S Renčou se známe dlouho. Ještě z dob, kdy naše děti byly hodně malé.
Už v té době pro mě byla ženou, která si jde za tím, co chce, vždy je originálně a nádherně oháknuta a srší nápady.
Jsem vděčná, že mohu být u Toho, jak si plníš svoje sny.
A že jsi.
Zdá se, že letošní jaro bylo pro Renatu Pavlíkovou přelomové. Otevřela si vlastní šicí dílnu v Řevnicích a se svým projektem vyhrála Síťovku – soutěž inspirativních sousedů od Berounky. A to právem, její přínos místním obyvatelům je totiž velký. Tahle drobná žena se výzev ani změn zjevně nebojí.
Renato, co tě přivedlo k Berounce? Vím, že jsi z Prostějova, kde jsi taky vystudovala oděvní průmyslovku. Tvoje cesta k šicí dílně ale zdaleka nebyla tak přímočará, dlouho jsi působila v úplně jiných oborech.. Řekni nám o tom víc.
Já jsem takový kočovník. Nejen lokalitami, které jsem vystřídala, ale i obory, kterým jsem se v životě věnovala, a které taky různě propojuji.
Od mala jsem chtěla zkusit úplně všechno! Šití to byl takový rodinný kolorit – šila moje babička i mamka. Já pak na střední škole nechodila skoro v jiném oblečení, než vlastnoručně ušitém.
Po maturitě jsem se přesunula do Hradce Králové, studovala jsem tam informatiku a výtvarku na Pedagogické fakultě. Kombinací výtvarna a IT jsem se dostala ještě ke studiu grafické tvorby a k práci v digitálním designu v zajímavých firmách a pak v korporacích. Odstěhovala jsem se za prací do Prahy, kde jsem potkala svého muže. On tehdy bydlel v Hlásné Třebani, tam jsem nikdy předtím nebyla! Velmi brzy jsem si oblíbila nejen zdejší kraj, ale i ty ospalé ranní cesty mlhou přes lávku na nádraží, i když děsně nerada ráno vstávám!
Ve dvou pražských šicích dílnách jsem začala ve volném čase vést kurzy šití, asi se v nich spojila vystudovaná oděvka a pedagogika, na které jsem rozhodně nechtěla zanevřít. Baví mě předávat lidem to, co umím, a ještě víc mě baví, když hrdě odcházejí ve vlastnoručně ušitém oděvu.
Narození syna mě od všech aktivit na chvíli odpojilo, a trochu jsem doufala, že s tímhle odpojením a s mateřskou přijde nějaký vlastní projekt, který si vypiplám “od miminka”. Okolnosti mě ale po mateřské zase vrátily do jistoty zaměstnání v korporátu a na vlastní projekt nebyl čas ani myšlenky.
Na jaře jsi otevřela šicí dílnu UŠILASI. Co tě k tomu inspirovalo? Jak dlouhá byla cesta k takovému snu?
Potřebovala jsem ten korporátní život naředit něčím tvůrčím. Původně jsem snila o prostoru, kam by mohli lidé chodit jen tak tvořit z textilu. Potkávat se, obohacovat se, navzájem se inspirovat a podporovat. Sdílet radost z tvoření a tvůrčí energii, která je ve více lidech hned víc hmatatelná a všechno jde tak nějak samo. Znáte to taky? 🙂
Tomuhle konceptu říkám “otevřená dílna” a inspirovaly mě k tomu otevřené ateliéry, které jsem zažila na výtvarné škole. Tam se vždy propojili studenti z různých ročníků a studijních oborů. Ale stejně jako na výtvarné škole jsme dostali od pedagogů nějaký ten základ, který jsme mohli v otevřených ateliérech pak sami rozvíjet, chci i já nabídnout základ šití a jiných textilních technik. Takže jsem k tomu začala přemýšlet o oživení šicích kurzů a přišla potřeba mít veřejně přístupný prostor.
Jak ses dostala ke konkrétnímu prostoru? Náměstí v Řevnicích se zdá jako ideální lokalita, bylo to v plánu?
Prostor jsem tady u Berounky hledala asi dva roky. Nepotřebovala jsem nic nóbl, ani velkou výlohu na “pěší zóně”. Důležitá byla cena pronájmu, protože mi bylo jasné, že si v rozjezdu nebudu moct vyskakovat. Ty dva roky hledání byly neuvěřitelně dlouhé, chvílemi jsem měla pocit, že je to utopie tady takový prostor najít. Pak mi ale známá doporučila tenhle prostor, kde to všechno dokonale sedlo. Pan majitel ho ještě zrekonstruoval, což v pokovidové době taky pár měsíců trvalo, ale vyplatilo se počkat. Ten prostor i lokalita je skutečně ideální. Dá se tady pohodlně zaparkovat, ale je to i kousek od nádraží pro ty, kdo chtějí přijít po svých. Přijíždí mi sem klienti ze Smíchova i z Nižboru, ale nejvíc samozřejmě lidé z našeho údolí. Naproti přes náměstí je švadlenka, kam je snadné si od stroje odskočit, když dojde nějaká galanterie. Jsem tu opravdu moc spokojená a vlastně se mi o takovém místě ani nesnilo.
Co tedy místním sousedům všechno nabízíš? Nejviditelnější jsou jistě různé šicí kurzy, ale je toho víc…
Vysvětlíš nám, jak dílna funguje?
Kurzy dílnu “živí”, proto je nejvíc komunikuju. Dílnu ale ráda po dohodě spřístupním komukoliv, kdo využije její zázemí a vybavení, a to za malý příspěvek na nájem a spotřebu energie. Můžete tu tvořit odpojení od všedních starostí a povinností, které na vás počkají doma. Udělat si kreativní dýchánek s kamarádkami. Nebo když něco umíte a chcete to předat dalším lidem, můžete se přidat do řad hostujících lektorů a udělat tu vlastní kurz.
Pravidelně každý čtvrtek je dílna otevřená a můžete přijít šít svoje projekty, nebo se za mnou jen tak zastavit, třeba z toho vznikne nějaké nové hezké propojení…
Vím, že taky šiješ vlastní módu. Jak bys definovala svůj styl? Máš ve své tvorbě nějaké zásady?
Zatím šiju hlavně na sebe a někdy na syna. Pánská móda je dost nudná, takže až budu mít vlastní kolekci, určitě bude dámská.
Chtěla jsem nějakou vlastní produkci nabídnout už toto léto, ale zasekla jsem se na svých vysokých nárocích na materiál a hledání dodavatele. Už nějakou dobu se snažím o bezodpadovou domácnost, udržitelnost a lokálnost. V domácnosti už jsem se smířila, že v dnešním světě tu bezodpadovost nedokážu udržet na 100 % a přijala jsem nějaké kompromisy. Ale u metráže jsem ke kompromisu nebo rezignaci ještě nedošla.
Na oděvy jsem si oblíbila přírodní materiály – bambus, merino, len, bavlnu. Ideálně bez příměsi umělých vláken. Měla jsem představu, že budu šít z metráže, která je vyrobena v čechách, nebo alespoň nepřicestovala z větší dálky, než od nejbližších evropských sousedů, a to už od fáze příze. Dohledat původ metráže nebo příze, ze které je vyrobená, je ale dost složité, většinou pochází z různých koutů planety, nebo než se z rostlinky stane metráž, oběhne kus světa. Dá se to pochopit, pokud cheme nosit bambus nebo bavlnu. Bohužel ale ani takový len se u nás nepěstuje natolik, aby se dala sehnat lněná metráž čistě jen z lokálních zdrojů. Nebo já o ní alespoň nevím. Tak ještě pátrám po vhodném dodavateli, který projde mým přísně nastaveným sítem.
Dlouho jsi se živila tvořením webů a jako grafička. Tuhle oblast jsi už úplně opustila, nebo stíháš obojí? Uživí tě vlastně UŠILASI, případně máš to do budoucna v plánu, nebo ti vyhovuje být rozkročená ve dvou odvětvích?
Z aktivit v UŠILASI zvládnu zaplatit nájem dílny a většinou už nic nezbyde. To mě teď taky brzdí v dalším rozvoji tohoto projektu. Čas, který tomu věnuju ani nepočítám, zatím to beru jako volnočasovou aktivitu, i když by se mi líbilo, kdybych se tím mohla časem i živit.
Tvorba webů mě živí dál, a vlastně i baví. Na každém projektu posouvám svoje dovednosti v téhle sféře o něco dál. Už nepracuju v korporátu. Opustit tu jistotu bylo hodně těžké a měla jsem z toho kroku velký strach. Hledala jsem různé důvody, proč to nemůžu udělat. Není to na volné noze vždy růžové. Ale ta volná ruka a pocit, že směřuju za svojí vizí, ne za vizí někoho cizího, je k nezaplacení.
Sedět na dvou židlích je někdy dost náročné a přiznám se, že to chvílemi úplně nesnáším! Že bych se chtěla věnovat jedné činnosti, a to pořádně. Té přelétavosti mezi obory už bylo asi dost 🙂 Doufám, že se postupně bude rozvíjet dílna a výdělečné aktivity v ní, abych mohla dovolit pomalu opouštět webdesign.
Nejsem strategicky myslící člověk a neumím to naplánovat. Tak teď vlastně jen sleduju, jak se to dál vyvine a čemu bych měla věnovat svoji energii.
Co tě na tvojí práci baví nejvíc? Hodláš se věnovat dalším komunitním projektům, jako byl třeba swap na otevíračce tvojí dílny? Podělíš se s námi na závěr o další plány do budoucna?
Vlastně mě baví to propojování. Nejen propojování mých oborů, kterým jsem se naučila, ale i propojování lidí a řemesel… V dílně se teď začíná propojovat šití s tkaním nebo háčkováním díky spolupráci s externími lektorkami.
Těší mě, že i návštěvníci dílny začínají tyto různé kurzy kombinovat a vznikne z nich jeden výrobek – to už je vlastně mezioborový projekt! Do budoucna bych ráda navázala podobnou spolupráci s někým z oboru barvení a potisku látek, ale klidně i s jinými tvůrčími lidmi. Sama dílnu využívám dva až tři dny v týdnu. Zasloužila by si naplnění i v ostatní dny, kdy já sedím na své druhé webové židli.
Chtěla bych taky zorganizovat den otevřených dveří, protože koncept otevřené dílny je, zdá se, složitější komunikovat i pochopit. Je potřeba to zažít. Bude určitě pojatý jinak, než swap, protože bych byla ráda, aby měli lidé důvod zdržet se v dílně o něco déle.
Rozhovor: Anna Hau
