S Verunkou jsem se potkala skrz kameru. Natočila nám vůbec nejkrásnější rodinné video, které jsem kdy viděla a i po pár letech s holkami doma vzpomínáme, jaký to byl s ní zážitek, když nás někdo takhle jemně, láskyplně a přitom nenápadně točil.
Její způsob vnímání a vidění světa je mi tolik blízký, že kdybych se od foťáku chtěla hnout do pohyblivých obrázku, jednoznačně ona by byla ta, za kterou bych si šla pro radu. Emoce, přirozenost, jednoduchost, citlivost.
Před pár dny jsem dokončila koučinková sezení spolu s ní. A opět, nemohla jsem si vybrat lépe.
Veru, děkuji, že jsi taková, jaká jsi, a že mohu být nejen Tvou sousedkou.
Veronika je obdivuhodná multifunkční žena, která vystřídala hned několik profesí a stále víc míří k tomu, co jí dává největší smysl. Od korporátu se dostala k zachycování života lidí a nyní jim i naslouchá. Vedle toho i zpívá a píše vlastní blog.
Předně, děkuju za takový úvod. Dovedl mě k otázce, jestli jsem obdivuhodná? Na první dobrou si tak nepřipadám. A tak po koučovsku vrtám o trochu hlouběji a ptám se sama sebe, co na sobě obdivuji?. A jo. Je toho dost. Jen jsou to věci, které moc nejdou vidět navenek, i když občas prosáknou ven. Tak děkuju za tohle znovuuvědomění.
Veroniko, právě jsi spustila svůj nový web a s ním se vydáváš na trochu novou profesní dráhu v roli koučky. Jaká témata ke koučování tě lákají? K čemu bys pozvala svoje potenciální klienty?
Mě lákají všechna ta témata, která lákají moje klienty, protože pokud je to jejich téma, pak to znamená, že mají motivaci, a s tím se dá skvěle pracovat, tak, aby se člověk reálně někam posunul.
Mým úkolem nejsou žádná doporučení měl/a byste, koučové neříkají lidem, co mají dělat, s takovou domněnkou se setkávám bohužel poměrně často. Ale koučování je specifická dovednost i umění. Je to kombinace velké dávky empatie, autentické osobnosti kouče, jeho životních zkušeností a především koučovacích technik, které se, pravda, může naučit skoro kdokoliv. Z mého pohledu však právě ta kombinace vytváří kvalitu kouče. Za mě osobně je základ v kvalitním výcviku. Já jsem si vybrala ten nejlepší, co u nás v ČR jde najít. A mrzí mě, že už skončil. Byla to jedna z nejlepších investic, jakou jsem kdy udělala, ostatně jako všechny investice do vlastního rozvoje. Mě baví, že v průběhu i na konci každé spolupráce s klienty vidím reálný výsledek, dává mi to velký smysl, bez ohledu na téma, se kterým klient přichází. Tak to mě láká nejvíc, ta reálná změna, které můžu být svědkem bez ohledu na téma.
Pozvala bych je k zastavení se v čase, který se zdánlivě pořád zrychluje. K tomu, aby si položili pár dobrých otázek a dali si čas na ně odpovědět. Co si přejí v životě zažít? Při jakých příležitostech zažívají radost anebo pocit spokojenosti a jak často si je dopřávají? Je něco, co se chtějí naučit? Také bych je pozvala k tomu, aby se zamysleli nad tím, jaké jsou jejich cíle? Co v životě chtějí? Je jen malé procento lidí, kteří si dává rozvojové cíle. A ještě menší procento těch, kteří se k těmto cílům vracejí a sledují svůj vlastní pokrok. A to je také součástí koučování. Tento samotný fakt mě dostává do spolupráce se zajímavými lidmi. Je to práce klientů především, která vyžaduje odvahu, stojí čas, peníze, úsilí, ale ten výsledek mi často bere dech. Bere mi dech, když slyším, jak se jim daří konečně se naučit něco, co už léta odkládají. Když se jim najednou daří zrealizovat to, co si už dlouho přáli, ale sami při opakovaných pokusech selhávali. Když docházejí k novým aha momentům, když se jim zkvalitňují vztahy. I když vidím úlevu v momentě, kdy mají pocit, že se někde ztratili, potřebují si utříbit priority a v rámci naší spolupráce najednou mají jasněji. Tak k tomu bych je pozvala, aby si dali prioritu, čas i prostor pro sebe, promysleli si, co v životě doopravdy chtějí. A aby si našli někoho, kdo jim na té cestě bude průvodcem, protože podpora je v dosahování rozvojových cílů k nezaplacení. Zvyšujete tak svou pravděpodobnost, že tam dojdete, nejdřív je ale fajn vědět, kam chcete dojít a to je také téma do koučování.
Proč se vůbec máme nechat koučovat a jak to u tebe bude probíhat?
Nemáte se nechat koučovat. Není to povinnost. Můžete si však najít kouče pro spolupráci na vlastním rozvoji anebo na něčem, co víte, že dlouhodobě chcete, ale samotnému se Vám nedaří docílit. Koučovací proces je především práce klienta. Nefunguje, když někdo řekne „měl by jsi si najít kouče“. Ta motivace musí přijít od klienta. Že si řekne. Jo, já chci kouče. Anebo já to chci zkusit. S tím pak jde pracovat, protože jedinou kontraindikací pro spolupráci s lidmi je absence motivace. S koučem jednoznačně zvyšujete svou pravděpodobnost dostat se z bodu A do bodu B. A pak tam taky máte někoho, kdo kromě toho, že prošel profesionálním výcvikem a umí používat koučovací techniky k tomu, aby vám pomohl se dostat tam, kam chcete, tak vám celou dobu upřímně fandí, protože on touží po dosažení cíle spolu s vámi. A to, že se to daří, je velmi naplňující pro obě strany. Samotné splnění cíle za mě není to hlavní, co klient získává vstupem do koučovacího procesu. Primární je důvěrný vztah, ve kterém jde růst a naučení se do jisté míry sebekoučování, které už pak máte v sobě napořád i pro jiné životní etapy.
Probíhá to tak, že začínáme nultým setkáním ke zmapování témat, která člověk aktuálně řeší a osahání možností, na kterých jde pracovat. Někdy se stává, že téma, se kterým klient přichází není do koučování, ale do terapie, v takovém případě rozdíl klientovi citlivě vysvětluji a mohu mu kontakty na psychoterapeuty předat. Pokud ale téma do koučování je, pak má klient týden na rozmyšlenou, jestli do spolupráce chce jít. Na začátku je tedy důležité určit si, kam chcete dojít, a za jak dlouho. Co má být výsledkem koučování. Musí to být reálné, konkrétní, musí to jít poznat, že se vám to podařilo. A tohle je moje práce, pomoct klientovi najít odpovědi dobře kladenými dotazy. Jako kouč pomáhám svým klientům si cíl nastavit. Vydefinování cíle, zabere jedno až dvě setkání, a pak s klientem domlouváme počet setkání, která jsou vždy na 60min v rozestupu 1-3 týdnů a je jich cca 5-10, podle typu zakázky. Na konci rekapitulujeme, co vše se za naší spolupráci podařilo a to je vždy kouzelný čas, ohlédnout se zpět a vidět, kolik se toho podařilo.
A jak probíhá tvůj koučing v lese? Čím je specifický krom toho, kde se odehrává?
Můj koučink v lese je specifický tím, že nejde o řadu 5-10 setkání v délce 60min a rozestupu 1-3 týdnů, jak je tomu u běžného koučování, které nabízím především. Koučovací procházky v lese jsou tu pro případy, že potřebujete nějakému tématu věnovat větší pozorost, než je 60min a potřebujete to probrat ze všech stran, udělat si jasno v nějakém tématu. Nebo když se chcete v životě zastavit. Taky když je toho na vás moc a potřebujete získat nadhled anebo směr dalších kroků. Když vcházíme do lesa, ptám se svých klientů, s čím by chtěli z lesa odcházet, tedy máme cíl našeho setkání. Kromě pobytu a pohybu na čerstvém vzduchu, přírody, která je blahodárná v každém počasí, vytvářím prostor pro kvalitní debriefing. Ze zpětné vazby klientů vím, že jim to hodně pomáhá, když třeba řeší nějaký pracovní nebo osobní problém anebo zvažují nějaké rozhodnutí, změnu nebo si potřebují uzavřít nějakou životní etapu a přesunout se do další, pak tahle koučovací procházka funguje i jako pomyslný přechodový rituál. Nerada bych, aby koučování bylo zaměňováno s terapií, není to terapie, ale vím, že klienti říkají, že kombinace lesa, dostatku času i prostoru pro sebe, empatie z mé strany i dobře kladených otázek, má pro ně až terapeutický přesah.
Na svém webu píšeš, že „naše cesta ke spokojenému životu může začít právě tady“. Jak to umíš zařídit?
Neumím. Nemyslím si, že to kdokoliv dokáže pro druhého zařídit. A pokud ano, pak jen dočasně anebo závisle v čemž postrádám svobodu i udržitelnost. Věřím, že si spokojený život může zařídit jen každý sám pro sebe. Nemusíme na to ale být sami. A ta cesta může začít na mém webu, protože se může dočíst třeba jaký je rozdíl mezi koučování, terapií a mentoringem a může začít jeho rozhodnutím, že to je cesta, kterou chce zkusit. Někdy člověk jen ví, že není úplně spokojený s tím, jak se má, ať už v pracovní anebo osobní rovině a já vím, jak mu pomoct se v tom zorientovat s tím, že všechny ty odpovědi, zná on sám nejlíp. Na koučování se mi líbí, že hledá, co můžeme udělat teď. Dívá se víc na přítomnost a taky směrem do budoucna. Jak žijeme teď a jak chceme náš život žít?
Před koučováním jsi se věnovala hlavně videu. Stala jsi se dokonce jednou z nejpopulárnějších kameramanek svatebních videí, dělala jsi i rodinná videa a časosběrné dokumenty. Obecně se tvou tvorbou docela prolíná téma rodina. Jak jsi se k točení dostala? A hodláš se mu vedle koučování věnovat dál?
Plánovali jsme svatbu. Tehdy jsme viděli video od jednoho kameramana. On u nás začal natáčet v té době svatební videa na zrcadlovky, díky kterým videa vypadala filmověji a byl v té době jednoznačně nejlepší. Chtěli jsme video od něj, náš termín bohužel nemohl. Hledali jsme dál a nenašli. Dívala jsem se na nabídku tehdejších kameramanů a říkala jsem si „no to bych snad sama natočila líp“. A tak jsem si pořídila první zrcadlovku a začala, tehdy s mým mužem, který mi pomáhal, natáčet. Netušila jsem, kolik práce to obnáší. Kdybych věděla, co mě to všechno bude stát, tak se na to rovnou vykašlu. Ale bavilo mě to. Kdybych znovu začínala, investovala bych víc než do techniky do někoho, kdo mě to naučí. A to teď dělám. Učím, jak natáčet a stříhat videa bez všech těch složitostí, který jsem si musela tehdy prošlapat, i když netvrdím, že je to jednoduchý. Tedy u videa zůstávám, svatby už netočím, zaměřuji se teď na rodinná videa, eventy a časosběrné dokumenty pro soukromé klienty. Nechávám si jen spolupráce, které mě baví, dávají mi smysl a jsou dobře zaplacené.
Zajímají mě tvoje časosběrné dokumenty. Jak se dá taková tvorba naučit, pokud to nestuduješ? Vím, že točení navíc sama jako lektorka učíš?
Stejně, jako k těm svatebním. Prostě jsem skočila do vody a začala plavat. Taky možná znáte někoho, kdo má sice vysudováno, ale to z něj profíka neudělalo? Myslím, že je důležitý talent, zásadní je jeho rozvoj, a taky výdrž překonat překážky. A to jde i bez titulů. Když uvedu konkrétní příklad, pak jsem na střední do čtvrťáku už skoro nechodila, protože jsem v té době žila se spolubydlící v Řevnicích, měla práci na půl úvazku a v ní se učila mnohem víc, než za celou střední školu. A i když mi střední přišla celkem ztráta času, pak o to víc teď vnímám, že jakákoliv investice do vlastního rozvoje, patří mezi ty nejlepší, které jsem kdy udělala a stále dělám. A videotvorbu školím moc ráda. Dovedla mě i ke koučování. Zjistila jsem totiž, že to čím při procesu učení se nové dovednosti procházíme, je mnohem víc, než jen o videotvorbě.
Jak bys ve své tvorbě definovala svůj styl? Co je pro tebe důležité ve videích zachycovat?
Autentický, upřímný, citlivý, emotivní. Ráda zachycuji lidi, atmosféru, to, co je, jak to je. Miluju emoce, to jak jsme každý originál i zachycovat zdánlivě obyčejné okamžiky. Je mým úkolem klienty provést natáčením tak, aby se u toho cítili dobře. Vždycky je to určitý diskomfort, a já jsem také raději na druhé straně foťáku než před objektivem. Ty pocity znám a vím, jak s tím pracovat, tak, abych mohla zachytit přirozenost. Vždycky mě těší, když ve zpětné vazbě dostávám „tohle, jsme my, tohle přesně jsme my“.
Pokud se jako rodina rozhodneme nechat se od tebe natočit, na co se máme připravit? Jak tvá práce probíhá?
Na to, že přijedu na návštěvu s foťákem. Prvních pár minut si spolu dáme kávu/čaj, budeme si povídat. Vždy připomenu pár základních věcí, které pomohou nastavit průběh natáčení tak, že může být přirozený. Vysvětlím proč se po té, co kávu dopijeme, stanu tichým pozorovatelem, co skoro nemluví. Až teprve pak vytáhnu postupně foťák a tu a tam začnu natáčet. Je pro mě ale důležité nejdřív navázat vztah. Když přijíždím do rodiny s dětmi, mluvím vždy nejdřív s rodiči. Děti tak mají možnost mě navnímat. Jsou velmi citlivé a když vidí, že maminka s tatínkem jsou se mnou v pohodě, je velká pravděpodobnost, že se mnou taky budou. Často se ke mě jdou děti v rodinách i potulit nebo se mnou ty starší chtějí něco sdílet, něco mi ukázat. Velmi si těchto momentů vážím, protože je to pro mě zpětná vazba, že mi věří. A myslím, že pro to mají důvod, nikdy je totiž do ničeho nenutím. Ani do úsměvu. Ani udělej, ukaž apod.. Jen tam jsem a pozoruji. Díky tomu, se mi po čase, když si zvyknou, že natáčím, podaří zachytit krásné autentické okamžiky.
A v něčem má to rodinné video taky takový až terapeutický přesah. Člověk najednou vidí, co se mu povedlo. Že má to, po čem většina lidí anebo i on sám, vždycky toužil. Rodinu. Lásku. Domov. A to je bohatství, které někdy lidé díky videu vidí novou optikou vděčnosti. Rodinné video je taková investice, která roste na hodnotě s uplynulým časem. Čím delší doba od natáčení uplynula, tím hodnotnější vzpomínka je.
Co tě vůbec přivedlo k Berounce? Inspiruje tě tahle lokalita při práci nebo v životě?
Mě sem přivedlo, že jsem na té střední propadala z Aj a ze zemáku. Můj muž říká, že mám orientační smysl pro humor, což jsem tušila i já tehdy, že bude snažší opravit tu ájinu, než zemák, tak jsem si tu našla učitele angličtiny, pak i spolubydlící a díky tomu, že jsem během roku měla snad nejlepší ájinu na škole, tak i práci. Už tehdy jsem dle slov mojí maminky říkala, že bych tu jednou chtěla žít. A tak se mi to po několika letech v Praze a v korporátním světě podařilo. Pro mě jsou Řevnice domovem, místem snů. Inspirují mě místní lidi, příroda, řeka, sauna, Dřevák, housky od Pecků. I ty pitomý zpoždění vlaků. Naučila jsem se jezdit o hodinu dřív a tu hodinu, když mi zbude v Praze využívám pro sebe. Čas ve vlaku taky umím dobře využít čtením, psaním zápisků, posloucháním hudby, učením se nových věcí, to všechno mám ráda. Posledně mě inspirovala místní optika. Koupila jsem si na garage sale sluneční brýle za 20,-Kč. Vypadl mi z nich šroubek, a tak jsem se šla zeptat do optiky, jestli by mi je dokázali opravit, protože je mám ráda. Dali mi nový šroubek a pán mi ty brýle dokonce vyčistil do čistoty s jakou se od své novoty podle mě nesetkali. A nechtěli si nechat zaplatit. Chtěla jsem jim přinést aspoň čokoládu, ale pak jsem si říkala, že se víc odvděčím, když je s tím svým nadšením svého zážitku budu doporučovat a hlavně, že jakmile to bude aktuální, tak si u nich brýle koupím. Pochopila jsem důležitý princip. Že oni mi ukázali, že mi fakt pomohli. A protože jsem tuhle zkušenost měla, tak jsme byli připravení u nich teď investovat několik tisíc do nových brýlí. Myslím, že s koučováním je to podobné, že lidi nejdříve musí vnímat, že jim opravdu chcete pomoct.
Je něco, co nezaznělo a co by nemělo našim „sousedům od Berounky“ uniknout? Na co bys je chtěla pozvat?
Na koncert 2.11. v Řevnickém pivovaru. Ráda zpívám a budu tam s kapelou 4Kafky a zpěvačkou Lucií Soljakovou. Můžeme se tam potkat osobně.
A taky na výměnu bytu za dům. Vážně. Máme nádherný byt v centru Řevnic, ale je nám malý. Když by tu byl třeba nějaký důchodce, co by uvítal menší bydlení a žádnou práci kolem domu a chtěl takovou výměnu realizovat, pak by to byl zázrak, vím…no a na ty já věřím.
A taky Vás zvu k malému zamyšlení a rozloučím se otázkou. Na co se v blízké době těšíte? Čeština je v tomhle krásná a říká, že potěšení je stav, který následuje po těšení se. To nás naučil Radvan Bahbouh ve výcviku a je i vědecky prokázané, že má-li se člověk na co těšit, jednoznačně tak prospívá svému duševnímu zdraví a zvyšujete tím svou spokojenost. Někdy jedete na dovolenou a ani nevíte, na co konkrétně se těšíte. Pak uběhne a ani nevíte, že byla. Ale když si řeknete, kdy ta dovolená začíná? Kterým momentem? Na co konkrétně se těším? Pro někoho je to, když usedne do letadla. Pro jiného když si dá sklenku vína při západu slunce anebo když se moje nohy dotknou moře, každý ten moment máme jiný, ale když nastane a vy víte, že jste se na něj těšili, pak prožíváte v tu chvíli větší radost, kterou si tím zapisujete i do vzpomínek. A přispíváte tak k tomu, že z dovolené máte mnohem více vzpomínek a všimli jste si, že nějaká byla, že jste ji zažili. Na co se v blízké době těšíte vy?
Rozhovor: Anna Hau
