Tak na tenhle rozhovor jsem se ALE těšila!
Nejen díky tomu, že konečně zase fotograf, kolega, soused.
Ale hlavně díky tomu, přesně jak vystihla Silva, že on je ten náš fotograf od Berounky!, s těmi nejkrásnějšími barevnými pohledy na Berounku, které jsem kdy viděla. A přitom tolik moc skromný kluk, že každé setkání s ním je pohlazení po duši.
Tome, veliká radost, že Tě teď máme mezi Srdcaři a na tu Tvou výstavu se už nemohu dočkat!
Fotograf od Berounky. Náš fotograf od Berounky! To je Tomáš Hejlek, jehož fotky určitě dobře znáte. Jsou plné hry se světlem a Berounky. Když s ním mluvíte, hned je vám jasné proč. On to tu miluje a je tu doma. Stejně jako je doma foťák v jeho rukách. Od 13. června se můžete jeho fotografiemi nechat okouzlit v Meandru. Tak si to nenechte ujít.
Pamatuješ si, kdy jsi držel v ruce foťák poprvé?
Pamatuju si, kdy jsem udělal první fotku. Bylo to jednou na dovolené v Řecku s mými rodiči. Půjčil jsem si od nich klasický kompakt a proti zapadajícímu slunci jsem fotil nějaké sloupy a dráty. Ten pohled mi přišel hezký, a tak jsem ho chtěl vyfotit. A vzpomínám si, že mi máma říkala, že z té fotky nic nebude, protože je to proti světlu. Ale já jsem se nedal (smích), byla v tom asi taková mírná rebelie a asi i díky tomu si to pamatuju.
A co ta fotka?
Ta fotka vyšla přesně tak, jak jsem si představoval. Bylo mi asi deset. V té době už se moje ségra učila fotit, takže jsem měl asi trochu ambici ji dohánět.
Takže sourozenecké soupeření?
To ani ne. Spíš mě zajímalo, co ségra dělá, a chtěl jsem to taky vyzkoušet. Ona je o sedm let starší, takže my už jsme spolu moc nebojovali.
Kdy ti došlo, že je to TO, co chceš dělat?
Asi s první zrcadlovkou. Tu jsem dostal do ruky, když se náš soused vrátil z Thajska, kde si koupil profi zrcadlovku s obrovským objektivem a asi na měsíc mi ji půjčil. Byli jsme kamarádi, jezdili spolu na skejtu a on se zeptal, jestli si to nechci vyzkoušet. A vím, že jsem mu to potom i řekl, že mě to fakt baví a že bych se tím klidně živil.
To byla digitální zrcadlovka?
Ano, digitální. Já jsem na analog vlastně skoro nefotil.
Ty jsi totiž hrozně mladej! (smích)
To jo (smích). Ségra ještě vyvolávala, ale já už jsem digitální generace.
A nechtěl si analog někdy vyzkoušet?
Já jsem to vyzkoušel. Jednou se mi dostala do ruky krásná analogová reportážní zrcadlovka. Měl jsem nápad, že budu chodit po Praze a budu fotit bezdomovce. Samozřejmě s jejich souhlasem. Prostě portréty. Tehdy jsem do toho investoval dost času a úsilí. Ale ve finále jsem zjistil, že ten film byl prázdný. Něco jsem tam špatně nastavil a film se neodvíjel. Když jsem si pro vyvolaný film přišel do foto Škoda, tak jsem se jim tam málem rozbrečel. Opravdu hodně jsem se tehdy na výsledek těšil. Analogová fotka je skvělá, teda když se povede (smích). Určitě bych se k tomu chtěl někdy vrátit a zase fotit na analog.
Co fotíš nejradši?
Nejčastěji se v průběhu času vracím k přírodním fotkám. To mě vždycky bavilo nejvíc i kvůli zážitkům, které se s tím pojí. Rád ale fotím i svoji rodinu a i ostatní lidi. Fotil jsem hodně koncerty, to mě taky moc baví, protože mám rád hudbu. A hodně mě taky baví experimentování se světlem na fotce. Pozorovat to, jak funguje slunce nebo i hvězdy a umělé osvětlení. Objevovat, jak světlo kreslí scénu, mě vždycky hodně zajímalo. Poslední dobou to moc nedělám, ale nastane čas, kdy se k tomu zase vrátím.
Je něco, co naopak nefotíš rád?
Určitě bych třeba nechtěl fotit bulvár. Ono sice focení je takové voyeurství, v určitém smyslu. Ale mám hranici, za kterou bych určitě nešel. A pak nemám rád kýčovité věci.
Ale příroda ty kýče často vytváří.
Ony to jsou kýče. Ale já se snažím mít na to filtr. Svůj vlastní filtr. Přistupovat k tomu trochu kriticky. Aby ve fotce byl ještě nějaký další zajímavý moment nebo přírodní úkaz. Něco, co kýči dá další příběh navíc. Často si kýče fotím jen tak pro sebe, zkouším si různé kompozice, dělám si rešerši prostředí. Občas i z toho vzniknou hezké fotky.
Máš oblíbenou denní dobu?
Určitě ráno. To je ale docela vzácné. Za prvé musí člověk vstát (smích). Za druhé se to ne vždycky povede. A pak když zapadá slunce. Ale záleží hodně na ročním období. Ono se to v průběhu roku dost proměňuje.
Chtěl bys, aby focení bylo to, co tě živí?
Vždycky jsem měl ambici se tím živit. A peníze mi to vydělává. Ale živit se jen tím, je dost složité. Hledám způsob, jak u focení nevyhořet. Protože to se myslím lidem děje. Teď u přípravy výstavy dělám rekapitulaci svého přístupu. Člověk často dojde k tomu, že fotí častěji pro někoho než pro sebe. A tam pak podle mě dochází k vnitřnímu souboji a přehodnocuješ, jestli tě to ještě baví a kolik jsi ochoten obětovat ze sebe lásky k focení pro tu práci jako takovou.
Ty jsi druhým povoláním grafik.
Ano, to je pro mě taky oblíbená práce. Takže nemám problém s těmito dvěma profesemi žonglovat. A když se mi jednou povede být na vyšší úrovni, co se týče focení krajin, určitě budu rád.
Chtěl by si být tedy krajinář?
Já si příliš neškatulkuju to, kam se chci dostat. Já prostě jdu za světlem (smích).
Jakou část procesu vzniku fotky máš nejradši?
Ten proces je příjemně vyvážený. Začíná to prvotním vzrušením, kdy cítíš, že by si měl jít ven
a fotit. Doufáš, že něco „chytneš“. Pak, když už se ten moment děje, když se děje něco neobvyklého, to je pro mě nejsilnější. Jsou v tom velké emoce a velký adrenalin. Když se to daří, je to hodně výrazná část focení. Když se to nedaří, zase tě to učí vyrovnat se se zklamáním a jinými emocemi. A pak je ta „odpočinková“ část, kdy si sedneš k úpravě fotek v počítači. Když se fotky povedly, tak je hodně příjemné nad nimi sedět a hrát si z postprodukcí. A když se to třeba nepovede, tak si z toho nic moc nedělám. A pak přijde ta poslední část, kdy si honíš validaci na sítích (smích).
Jak fotky upravuješ?
Já říkám, že digitální fotka se musí trochu poničit, aby vypadala hezky. Protože fotce z digitálního foťáku musíš dodat duši v počítači.
Je z tebe cítít láska k focení!
Rozhodně doporučuju focení jako koníček. Protože jakmile se naučíš pracovat se zklamáním, když se to nedaří, a nějak se přes to přeneseš, tak všechny fáze focení jsou ohromně obohacující. Soustředíš se na přírodu a na detaily a to může pomáhat, když jsi zahlcenej.
Jsi po delší době Srdcař – starousedlík. Co tě tu udrželo?
Asi moje lenost (smích). Já tu mám kořeny tak hluboko, že se mi nikam jinam nechce. Jsem tu spokojený. A viděl jsem tu příležitost pro spokojený a jednoduchý život. Neměl jsem v životě potřebu hledat něco víc. Nakonec jsem o tom přesvědčil i Aničku (Tomášova žena, má květinovou farmu Tři kvítka) a žije se nám tu krásně.
Co tady máš nejraději?
Rozhodně je tady skvělá komunita. Mám tu přátele. Když potkávám lidi, se kterými jsem třeba chodil do školky nebo je znám i odjinud skoro celý svůj život, dodává mi to pocit, že jsem tady doma.
Rozhovor: Silvie Holečková
