Tadeáš Jindra

Tedovo brašnářství

Poprvé jsem Tě viděla a objevila na Design Marketu na Karlštejně.

Vzpomínám, jak jsem se nemohla hnout od stánku, kde jsi prodával a stále dokola obdivovala jednu koženou hnědo-žlutou peněženku a přemýšlela, zda na ní mám.

Tvoje kožené výrobky byly mou láskou na první pohled.

Když jsem začala připravovat Srdcaře, věděla jsem, že Tě tam musím mít. Že jsi úplně ukázkovým příkladem srdcaře, který pro svou práci, tvorbu hoří.

Návštěva v Tvé maličkaté dílně byl jak takový vstup do kouzelného světa a pozorovat Tě při práci, bylo pohlazením, takový klid a soustředěnost z Tebe vyzařovala, že jsem pomalu i zapomněla fotit a pak najednou už byl pásek hotový a my jsme dopili čaj.

Nyní čekám na deník od Tebe. A nemohu se dočkat.

Vím, že to bude srdcovka.

Děkuji, že jsem mohla a že mohu. Být blízko vše té krásy, kterou tvoříš.

Jak jsi se ke kůži dostal? Kdy jsi ji a náčiní na její zpracování držel poprvé v ruce a co pro Tebe kůže jako taková symbolizuje?

Ke kůži jsem se dostal po armádě když jsem chtěl začít dělat něco rukama, nejdříve mě napadl truhlář, ale k tomu potřebuješ prostor, drahé stroje a to já neměl. Poprvé jsem se s nástroji na kůži potkal na kurzu pro chlapy Quo Vadis, který jsem nějakou dobu spoluorganizoval poté co jsem ho absolvoval. Nevím jestli kůže pro mě něco symbolizuje, mám to v Hlavě jako super materiál s krásnou strukturou. Je to spíš o tom řemesle než o kůži samotné.

Která část tvorby, procesu, je Tvému srdci nejbližší?

Napadají mě rovnou 3. Je to odhranění kůže hranořízkem (to je takový nůž na hrany). Když je dobře nabroušený tak se to dělá krásně. Pak tam musím určitě zařadit šití. Když se šití povede tak je to krásné. Jak jsou ty stehy pěkné rovné, to mě moc baví se tím kochat. Poslední je leštění hran kdy se celá tvorba završí a je hotovo :). 

Měl si někdy okamžik, kdy jsi věděl, že musíš jít za svým srdcem, tvořit skrz něj, ale bylo to sakra těžký?

Jasně že měl. Mám je furt. Mám pocit, že když dělám něco srdcem tak to chci dělat pořádně a je to skvělý, ale je to občas i dost otravný. Jakože když se ti něco nepovede tak bych se na to asi mohl vykašlat, ale já to musím udělat znova. Nebo když něco těm lidem slíbím, tak se to snažím dodržet. Většinou to musím dělat po nocích v zimě v dílně, kde nemám topení. Celkově to nevydělává tak, jak bych chtěl, ale dělám to stejně dál. Občas se z toho vytrácí ten jasnej záměr si to užít a stává se z toho povinnost. Nebo mě to prostě přestane bavit a chci dělat něco jiného :). Je pro mě důležitý si říct, že to tak může být.

Rozhovor: Renata Pavlíková