Její obrazy jsem znala daleko dřív. Než ji samotnou.
Květiny posazené do volného prostoru. Jak kdyby se v lehkosti vznášely. Mě fascinovaly.
Když jsem poznala jí. Osobně.
Jak kdyby se obraz poskládal.
Její krása, křehkost, pečlivost pro detail a touha jít do hloubek.
Je její veliký dar, který umí skrz své obrazy. Dávat světu.
Děkuji, Renat, že mohu být blízko.
Ateliér v zahradě plné klidu, stromů, květin a zpívajících ptáků. Vznikl tady tak trochu meditativní a filosofující rozhovor. S malířkou a výtvarnicí Renatou Kolečkářovou, ze které touha tvořit září do všech stran. Studovala v Londýně, na AVU i v Písku. Ale doma je v Řevnicích. Tady už víc jak deset let žije a tvoří.
Náplava nebo rodilá řevničanda?
Já jsem šťastná náplava (smích). Hned po přestěhování jsem začala být aktivní, dělala jsem výtvarné kurzy a workshopy. Vyrostla jsem v Písku, odtud pochází rodina mojí maminky. Pak jsem žila docela dlouho v Praze. Když se narodily děti, přesunuli jsme se do Řevnic. Žijeme tady už třináct let. Cítím se tu doma.
Co vás v Řevnicích nejvíc baví?
Já miluju ten klid. A pak, že mám blízko do Prahy. Potřebuju i město, chodit na výstavy, a vzruch. Ale nepotřebuju to moc často (smích).
Chodíte se ráda dívat na konkurenci?
Podle mě je důležité vědět, co se děje, co kdo tvoří. Když vidím, jak pracuje někdo jiný, podnítí to i mojí imaginaci. Konfrontuje. Potřebuju vstřebávat nové podněty a být otevřená.
Malujete hlavně akrylem?
Já jsem vyzkoušela snad všechny techniky (smích). Chtěla jsem je mít uchopené a prozkoumané. Nejmilejší mi je akvarel, akryl a olej. Každou techniku používám v jiném kontextu.
A jakém například?
Pro rychlý záznam myšlenek nebo studii mi nejlépe slouží kresba. Akvarel ráda používám na figuru a krajinu. Je to svižná technika. Necítím u něj takový závazek jako třeba u oleje. Z oleje zase cítíte hmotu. Mám větší potřebu ji přesněji definovat. Je to samozřejmě hodně o technice malby a velkou roli hraje také podklad, papír nebo plátno. Teď jsem ve fázi, kdy se učím přenést lehkost akvarelu i do olejomalby.
Proč si myslíte, že taková fáze přišla?
Lehkost je dlouhodobě jednou z kvalit, které si vážím a mám ji spojenou s radostí. Přijde mi, že dnešní člověk touží spíš po nadechnutí. Víc ho zajímá esence než detaily.
Jak vznikají vaše obrazy? Vidíte je nejdřív v mysli nebo je tvoříte až na plátně?
Cesty jsou různé. Pro mě je hlavní, že celý proces musí být živý. Vždycky je tam nějaký impulz, záměr. Začínám často pozorováním živého světa, přírody, organických prvků. Lidi, krajina, rostliny… uvnitř sebe to moc nerozděluju. Kytky jsou geniálním zástupcem. Žijí v kratším čase než já, takže mohu pozorovat jejich změny. Mají vždycky čas (smích). Jsou harmonické. Není náhoda, že si dáváme květiny. Kultivují nás.
Na vašich stránkách jsou k vidění právě kolekce Flowers I met a Flower spaces, kde jste se zaměřila na květy růží, pivoněk… O čem je?
Začínala jsem tím, že jsem měla v ateliéru květinu, ten reálný objekt. Sledovala jsem, malovala formu. Co nejpřesněji. Vnímala její změnu. Skrz to se paradoxně dostanete do přítomnosti. Zajímala mě hodně proměna, konečnost, transformace. V rostlinném světě je všechno tak harmonické, klidné a snadné. A krásné. Člověku dojde, že co bylo jednou organické, živé, je živé stále, i když v jiné formě, třeba jako kompost. Pořád má potenciál nést život. To byly pro mě Flowers I met, setkání s květinami.
No a jak jsem se na ten květ dívala, moje pozornost začala vnímat hodně intenzivně i okolí. Najednou bylo živé. Všechno byla jedna matérie… Slovy se zážitek popisuje složitě (smích). Tím začaly Flower spaces… prostor, kde se dějí všechny ty hry, plují kytky se svými příběhy, vztahy…
Teď vzniká nová navazující kolekce, která má zatím pracovní název Spaces, Prostory.
Je pro vás náročné přibližovat divákům své obrazy pomocí slov?
Pořád se proces tvorby učím formulovat. Když jsem v něm ponořená, je pro mě těžké ho někomu přiblížit. To jde až s odstupem. A také se pořád vyvíjím. Mění se to. Ráda se o svých dílech vyjadřuju minimalisticky, aby slova obrazy nijak neuzavřely. Měly by ideálně obstát sámy o sobě. A myslím si, že lidé, kteří jsou naladěni podobně, to vnímají.
Jak jste se stala malířkou a výtvarnicí?
Měla jsem štěstí na velmi podnětné dětství. Vždycky jsem kreslila, modelovala, vyráběla. Ze ZUŠky mě po roce vyrazili, protože jsem chtěla diskutovat (smích). Tak jsem chodila na dramaťák. Studovat výtvarno jsem začala později na umělecko-průmyslové škole v Písku. Tam jsem díky individuálnímu studiu prožila nádherné a intenzivní roky, kdy jsem přecházela mezi sochařským, malířským, oděvním a restaurátorským ateliérem, navštěvovala hodiny dějin umění, figurální kresby, textilní techniky.. Využila jsem to tehdy na maximum. V Londýně jsem navštěvovala Life drawing lessons, v Praze figurální kresbu u prof. Petera Orieška, malbu u MgA. Aldina Popaji… Vzdělávám se pořád, ostří to vnímání. Teď to pro mě ale už není taková priorita. Naopak se snažím oprostit od předvádění toho, co umím. Snažím se jít po tom, co je důležité. Chci se zaměřit na téma. Vyjádřit ho co nejryzeji.
Vyvrcholením malířovi práce jsou výstavy. Je to pro vás potěšení nebo stres?
Zjišťuju, že mě opravdu hodně baví komentované prohlídky. Jsem šťastná, když o své práci můžu mluvit. Miluju být sama v ateliéru a koncentrovat se, ale taky miluju být mezi lidmi. Ale stres z výstavy, z vernisáže mám.
Jste šťastný nebo smutný umělec?
Já pracuju s pozitivní energií. Když potřebuju zahnat smutek, upeču třeba chleba (smích). Snažím se spíš zachytit harmonii, kterou všude vnímám. Skrz tok času a změny se snažím dostat k podstatě.
Je tvorba to, co vás nabíjí?
Rozhodně. Když se unavím, vyměním stojan za stůl, olej za akvarel, vyrazím do plenéru nebo si ušiju šaty. Jednu dobu jsem na sebe vyvíjela tlak a snažila jsem se soustředit jen na jednu věc, na výsledek, ale ztratila jsem v tom radost. Tak jsem ten tlak uvolnila a víc se znovu otevřela hledání. Někdy zkouším úplně šílené věci (smích). Ty možnosti jsou to, co mě nabíjí.
Rozhovor: Silvie Holečková