Radku znám od doby, kdy jsem začala plavat pro DODO. To už je pěkných pár let.
Občas nechápu, kde bere energii na tu svou neustálou aktivitu a systematičnost.
Radu, obdivuji, co všechno jsi pro nás tady udělala a jsem moc ráda, že Tě tu máme.
Studovala toxikologii v Německu a poté tam i dlouho pracovala. Nakonec se ale vrátila do Čech, našla svůj domov v Dobřichovicích a založila tu všem dobře známý Dobřichovický domek a Infocentrum. Před pár lety se zapojila i do komunální politiky a stala se dobřichovickou místostarostkou. Dolní Poberouní je totiž její srdcovka a chce pomáhat místním lidem, kteří jsou podle ní extrémně podnikaví. Radka umí objevit potenciál v lidech i místech. A díky její systematičnosti a obdivuhodné praktičnosti ji jen tak něco nebo někdo nezastaví.
Čím si Dobřichovice získaly tvoji přízeň?
Je to první místo, kde žiju delší dobu. A cítím se tu opravdu doma. Žijeme tady už sedmnáct let, od narození naší první dcery. Nikdy jsem nikde jinde tak dlouho nebydlela. Už ve čtrnácti jsem šla na internát, potom jsem studovala v zahraničí. V Německu jsem žila 11 let a během těch jedenácti let jsem se sedmkrát stěhovala. Což je ale v Německu naprosto normální. Stěhování částečně souviselo s praxí během studia, následným doktorátem a samozřejmě prací ve výzkumné oblasti.
Jak jsi se dostala zpátky do Česka?
Jednoho dne mi zavolal z Ameriky pan profesor Sovák. A během pár týdnů mě přesvědčil, abych šla pracovat k němu do farmaceutické firmy, která má sídlo v Praze. Nabídl mi tehdy, že můžu u něj v Interfarmě dělat úplně, co budu chtít. Nakonec jsem vedla tři oddělení. S manželem jsme si ale už tehdy říkali, že bychom chtěli mít rodinu.
Práci jsi ale neopustila hned po narození první dcerky.
Já jsem ráda, že jsem měla příležitost vyzkoušet si různé práce už před tím, než jsem měla děti. Dokázala jsem si, že jsem schopná prosadit se ve výzkumu a jsem schopná publikovat. Ale také jsem vždy věděla, že chci rodinu. Neměla jsem proto problém svoji práci opustit. S první dcerou jsem se ale ještě v jejím jednom roce vrátila na plný úvazek do práce. Ona byla moc hodné miminko, uměla třeba spát několik hodin v kuse. A i díky tomu jsem kývla na nabídku vrátit se do práce. A z práce mi také vycházeli ohromně vstříc, měla jsem třeba možnost dva dny v týdnu pracovat na home office.
Ale nakonec jsi se stejně rozhodla, že odejdeš.
Jednou jsem se vracela po čtrnácti dnech z pracovní cesty do Japonska. A když mě muž s dcerkou vyzvedávali na letišti, tak se mu Anička schovávala za nohu. V tu chvíli mi došlo, že to takhle nechci. Takže během druhého těhotenství jsem se v práci domluvila, že mi nechají telefon a počítač a já jim budu bezplatně pomáhat, pokud budou potřebovat. Nebudu ale cítit takovou zodpovědnost a když to nepůjde, tak to prostě nepůjde. Nechtěla jsem žádný úvazek, protože pak bych cítila, že pracovat musím. Po narození prostřední dcery jsem pro ně stále trochu pracovala, ale postupně to utichalo. A mně to tak vyhovovalo.
Ale během tvého třetího těhotenství, sis vymyslela zaměstnání sama.
Když jsem byla potřetí těhotná došlo mi, že potřebuju něco dělat.
A tak vznikl Dobřichovický domek?
To je zase další legrační historka, jak to celé vzniklo (smích). Naše nejstarší Anička začala chodit do školky Lumek, kterou vedla Renata Bartoníčková. A holky ve školce si všimly, že jí připravuju tabulky, do kterých jsem zapisovala její přítomnost ve školce. A vždy jsem je do Lumku na konci měsíce pro kontrolu posílala. A ony řekly, že když to viděly, došlo jim, že objevily poklad (smích). Že vedu lepší tabulky než ony. A proto mě tehdy Renata oslovila s tím, jestli bych nechtěla v Dobřichovicích udělat pár kroužků a zároveň to spojit s novými prostory pro školičku Lumek. Dohodly jsme se, že to spolu zkusíme. A našli jsme budovu v centru Dobřichovic v ulici 5.května.
Takže jste začínaly s Renatou spolu?
Ano. Bylo to za její velké podpory, protože ona se vyznala v tématice školství. Já jsem byla úplně z jiného oboru. Původně jsme zakládaly Dobřichovický domek jako spolek, na začátku to byl jen takový koníček při mateřské. Ale hned první rok nás naprosto překvapil obrovský zájem! A tak jsme se rozhodly změnit právní formu a založily oficiální školské zařízení zapsané v rejstříku MŠMT. Při zakládání zákon dovoluje vybrat si mezi dvěma pojmy – středisko volného času nebo dům dětí a mládeže. Protože jsme měly už od začátku v nabídce aktivity i pro dospělé a seniory, rozhodly jsme se pro středisko. Už od začátku jsme chtěli být všegenerační.
Jaké kroužky stály na úplném počátku?
Z budovy Lumku s námi odcházela i Radka Charapovová a její výtvarný kroužek. Radka je úžasná umělkyně, ale organizaci ráda svěřila někomu jinému (smích). Zároveň se s námi spojila i Hanka Tuháčková a její taneční studio. Všechny moje holčičky k ní chodily tancovat už od dvou let. Tyhle dva kroužky byly základ. Ale jakmile se lidé z okolí dozvěděli, že tu je možnost organizovat kroužky, tak mě začali oslovovat sami. A začalo se to nabalovat.
V současnosti už nejsi provozovatelkou ty, ale je to město Dobřichovice.
Dobřichovice jsou zřizovatelem od ledna 2023.
Zatím to zní všechno hodně růžově. Jsou ale nějaké nevýhody, které plynou z toho, že DoDo spadá pod Ministerstvo školství?
Třeba zbytečná byrokracie. Ač jsem z Německa vycvičená, tak některé české náležitosti mě nepřestávají dodnes překvapovat. A pak je to nutnost pedagogického vzdělání. Drtivá většina vyučujících dělá kroužky po práci a ve svém volném čase a ministerstvo po nich ještě požaduje určité vzdělání. Chápu to kvůli kvalitě kroužků, ale tu vzdělání automaticky nezaručuje. Už máme ale svůj systém, který funguje, a díky němu jsme schopni požadavky ministerstva splnit.
Ty sis ostatně také dělala další vysokou školu kvůli DoDu.
Když jsme se ze spolku chtěli změnit na středisko volného času, řekli mi na ministerstvu, že mě nemohou do rejstříku zapsat, pokud nemám pedagogické minimum. Ale že bude stačit, když studium začnu. A tak jsem začala v Hradci Králové dálkově studovat obor Volnočasový pedagog.
Dalším tvým projektem bylo i dobřichovické infocentrum.
To vzniklo rok po založení DoDa a do jeho fungování jsem zapojila místní seniory. Práce v infocentru mě hodně těšila. Měla jsem velkou radost, že se mi podařilo zapojit seniory, kteří tu práci dělali opravdu rádi. Protože to pro ně vlastně nebyla úplně práce, ale možnost být užitečný a dostat se opět mezi lidi. Kromě toho jsem jim nabídla bezplatné aktivity v DoDu – malování a cvičení. A protože moje rodina žije daleko, některé seniorky se staly pro moje děti babičkami. Tím, jak jsem v infocentru byla opravdu často, tak trochu si moje děti adoptovaly (smích). A dodneška to tak je. Ale protože už jsem toho měla opravdu hodně a také proto, že si myslím, že infocentrum by mělo spravovat město, je od ledna 2024 infocentrum pod Dobřichovicemi.
V současnosti se věnuješ hodně své pozici dobřichovické místostarostky.
Ano, vzdala jsem se kvůli ní i práce na všenorské základní škole, kde jsem učila němčinu a chemii. Dva roky jsem zastávala pozici ředitelky střediska volného času, učitelky základní školy a místostarostky současně. Ale tenhle rok už neučím a vedle DoDa se naplno věnuji práci místostarostky. Řekla jsem si, že když už jsem do této funkce byla zvolena, ráda bych něco změnila. Dala jsem si určité cíle, které bych chtěla zrealizovat. A tak každý týden chodím na úřad a řeším s lidmi například odpadový projekt, který jsem rozjela. Nebo pracuji na vzniku kruhového objezdu u Plyn boudy a dalších podobných projektech.
Nevyčetl ti někdy někdo, že nejsi dobřichovický starousedlík?
Nikde jinde jsem nežila tak dlouho jako v Dobřichovicích. Ale samozřejmě už jsem slyšela slovo „naplavenina“. Poprvé jsem vůbec nerozuměla, co to znamená (smích). A pro mnohé tu „naplavenina“ samozřejmě jsem. Ale já se tak necítím. Pro sebe se tu cítím vnitřně jako starousedlík, bez ohledu na to, co si kdo myslí (smích). Já jsem nadšená z toho, jak akční lidé tu jsou. Vážím si toho, a to je ten důvod, proč jsem se začala angažovat v komunální politice. Ale vůbec jsem nečekala, že budu hned místostarostkou, když jsem předtím nebyla ani zastupitelkou.
Můj názor je, že jsi to vzala opravdu zodpovědně. To v komunální politice není úplná samozřejmost.
Já jsem přesvědčená, že když se člověk do něčeho pustí, tak by to vždy měl dělat pořádně, a nejen proto, že je napsaný na nějakém papíře. Musím přiznat, že jsem si ale na počátku neuvědomila, kolik času mě to bude stát. To říkám na rovinu.
V současnosti se soustředíš především na Dobřichovický domek a funkci dobřichovické místostarostky.
Ano, je to tak. A bohatě mi to stačí (smích).
I tak máš ale i další nové aktivity.
Založili jsme s kamarádkou BforB podnikatelský klub v Řevnicích, a to mě taky moc baví. Díky němu se setkávám s lidmi z blízkého okolí a poznávám, v jakých oborech tu lidé podnikají. Mně by se totiž líbilo, kdyby se tady lidé začali ještě víc propojovat. Jsem přesvědčená, že lokalita Dolního Poberouní je opravdu bohatá. Máme tu lidi, kteří pracují v Praze, ale bydlí tady u Berounky. A jsou ochotní peníze do těchto míst investovat. A také je tu mnoho chytrých lidí, kteří mají plno nápadů a snaží se je realizovat. Jen mě mrzí, že město takové iniciativy dostatečně nepodporuje. To bych byla ráda, kdyby se brzy změnilo.
Myslíš si, že je tvá pozitivita vrozená nebo ji ovlivnil i život v Německu?
Pozitivní smýšlení bude asi spíš vrozené. Ale pravda je, že ty zkušenosti z Německa byly hodně velká škola. Pracovala jsem třeba na projektu pro německé ministerstvo životního prostředí a výsledky musela prezentovat v různých zemích EU nebo v rámci doktorátu vyučovala na universitě v Německu a později i v Kanadě. Ohromně ráda na to vzpomínám. A moc si přeji, aby něco podobného měli možnost zažít i moje děti. Měla jsem samozřejmě štěstí nebo pozitivní karmu (smích). Ale tak velké zkušenosti, které jsem tam získala, mi pomohly se později vždycky se vším vyrovnat. Díky tomu existuje vlastně i Dobřichovický domek. Tehdy jsem si řekla, že nechci sedět na zadku a chci tu mít pár kroužků. A tak jsem si zjistila, jaké jsou podmínky pro to, abych mohla otevřít středisko. A všechno jsem oběhala – policii, hasiče, hygienu, MŠMT. A šlo to. Abych fungovala takovým způsobem mi opravdu Německo hodně pomohlo.
Za mě je to naprosto obdivuhodné! Děláš toho opravdu hodně.
Já ale nemám pocit, že by to bylo výjimečné. Byla to z velké části souhra okolností, která mi dala velký základ pro život a pro moji praktičnost. Jsem pozitivní od přírody a Německo mě vycvičilo, abych byla samostatná, praktická a nebála se komunikovat. Tam jsem se naučila, že když něco chci, musím se o to zasadit já sama. Nemám ráda lidi, kteří pořád jen naříkají, ale sami nic neudělají. I když takoví jsou samozřejmě v každé společnosti. Vše je o nastavení v hlavě a o vůli. A já jsem přesvědčená, že když má něco opravdu smysl a člověk se za to postaví, podaří se to zrealizovat.
Rozhovor: Silvie Holečková
