (smích), kde jsem se s tou psychologií taky potkala a i tohle studium jsem milovala. A pak už je to takový tradiční příběh. Vždy jsem dělala věci, které mě moc bavily, dělala jsem se spoustou zajímavých lidí, naučila jsem se spoustu věcí a dělala jsem všechno ráda. A pak jsem měla děti.
Klasika!
A v tom okamžiku tě to posune někam jinam. Z domova jsem začala pracovat už dávno před covidem. Takže mě to vedlo pomaličku k volné noze. Děti mi převrátily priority a taky mi došlo, že tu podporu pro přátele a kamarády jsem vždycky dělala a dělám. Jsem k dispozici. Už od dětství se mi lidé svěřovali a chtěli se mnou řešit své problémy, nebo si žádali rady. Dneska už tedy rady nedávám (smích).
Takže jsi vlastně takový přirozený talent?
Asi jsem to, čemu se říká “terapeutický člověk”. Nejspíš to pramení už z mého dětství. Protože všechno zlé je k něčemu dobré. Naučila jsem se na lidi ladit, baví mě to a mám je opravdu ráda. Hodně mě fascinují jejich příběhy, ale ne abych je mohla srovnávat a soudit, ale protože mě nesmírně zajímá, jak to máme každý jinak a jak se v tom vzájemně obohacujeme. Jak obrovsky záleží na tom, jak věci a sebe vidíme a jak k životu přistupujeme. A že není žádná správná cesta, jen je fajn, když je skutečně moje.
Takže tě zajímají lidi?
Ano. Baví mě a mám obrovskou víru, přes svůj vlastní příběh i přes příběhy těch lidí, v to, že velká spousta věcí se dá změnit, nebo posunout, a že to má smysl.
Během mateřské si tedy prošla kurzy koučování?
Přesně tak. Řekla jsem si, že zatím nepůjdu do psychoterapeutického výcviku, do kterého se mimochodem chystám teď. Skočila jsem místo toho do koučovacích kurzů. Šla jsem si pro ten nástroj, pomocí kterého můžu pracovat s lidmi. Nakonec jsem ale stejně skončila v koučovacím výcviku. Pochopila jsem, že kurz je opravdu jen první krok. Nešlo mi zase tak o ten papír, ale o to, že jsem to chtěla dělat profesionálně. Díky výcviku jsem dostala nástroj a vodítko, které jsou myslím součástí toho koktejlu pro práci s lidmi. Já jsem ale studijní typ, takže se v oboru vzdělávám dál a dál. Moc mě to baví.
Dnes už je to trochu jinak, ale ještě před pár lety se lidi na kouče dívali tak trochu skrz prsty. Přiznávám, že já osobně jsem to tak taky měla. Cítíš teď změnu v pohledu na koučování?
Vnímám to tak, že nezbytné nastavení pro tuhle práci je zajímat se, jak to ten člověk má. Ne si jen udělat víkendový kurz zaměřený třeba na dynamiku vnitřní ženy a pak to cpát úplně každému bez ohledu na to, pro co si přišel nebo přišla. Já jsem si prošla perinatální ztrátou a potkávám ženy se stejnou zkušeností. A některé z nich se v akutní fázi dostaly k lidem bez profesionálního přístupu a byl to velký průšvih. Takže já naprosto rozumím tomu, kde se vzal takový pohled na koučování.
Kdy by k tobě měl člověk přijít?
Když chce cokoliv změnit, zabývat se sám sebou a utřídit si myšlenky. Nebo když se necítí dobře a ví, že je potřeba něco udělat, ale neví, co by to mělo být. Je taky naprosto v pořádku o tom, co mě tíží, třeba jen mluvit a nechtít s tím nic dělat. On totiž člověk velmi často ví, co má dělat, jenom to z nějakého důvodu v tu chvíli není dostupné. Pracujeme i na tom, aby to dotyčný přijal tak, jak to je. A pak se začnou otvírat ty dveře, o kterých víme, že tam jsou, ale zatím do nich člověk vstoupit nemohl.
Neslyším žádné obligátní Já chci pomáhat lidem.
Ano, protože já opravdu hluboce věřím v to, že si lidi dokáží pomoci sami. Ale nemají v tom a na to být sami. A to je velký rozdíl. Já jim posvítím na cestu, umím podpořit, věci pojmenovat a podívat se na ně nově, dodat kuráž a energii, najít zdroje. Proto je vcelku jedno, co zrovna ten který člověk řeší. Nemusím být odborník na jeho téma, ale jsem odborník na to, jak ho provést tím “černým lesem”. Provést ho tak, abychom našli cestu ven a aby ta cesta vedla tam, kam on chce nebo potřebuje.
Co bys označila za svůj osobní vklad?
Já jsem velmi a velmi podporující a respektující, ale nenechám klienta stagnovat. Umím zdravě motivovat i trochu provokovat. Taky nastavovat zrcadlo. Někdy říkám, že když chci, aby mě někdo opravdu poslouchal, aby mě opravdu podpořil, ale neříkal mi, co mám dělat, tak si za to musím zaplatit (smích). Jasně, je to nadsázka. Ale taky je to velká pravda, protože radu má pro nás fakt každý, ale porozumění a respekt už umí málokdo.
A proč za tebou lidé přicházejí?
To je různé. Chodí za mnou různé typy lidí různých profesí. Většinou ale skončíme u toho, jak to ten člověk má sám se sebou, se svými hranicemi a s tím, co dělá sám za sebe nebo to chce někdo jiný. Typicky přicházejí, když cítí nějakou nespokojenost, ta je pohání. Nejčastěji je to nespokojenost v práci nebo ve vztazích.
Jak hodnotíš svoji práci s odstupem? Opravdu se každý tvůj klient posunul?
Ano, stává se, že se někdo neposune. A to v případě, že ve skutečnosti nechce. Když mě vyhledá kvůli někomu jinému než kvůli sobě. Ale i to je někdy fajn – potvrdit si, že se nechci posouvat, že to chci jinak. Ale já jako změnu vnímám i to, že se cítím lépe nebo že cítím úlevu nebo že přichází chuť a energie s tím něco dělat.
A jak je to s očekáváními tvých klientů? Míjí se někdy s tím, co nabízíš ty?
To se samozřejmě stává. V nabídce kolem mě je i mnoho cest, které se tváří jako velká zkratka. Takže občas očekávají, že “zašátrám” v jejich minulosti, vytáhnu jeden jediný zážitek, který jim podělal život, já udělám čáry máry a nejednou bude všechno jinak. Ale to já neumím. A taky si myslím, že to tak nefunguje. U mě je to o té vnitřní práci. Ale nemusí to být bolestivé nebo vydřené, není v tom žádná urputnost nebo upachtěnost. Naopak to může jít s lehkostí. Může to být zábavné. Ale musí se tam něco odehrát a odpracujeme si to oba. Změna je pozvolná, ale může být trvalá.
Jak probíhá první schůzka? První seznámení.
Je to většinou velmi neformální setkání, za které si neberu žádný honorář. Může být online nebo osobně, to je na dohodě. A prostě si povídáme. Je totiž moc důležité, aby ten člověk věděl něco o mě a o tom jak pracuju. Aby cítil, jestli mi věří a jestli do toho chce jít. A stejně tak je to i u mě. Musí to prostě mezi námi fungovat. Potřebuju, aby se mi ten člověk otevřel a říkal mi věci, které nikomu jinému neřekne. A hodně důležité za mě v tom procesu je to, aby člověk začal rozpoznávat, kdy si sám lže do vlastní kapsy. To děláme všichni a děláme to často, je to naprosto přirozené. A je velmi funkční umět se při tom přistihnout a být k sobě víc pravdiví.
Koučuješ někdy i sama sebe?
Určitě! I když základním nástrojem je rozhovor a ten já sama se sebou úplně vést neumím. Jsou ale lidi, co to umí. Já hodně pracuju se svým myšlením. Protože to, jak o věcech přemýšlím, to ovlivňuje to, jak se pak budu cítit a jak se budu chovat. Ale určitě tím nechci říct, že když je někdo terapeut, kouč nebo psycholog, že má mít dokonalý a takzvaně vyřešený život. To vůbec. To není možné… A myslím, že nikdo neví, co to je a jak to vypadá (smích). Ale ty nástroje na sobě zkouším a pracuju sama se sebou. Už jen proto, abych mohla dát lidem něco ze sebe, tak musím být co nejvíc “u sebe”, sama sebou a v pohodě. A když cítím, že nejsem, tak pracuju víc se sebou a méně s nimi.
Jak o sebe pečuješ, aby si byla dostatečně zazdrojovaná a mohla se věnovat své práci?
Já jsem v životě prošla hodně hodně těžkými situacemi, vlastně už od dětství. Takže už mám za sebou několik terapií, které mi vždy pomohly a vím, jaké jsou moje zdroje. A když se budeme bavit o té běžné psychohygieně, tak já mám díky střídavé péči celkem dost času pro sebe. Hodně si to užívám a taky už jsem se hodně dobře naučila dělat NIC (smích). Být v tichu. Taky miluju knihy! Absolutně. To mě už mnohokrát zachránilo a zároveň je pro mě čtení dokonalá relaxace. Nebýt knížek vůbec nevím, jak by vypadal můj svět a můj život. Chodím se psem do lesa. Cvičím. To mě taky hodně nabíjí. Praktikuju meditace a relaxace. Je to hodně i podle toho, jak se cítím, podle ročního období nebo fáze cyklu. Teď v zimě mám takové spíš introspektivní období. Pak, když přijde léto, tak zase ráda chodím mezi lidi a bavím se. To mě jako extroverta taky nabíjí.
Takže u Berounky v Černošicích jsi spokojená?
Jsem! Když jede vlak (smích).
Rozhovor: Silvie Holečková