Roman Dvořák – výtvarník, sochař

"Aby si stáli za tím, co tvoří. A dělali to, co sami cítí. Aby tvořili, hráli si a nedělali, co musí. A aby měli každý den radost, že dělají to, co je baví. Že to má smysl. "

https://www.romandvorak.com

IG: romandvorak7

Romana jsem poznala skrz jeho báječnou ženu.

A hned si ho zamilovala. Pankáč, bohém, moudrý muž s velmi originální a jedinečnou tvorbou.

A návštěva jeho ateliéru! Dárek, který jsem skrz svou práci dostala.

Romane, děkuji, že jsem mohla strávit s Tebou jedno báječné upovídané dopoledne a těším se na Tvou výstavu. Moc.

Roman je pro mě ztělesněním člověka s vkusem, pankáče, člověka z undergroundu. A především je to náš soused, do jehož ateliéru tak ráda nakukuju a jehož příběhy tak ráda poslouchám. Jsem vděčná, že vám můžu kus přenést právě díky Srdcařům. Sem totiž Roman rozhodně patří.

Romane, jak bys charakterizoval svou tvorbu? O co ti jde? A nakolik tě ovlivňuje místo, kde žiješ?

Žiju na Rovině, přesněji na nakloněné Rovině. Koukám ze skály na Berounku. Na zahradě rostou náprstníky, kohoutky, vlčí máky, denivky. Tohle místo mě ovlivňuje. Do obrazů vpravuju květiny. V prvním plánu jsou na obrazech vidět, ale mezi nimi a pod nimi jsou ženská těla, ovoce, sexuální symboly atd. Spojuju kubismus s expresivitou a českou groteskou. Jde mi o to, aby obrazy vyjadřovaly život. Čekáš něco a objeví se něco jiného. 

V tvých obrazech jsou často květiny. Říkáš, že květiny nás provází celým životem. Rozvedeš to, prosím?

Když se člověk narodí, hned je obklopený květinami, které dostane jeho máma. První, co je kolem něj, jsou kytky. 
Když člověk chodí do školy, dává na konci roku učitelce kytky. Pak jede na prázdniny a všude na loukách kvetou kytky. 
Když člověk povyroste a dospívá, nosí holkám kytky. Nebo dostává kytky, když je holka. 
Chodí na pivo a víno, kouří a hulí. Chmel a vinná réva jsou kytky. Tabák a marihuana jsou kytky. 
Když ještě povyroste a dospěje, vdá se nebo ožení. Na své svatbě má kytky. 
Narodí se mu dítě a hned je obklopené kytkami. První, co je kolem něj, jsou kytky. 
Na všech dalších životních oslavách jsou kytky, kytky, kytky. 
Když člověk zestárne, chodí za ním děti a děti dětí a děti dětí dětí a nosí mu kytky, kytky, kytky, 
květiny, kytky, květiny. 
A nakonec jde sám do kytek.

Děláš i sochy. Asi nejznámější je socha Madony, kterou máte v obýváku. Kdy jsi ji vytvořili a z čeho je?

Madona vznikla v roce 1991 na šrotišti v Loděnicích, kde asi 12 výtvarníků tvořilo a pak vystavovalo v tehdejší galerii mladých U Řečických. Madona je ze svařeného materiálu nalezeného na šrotišti. 

Jak jsi se k malování dostal? Studoval jsi výtvarné umění?

Studoval jsem výtvarnou konzervatoř. Maloval jsem už předtím. Individuálně jsem chodil kreslit a malovat k Janu Ungárovi a Janě Kremanové. Oba, akademičtí malíři, mě v osmdesátkách podporovali, ať nechodím na AVU, kde bych se v socialistickým realismu stejně nechytil. Ať si jdu vlastní cestou. Ukázal jsem obrazy ve Svazu výtvarných umělců v Mánesu, kde mě přijali mezi profesionální výtvarníky. Po revoluci už mě akademie nelákala, jezdil jsem na pravidelná sympozia evropských malířů do Německa. To byla moje škola.  

Jak vypadá tvůj všední den? Máš nějak rozvrženo, kdy tvoříš, nebo bereš štětec do ruky vždy, kdy tě políbí múza?

Můj všední den vypadá stejně jako nevšední. Denně maluju a když potřebuju pauzu, hraju na kytaru a cvičím taiji. Pracuju na zahradě a vařím, to mě baví, je to taky tvorba. Nevařím podle receptů, ale vymýšlím si. Když nevařím malajská jídla, vařím thajská… 

Zajímalo by mě, jaký byl Roman během komunismu. A jaká pro tebe ta doba byla? Ovlivňovalo to asi tvou tvorbu?

V osmdesátkách jsem chodil do hospody na Klamovku, kde se scházeli kamarádi malíři, hudebníci (Plastici, Psí vojáci, OPN) spisovatelé (Jáchym Topol, Petr Placák, Vít Kremlička, J. H. Krchovský) a novináři (pozdější zakladatelé Respektu).Tady jsme se vzájemně ovlivňovali a založili jsme výtvarnou skupinu Pilky. Obrazy jsem rozdával, na jejich prodej jsem nemyslel, šlo mi čistě o tvorbu. Scházeli se tam taky disidenti kolem Havla a chartisti. Když se blížila StB, hospodský Karel dostal echo. Kdo neměl občanku nebo v časech pracovní povinnosti nepracoval, schoval se do parku. Pak se zase všichni vrátili do hospody. Od pondělí do pátku jsme se scházeli na Klamovce a o víkendu na Malé Straně U dvou slunců. Tehdy tam ještě nebyli turisti. Ve vchodu vedle bydlel Egon Bondy, ke kterému chodili mladí básníci a hudebníci. Maloval jsem mu portrét, který jsem vystavoval na undergroundových výstavách po bytech. Těch jsem se pravidelně účastnil. Kromě tajných neoficiálních výstav jsme s kamarády dělali happeningy, např. jsme přemostili Karlův most krabicemi a pozorovali reakce lidí. Nebo jsme balili stromy v lese do barevných látek a pořádali další landartové akce.

Vím, že jste se synem taky žili nějakou dobu na Šumavě, v chatce bez vody. Jak na to jako rodina vzpomínáte?

Když se narodil syn Matyáš, žili jsme na samotě na šumavském mlýně bez koupelny. I v zimě jsme prali látkové pleny v potoce a koupali jsme tam i malého Matyáše. Maloval jsem v plenéru nebo po večerech v mlýnici. V zimě to tam bylo strašidelné. Skrz malbu expresívních obrazů jsem se vždy uvolnil. Vzpomínám na to moc rád. 

Když vaše děti vylétly z hnízda, rozhodli jste se se ženou komopletně změnit život. Z Roztok jste se odstěhovali sem na Černou Skálu. Proč zrovna sem?

To přesně se stalo. Po odchodu syna a dcery jsme začali novou etapu života. Koupili jsme chatu nad Berounkou a za rok postavili dům na skále. V Roztokách jsme bydleli pod kopcem, tak jsme potřebovali na kopec. U řeky jsme zůstali i tady. Cítím se tu pořád jako na prázdninách. A máme skvělé sousedy! 

Často cestujete. Loni jste byli na tři měsíce v Malajsii, teď vás čeká další cesta. Tvoříš i na cestách? Je to pro tebe zdroj inspirace?

Velký zdroj inspirace. Na ostrovech v Malajsii a Thajsku jsem namaloval 19 obrazů 70×100 cm. I tady jsem maloval kytky, ale taky mořská dna, rýžová pole, kaučukové háje. Tak jsem zvědavý, co mě čeká na ostrově La Gomera, kam brzy pojedu.

Na konci března tě čeká výstava v Meandru. Je to tvoje první výstava tady v okolí? Na co se můžeme těšit?

Je to moje první výstava v Řevnicích, nejblíž jsem zatím vystavoval v Salonu – galerii na Zbraslavi – v roce 2021 a 2023.

Na výstavě v Meandru budou venku moje fotografické koláže, uvnitř najdete obrazy, na nichž jsou kytky, kytky nezobrazující kytky, ale něco jiného. Např. člověka udělaného z kytek. Také tam budou portréty, takový můj „kytkokubismus“. 

Kromě malby a soch máš taky moc rád hudbu. Na co všechno hraješ? 

když jsem chodil na Klamovku, hrál jsem na basovou kytaru v undergroundové kapele Křik. Měli jsme koncert ve Staré zbrojnici na Husákovy narozeniny, takže unikl pozornosti policie, která byla v pozoru na Hradě. Někteří pořadatelé účastníci byli pak vyhozeni z vysokých škol. Hráli Psí vojáci, Energie G, OPN, Křik. Ještě v osmdesátkách jsme s přáteli založili kapelu Mindanao Ondho, kde hrála a zpívala i moje žena. Od roku 1993 jsem hrál sedm let v kapele Sedm let. Potom jsem vytvořil vlastní projekt Střepy ticha. Nahrál jsem pomocí playbacků 18 skladeb. Texty jsem si psal sám nebo jsem použil úryvky z básní mé ženy. Teď se učím hrát na kytaru a ukulele. S tím mi pomohl i Honza Circus Ponorka. Tak jestli se včas vynoří, zahraje mi na vernisáži v Meandru 29. března 2024. 

Současně tě taky čeká výstava v Německu. Kde všude po světě jsi vlastně vystavoval?

V březnu budu vystavovat v Usedomu u Baltského moře. Kromě Německa jsem vystavoval na Slovensku, v Polsku, ve Švédsku a v USA. V létě pak budu mít velkou výstavu na zámku v České Lípě.


Pověz nám, jak jsi se seznámil se svou ženou. Jako pár jste neuvěřitelně inspirující a je vidět, že jste spolu zažili mnohé..

Měl jsem jít na vojnu, což jsem nemohl dopustit. Má psychiatrička měla otce vojáka z povolání, a tak to chápala. Poslala mě do VÚPs Bohnice. Výzkumný ústav psychiatrický byl v komunistické Praze oázou svobody, kde se praktikovala arteterapie, muzikoterapie a psychoterapie. Byla tam dobrá společnost lidí, kteří měli potíže s komunistickým režimem. Odtud jsem vyšel nejen s modrou knížkou, ale i se ženou. V blázinci, kde většina lidí svůj vztah končí, my jsme začali… Žena studovala medicínu a ve zkouškovém období se nechala dobrovolně zavřít do blázince, kde jsem se do ní zbláznil. To trvá dodnes. 

Co bys na závěr poradil mladým umělcům, aby byli tvorbě i životě tak nezávislí a sví, jako jsi ty, jako jste vy, s tvou ženou?

Aby si stáli za tím, co tvoří. A dělali to, co sami cítí. Aby tvořili, hráli si a nedělali, co musí. A aby měli každý den radost, že dělají to, co je baví. Že to má smysl. 
Zakončím to svou básní z 18 let, která se stala textem pro kapelu Křik: 

Duch prošel pokojem 
Podal mi ruku 
Nic jsem však nedržel 
Dal jsem ji duchu 
Ale jsem pochopil 
On je již v suchu 

Rozhovor: Anna Hau