Simonu znám z několika akcí, které tady u nás u Berounky probíhaly a vždy mě fascinovala tím, jak se dokáže vyjádřit.
Hlasem, tělem, pohledem, slovem.
Pokaždé, když jsem s ní a s jejím hlasem pracovala, dostala jsem se zase o kousek blíž k tomu svému vlastnímu svobodnému projevu. A to je teda věc!
Simi, jsem moc ráda, že jsi tady mezi námi.
Pusu a moc fandím!
Když padla srdcařská volba na Simonu Balko, bylo jisté, že to bude obohacující setkání. Tahle žena má opravdu co říct. Je krásná a inspirativní, umí o hlasu mluvit tak, že vás to pohltí. Ukáže vám, jak se sebou pracovat, jak důležité je být v kontaktu se svým tělem a vnímat, co prožíváme a jak se cítíme.
O tom, jak se vůbec stala hlasovou průvodkyní, jak zpívat i nezpívat a co se nám při zpěvu děje, si můžete přečíst v našem rozhovoru.
Jaká je životní cesta ženy, která pomáhá lidem poznat a využívat potenciál svého hlasu?
Od malička jsem pořád zpívala, a protože mi to šlo, tak mě rodiče přihlásili do sboru, pak do ZUŠky, až jsem skončila na konzervatoři a studovala zpěv. Ale na konzervatoři jsem neměla úplně dobré vedení. Začala jsem zjišťovat, že se mi nezpívá vůbec dobře a že se v tom cítím okleštěná a svázaná. Dokonce mě po zpívání fyzicky bolelo v krku.
Vždy jsem byla fascinovaná lidmi, kteří se umějí svobodně a plně vyjádřit. Po tom jsem bytostně toužila. V jeden moment na konzervatoři, kdy se v mém životě sešla řada zásadních událostí, jsem zjistila, že je to s tím zpěvem celé asi ještě jinak a že tomu chci přijít na kloub.
Začala jsem navštěvovat další učitele. Potom už mi samy začaly chodit do života příležitosti, jak poznat, nebo ochutnat, že se s hlasem dá pracovat úplně jinak. Jak moc souvisí hlas s mým tělem, které jsem do té doby u zpěvu takřka nepoužívala. Hlas jsem ze sebe jen tlačila ven.
Začala jsem na to přicházet a poznávat spoustu nových cest a tím i sama sebe a svůj hlas. A na téhle cestě jsem do teď a moc mě baví a naplňuje. Hlas je pro mě největším nástrojem sebepoznání. To, jaké možnosti nám nabízí, je pro mě totálně fascinující. A mimo jiné proto, že jsem hodně komunikativní a sdílecí, baví mě tenhle obzor otevírat i jiným lidem a tím jim prospívat.
Co pro tebe znamená práce s hlasem? Co při ní objevuješ, co ti přináší?
Ze všeho nejvíc mi přináší svobodu. To je pro mě nejvyšší hodnota a celoživotní téma – jak se osvobodit. A daří se mi to čím dál tím víc i díky hlasu. Ale to je jen jedna z možností, které nám hlas nabízí.
Další je úleva a hluboké uspokojení, které přichází, když se hlasem vyjádříme, svobodně a plně. Uvolnění, radost, potěšení. To je pro mě wow. I to, když tady mluvím s tebou, ve mě všechno tohle probouzí. Cítím kontakt se sebou a sebe samu, to mě na tom nesmírně baví.
Ty jsi nejdřív léčila svůj hlas. Kdy tě v tom příběhu napadlo, že bys to mohla předávat i dalším lidem?
Hned po konzervatoři jsem začala učit děti na ZUŠkách. Zjistila jsem, že mě baví a sytí sdílet a předávat to, co je moje parketa, kde se cítím být doma. A bavilo mě prozkoumávat hlas na základě interakce s někým dalším.
Na začátku to byly převážně děti a teď už jsou to hlavně dospělí. Skrze to jsem se nejvíc naučila, pořád se učím. Pěvecká technika není na prvním místě. Nejdůležitější je to, co přináší člověk sám. Svoje příběhy, které dává do písní, nebo jen do zvuku. Ten je sám o sobě, beze slov, ještě o něco svobodnější.
S čím nám konkrétně náš hlas může pomáhat? Jaký má potenciál?
Může to být prostředek k okamžitému uvolnění a úlevě. Proměňuje stav nervového systému. Tady a teď. Což mi přijde v dnešní době asi nejvíc nosné. Slouží ale i k probuzení živosti v nás. A radosti. Což se děje hlavně skrze pěvecký hlas, ale mluvený a pěvecký projev jsou silně provázané. Není to jiná kategorie. Lidi mají chybně zafixované, že nějak mluvíme a ve chvíli, kdy začneme zpívat, musíme všechno proměnit. Stát se jiným člověkem. Ale z mluvního hlasu vychází ten pěvecký. A naopak. Oboje spojuje zvuk.
Skrze hlas se taky propojujeme se sebou a s druhými. Tohle hlas umí. Když mu to dovolíme. Což se neděje lusknutím prstu, je to proces.
Jak nás hlas s druhými spojuje?
Když jsem ve spojení se sebou, když chci vyjádřit, co prožívám, a mám odvahu a ochotu nechat se slyšet. A k tomu mi pomáhá, když je tam někdo, kdo to sdělení přijímá. Ve chvíli, kdy jsem v upřímnosti k sobě, mě ten druhý opravdu slyší a vnímá, dochází k propojení. Jak v řeči, tak ve zpěvu. Při zpívání je to ještě intenzivnější.
Co pro tebe znamená být v souladu se svým hlasem?
Cítím, že tím hlasem jsem já. Že můj hlas obsahuje všechno, kým jsem tady v tu chvíli já.
To, co cítím, ze mně proudí ven v takové intenzitě, v jaké chci. Nezkresleně, nezdeformovaně.
Ale to asi každý takhle nevnímá.
Mě baví otvírat cesty sobě i lidem k tomu, aby se právě tohle dělo. S čímž obrovsky souvisí míra vnímání sebe sama. Cítit se. Být ve svém těle, vnímat ho, protože je domovem. Tělo je domovem našeho hlasu.
Ve chvíli, kdy nejsme jen v hlavě, v myšlenkách, ale opravdu si sedíme v těle, dochází k tomu, že dokážeme ve svém hlase zacítit sebe. Že to, co teď mluví, není nějaký externí nástroj, který se učím obrábět, ale že jsem to já. A zároveň mi chodí skrze můj hlas informace o mně samé. A to je další rovina, kterou mě baví prozkoumávat.
Spousta lidí se zpívat stydí, má pocit, že zpívá falešně. Nebo že nemají potřebný rozsah.
Jak to je, dá se zpívání natrénovat nebo nějak “opravit”?
Možná je k tomu nejblíž slovo rehabilitovat.
Většinou ke mně chodí lidi, kteří mají tuhle výzvu, nebo problém, že se stydí, a nebo jim někdo v minulosti řekl, že neumí zpívat a tak nezpívají vůbec. Jejich schopnost se vyjádřit hlasem pěvecky se v nich zadrhla, protože zpívat je obrovsky intimní. A člověk se tam vždycky odhalí.
Většinou se tohle stává v dětství. Přicházíme přirozeně na svět s tím, že zpíváme, zvučíme. Máme otevřený, svobodný hlas. A ve chvíli, kdy jsme v téhle velké otevřenosti, jsme sami sebou, halekáme nebo zpíváme a dospělý člověk, kterého považujeme za Boha, nám řekne, že jsme špatně, tak se jednoduše zavřeme. Protože potřebujeme a chceme být přijatí, patřit do smečky.
Ale ta bytostná touha zpívat, nebo se zvukem vyjádřit, tam stále je. A takoví lidi ke mně chodí nejčastěji. Ví, že zpívat chtějí, ale mají pocit, že jsou špatně. A chtěli by být dobře. To, k čemu je směřuji, není to, aby se naučili to dělat dobře, ale aby zjistili, že tady neexistuje dobře nebo špatně.
Existuje tedy vůbec něco jako falešný zpěv?
Ta kategorie existuje. Já už jsem si ale toto označení v sobě smazala. Už neškatulkuji. Jediné, co je pro mě bernou mincí je, jestli je tam opravdu dotyčný přítomný se svým obsahem, se svými aktuálními příběhy, a jestli je ventiluje, nechává proudit ven. Ve chvíli, kdy se tohle děje, tak je pro mě úplně jedno, zda by to někdo označil za falešný zpěv, nebo čistý.
Klíčové je podle mě učit se cítit svoje tělo, svůj hlas ve svém těle. To je fyziologie, žádné ezo. Vnímat, co se v nás odehrává. Když jsme se sebou ve spojení a neodpojíme se ani při zpěvu nebo při mluvení, tak se dřív nebo později stane, že hlas dosedne na svoje místo. A falešné zpívání je toho pravý opak.
Je tedy rozdíl, jestli si zpívám potichu někde sama ve sprše, anebo když zpívám před lidmi, protože tam probíhá dávání a přijímání. Je to tak?
Rozdíl vnímám hlavně v tom, že když je u toho někdo další přítomen, vystavím se pocitu rizika z hodnocení. Hodnotíme všichni, je nám to prostě vlastní a je to za mě v pořádku. Teď jde samozřejmě o to, jestli hodnotíš nebo soudíš. Vnímám to tak, že je pro nás velkým přínosem vystavovat se tomu v bezpečném, nesoudícím, prostředí.
A proč?
Abychom se učili pouštět tu přehnanou sebekontrolu, která náš hlas hodně svazuje a omezuje. A taky proto, abychom svůj hlas mohli víc osvobodit.
Víc se pak přijmeme?
Přesně tak, nechat se přijmout druhými ve chvíli, kdy se vyjadřuji hlasem, je obrovsky léčivé. V minulosti se nám stával pravý opak. A my to i skrze hlas můžeme proměňovat. To se může dít jen v interakci s druhými.
Pokud se ale nevydám na cestu zpěváka, nemám tolik příležitostí být u přijímačů mého zpěvu.
Za mě tohle začíná v rodině. I když to pro nás může být v dospívání a v dospělosti nejméně komfortní, zpívat mezi nejbližšími. Ale zpívání v rodině je základ. A málokdo z nás to v dětství zažil, což je i důvod, proč všichni málo zpíváme. Ten vzor nám chybí. Dřív se zpívalo pořád a všude, nikdo neřešil, jestli je to čisté, nebo falešné. Prostě se zpívalo. Byla to běžná součást života.
Co se v nás odehrává, když zpíváme? Jaké účinky na nás zpěv má?
V té rovině fyziologické se nám začnou vyplavovat hormony, jako jsou serotonin, dopamin, endorfiny. A klesá stresový hormon kortizol. Celé tělo se uvolňuje i tím, že se skrze zvuk, rozvibruje. Oživuje se nám taky mozková činnost.
Pak je tam ještě za mě takové kouzlo, které si nechci nechat vzít a mám pocit, že se stejně nedá vědecky vysvětlit. A to je právě to propojení s náma samotnýma, které se může odehrávat, když zpíváme. A odehrává, pokud to dovolíme.
Napojení se na nějakou hlubinu v nás, tohle zpěv umí. Uměli jsme to jako malé děti. I proto si děti tak často zpívají a broukají, protože se tím vrací sami k sobě.
Tu schopnost máme pořád i my, jako dospělí, jenom je zaházená bordelem, který jsme potkali na své životní cestě.
Ale asi je důležité nezpívat z krku, jít hlouběji.
Přesně tak. Ideální je představa, že zpíváme úplně celým tělem, což se samo o sobě fyziologicky neděje, ale pravda je taková, že opravdu umí vibrovat celé tělo.
Když zpíváme jenom krkem, je to hodně svazující, oblast krku je malá. A když mám představu, že hlas vychází jen z tohohle místa, tak se přirozeně stane, že začnu hlas tlačit ven. Protože ta cesta odsud je poměrně úzká a krátká.
A existuje taková přímá úměra, že tam, kam se nadechnu, tak odtud vychází můj hlas.
Dech je alfou a omegou. Pokud chci, aby ze mě volně a svobodně proudil můj hlas ven, tak ideální nádech je hluboký, směrem dolů. Je možné ho zacítit až pánevním dnu. I proto je tak důležité nezůstávat pocitově jenom v krku.
Kromě zpěvu se zabýváš i hlasovým projevem. Jak s tím jde pracovat? S čím za tebou můžu přijít?
Ten základ je stejný. Aby byl hlas ukotvený v těle. Abych byla já ukotvená v přítomnosti.
Potřebuji si být vědomá fyzické roviny, abych si mohla se svým hlasem hrát. Abych s ním měla kontakt. Protože ve chvíli, kdy jsem mimo tělo, hlas jen tlačím ven. Jedinou kontrolu pak nad svým hlasem mám tak, že ho slyším zvenku. Tam už se ale takřka nedá ovlivnit. To, co ovlivnit můžu, je to, jak ho vnímám ve svém těle. Tady, v přítomnosti. Třeba tím, že si uvědomím, jak jsem celá stažená. Že jsem ve strachu, v trémě. Tím hlasem jsem v tuhle chvíli já a tohle vše prožívám. Díky uvědomění si můžu s hlasem hrát, můžu ho zesílit, nebo rozšířit.
Když jsem tedy víc ve svém těle, tak jsem méně nervózní?
Tam je zásadní to uvědomění si, jak jsem na tom. Přiznám si, že jsem fakt nervózní. A to vyšle signál mému nervovému systému. “Ona to ví, je to dobré, můžu přestat vysílat signály ohrožení”. A celé tělo se uvolní, mám víc prostoru se nadechnout a uzemnit se.
U zpívání je ještě přidružené to kouzlo, o kterém jsme mluvili, a které má schopnost nás víc propojovat s druhými, probouzí v nás touhu se sbližovat. A ta naše tělo a náš hlas taky ladí.
U mluveného projevu víc používáme hlavu, což nás do určité míry omezuje. Ale je skvělé to trénovat a umět sebe vyjádřit. Ujasnit si, co a proč vlastně vyjádřit ve skutečnosti chceme. Protože mnohdy to není totožné s tím, co v danou chvíli říkáme.
Myslím, že jsi teď nejednoho člověka nalákala na to, aby se na svůj hlas víc podíval. Třeba právě s tebou. Jaké možnosti konkrétně nabízíš?
Nabízím jednak individuální lekce a pak skupinové workshopy tady v Poberouní a v Praze.
Ty bývají buď na jeden den, nebo jsou to cykly několika setkání.
Teď nejbližší bude jednodenní workshop v Letech u Dobřichovic, v prostoru V Tůních 23.5 a potom 6.6. v Praze.
Jak to přesně probíhá?
Jeden na jednoho jsou hodně individuální. Vycházím z toho, s čím člověk přichází. Vždycky si na začátku s lidmi povídám. Pak se dostáváme do těla různými metodami a technikami. Uvolňujeme se v těle. Potom tělo aktivujeme, aby hlasový aparát ožil a s tím se prolne záměr, se kterým klient přišel. Nemusí se týkat hlasu, ale my ho do hlasu dáme. Třeba do zvučení beze slov, nebo do písně, se kterou přijde, nebo ji společně vybereme.
Na hlasových workshopech je to hodně podobné, ale jiné v tom, že je to skupina. Vznikne velmi podpůrné pole, které je pro určitou práci úplně nezbytné. Některé věci proměnit nebo odbavit v jednom člověku nejdou. A zrovna tohle mě teď hodně plní pocitem smyslu.
Také se věnujeme tělu. Tomu samotnému procesu, jak v nás hlas vzniká, aby si to účastníci osahali, aby to ucítili a prožili.
V další části si hrajeme se záměrem. Záměr ladí naše tělo. Záměr, se kterým jsme v souladu, přiměje tělo, aby pracovalo v náš prospěch.
Dám příklad. Přijde za mnou manažer z korporátu a trápí ho, že nemůže zesílit svůj hlas a že neutáhne svou zasedací místnost. Potřebuje vzbuzovat autoritu, ale on piští. Dostaneme se k tomu záměru, co v daný moment potřebuje prezentovat. Jestli je s tím v souladu. A to je často kámen úrazu, protože se někdy stane, že prezentuje něco, co ho vlastně nezajímá, nebo mu dokonce nepřijde dobré. To je patová situace, protože jeho tělo se automaticky zamyká, a s ním i hlas. A na to je technika krátká.
Co takovému člověku poradíš?
Obecně ho směřuji k tomu, aby si na každé prezentaci našel, nebo do ní propašoval, něco svého, co s ním rezonuje. Nebo jdeme po motivaci, proč chce mít vlastně tuhle práci, aby si to zvědomil a tím se se sebou, a svým hlasem, víc spojil.
Už když jsem začala kdysi učit v ZUŠkách, jsem pochopila, že záměr a příběh člověka je to, co ho nejvíc probouzí. Právě to nám hlasový aparát aktivuje nejvíc.
S čím za tebou klienti nejčastěji přicházejí?
Často jsou to lidi toužící zpívat, vyjádřit se svobodně svým hlasem, ale z nějakého důvodu jim to nejde. Ten nejčastější důvod je přesně ten, že je v dětství někdo v projevu omezil nebo jim to třeba zakázal.
Profesionální zpěváci za mnou často přicházejí s tím, že je přestává bavit zpívat.
A co se s tím dá dělat?
Jim se tam ztrácí jejich aktuální příběh. Zpívají písně a skladby, tak, jak to mají naučené. Zpívají technicky skvěle, ale začne to být pro ně stereotypní, zautomatizované. Mají jeden koncert za druhým a je pro ně těžké ustát si být tam pořád za sebe. Pokaždé si zvědomovat, s čím jdou na jeviště. To je výzva.
Co by sis na svojí cestě dál přála? Máš nějaké cíle, vize?
Rozhodně pokračovat v tom, co dělám. Prolínat se u toho s lidmi.
To, že mohu někomu prospět a on v té vzájemné interakci prospívá i mně, je pro mě v životě čím dál větší a mocmě to naplňuje. Je to mojí opravdovou vášní.
Také mám přání najít malou skupinku muzikantů, se kterými bych zpívala a vystupovala. Studovala jsem klasiku a mnoho let ji zpívala, to se teď mění, otevírají se mi jiné hlasové možnosti.
Co bys chtěla zpívat?
Přeji si zpívat svoje písně. Ale k tomu jsem se ještě takřka nedostala. Zatím chci zpívat písně, které mě oslovují, které mi dělají dobře, a které si zpívám doma i veřejně, když mám tu příležitost.
Kdybys měla lidem předat jednu věc, kterou jsi díky hlasu pochopila o sobě nebo o životě, co by to bylo?
Pro mě je to nejvíc to, kolik poznání ke mně samé plyne skrze můj hlas. V tom je velká síla. Skrze to, že se vůbec vyjadřuji hlasem nebo zvučím.
Ten zvuk sám o sobě pro mě teď asi nese nejvíc. Nechávat ze sebe vycházet nějaký zvuk. Divoce. Tady a teď. Můžeš zvučet minutu, ale i deset minut. Chvíli trvá, než vypneš hlavu a jen ze sebe necháš proudit zvuk. To je prožitek, při kterém mi přichází nejvíc informací a skrytých zpráv o mně samé. A to bych přála zažívat každému.
Rozhovor: Anna Hau
