Zdeničku jsem poznala skrz hudbu a díky tomu, že mi ji hned několik Srdcařů doporučovalo, že ona by mezi námi rozhodně měla být.
Setkání s ni, pro mě bylo setkání s ženou, která je plná hudby a respekt k dětem a k jejich dětskému světu z ní vyzařuje. Skrz naskrz.
Ať jsme v kavárně a nebo v jejím vlastním dospělém světě Kukačky.
Moc Ti fandím, Zdeni.
Žen, které rozjedou, nebo změní svou kariéru během mateřské dovolené, v posledních letech přibývá. Inspirací může být i Zdeňka Zechovská. To, co žije doma s dětmi, předává dnes a denně dalším rodinám. Učí je, jak mít hudbu ve svém životě a proč je to skvělé. Pokud neznáte volnočasový klub Kukačka, můžete to právě teď změnit.
Co je pro tebe hudba?
Je to nějaké sebevyjádření a štěstí v životě. Nebo nějaký zdroj štěstí, zdroj radosti.
Mám ji v životě úplně od malička. S narozením dětí jsem ji postupně začala vnášet do života celé rodiny. A tak jsem se dostala až do bodu, kdy mi plní každý den.
Co s námi hudba dokáže dělat?
Hudba lidi rozzáří. Je to dokázané i vědecky, že rozzáří skoro všechna mozková centra. Takže je dobré mít hudbu v životě. Hudba ovlivňuje naší náladu, emoce, paměť, motoriku. Snižuje stres a má taky sociální vliv, protože funguje jako univerzální jazyk, který nás všechny dokáže propojit.
I proto jsi otevřela volnočasové centrum Kukačka.
Kukačka funguje rok a půl, dva roky.
Nabízí skupinové kurzy hry na ukulele a kytaru, Hudbohraní pro rodiče s dětmi a individuální lekce kytary, ukulele a klavíru. Individuální lekce probíhají u mně v hudebně v Dobřichovicích. Na ukulele a kytaru učím já a na klavír k nám dojíždí lektorka.
Také pořádám víkendové workshopy na ukulele pro dospělé, pro začátečníky a mírně pokročilé. Jedná se o dvě neděle s rozestupem čtrnácti dní, aby mohl přijít nějaký progres. Je to takové seznámení se s nástrojem, rytmem a akordy. Přijde mi to jako skvělý koncept, ale nemám aktuálně čas to propagovat.
Co se odehrává na Hudbohraní?
Hudbohraní je objevování světa hudby, zvuků, tance a celého těla pro ty úplně nejmenší.
Ráda říkám, že se tam dotýkáme hudby, protože ty dětičky, už úplně od těch nejmenších, si můžou všechny nástroje, které tam přináším, vyzkoušet, osahat. Většinou pobízím i rodiče, aby na nástroje aktivně hráli. Rozdám jim třeba ukulele a řeknu jim třeba, kde co mají zmáčknout, aby šli dětem příkladem a aby si to taky sami zažili, jaké to je tvořit hudbu. asto k nám totiž přichází taky rodiče, kteří na žádné nástroje nehrají, a chtějí dětem nějakým způsobem hudbu zprostředkovat. Přichází s tím, že neumí zpívat, neumí hrát, nemají rytmus. Pak se do toho ponoří a najednou jsou se mnou schopní zahrát písničku a to je krása.
Rodiče jsou tedy aktivními účastníky kurzu.
Přesně tak. Občas také společně tvoříme hudební nástroje. Není to každou lekci, ale třeba jednou za měsíc si vytvoříme nějaký hudební nástroj, který si děti odnesou domů.
Třeba v zimě jsme tvořili rolničky.
Takže program je poskládán podle kola roku?
Ano, snažím se ty lekce tématicky obměňovat, reflektujeme různé svátky v oběhu školního roku a plus tam vnáším školková témata, třeba zvířátka, lidské tělo jako hudební nástroj, emoce. Vždycky se snažím, aby každá lekce měla nějaké témata.
Jak s dětmi pracuješ? Jaký k nim máš přístup?
Přistupuju k dětem individuálně a s respektem k tomu, v jaké náladě přijdou, jakou mají osobnost, jestli jsou stydlivější a potřebují být v náručí a trvá několik lekcí, než si na mě zvyknou. Nebo jestli naopak přijdou a okamžitě berou bubínky a bubnují.
Tím, že jsou lekce většinou do deseti dětí, tak je tam prostor pro to navnímat si každé dítě zvlášť a nějak pracovat s tím, jaká je nálada, atmosféra, jestli jsou unavené nebo naopak živé, jestli jsou to malinké dětičky, nebo jestli naopak přišla skupina, kde je víc větších dětí a ty menší tam už spíš kopírují to, co dělají ty větší.
Jak se to ve skupině dá dělat, pokud tam máš rozdílné povahy, když je někdo v tichosti, potřebuje pozorovat, a někdo zase výbušnější, akčnější?
Je potřeba to nějak improvizovat a balancovat, aby se vyřádily i ty, co potřebují ten velký hluk, tak i ošetřit ty tišší – třeba že si vezmou protihluková sluchátka, nebo třeba upozorním, že si můžou zacpat uši, případně odejít o kousek dál a nechat chvilku vyřádit ty, co potřebují hluk, musí si zabouchat a vyřádit se. A pak to zase nějak ztišit.
Co je pro tebe nejdůležitější, abys dětem při výucce předala?
Radost. Radost z té hudby, z toho, že ji dokážou nějakým způsobem tvořit, zpívat nebo hrát. Mít i nějaký vztah k nástroji a vytvořit si vztah k bytí v hudbě.
Ty sama hraješ na jaké nástroje?
Já hraju aktivně na kytaru, na ukulele a říkám, že fidlám na housle, protože jsem takový samouk, ale mě to hrozně baví. Taky hraju na klavír.
Proč je dobré s dětmi poznávat hudbu? Co jim může přinést?
Hudba je všestranně rozvíjí. U těch nejmenších pomáhá rozvoji řeči, rozvoji motoriky. Když si vytvoří vztah k hudbě v brzkém věku, tak to pro ně může být ve starším věku dobrým způsobem sebevyjádření, odpočinkem, smutkem i radostí. Může to být pro ně způsob usebrání se pomocí hudby, hudebního nástroje.
Jak můžeme jako rodiče děti vést k hudbě?
Pokud v některých rodinách třeba hudba není vůbec, neposlouchá se, nebo nezpívá se, tak takový jednoduchý způsob je vytvořit si společný playlist a pouštět si písničky, tancovat a zpívat společně. To je úplně to nejjednodušší, co může člověk udělat. Místo ticha, nebo místo televize si denně pustit písničky a společně s dětmi zpívat a tancovat.
Není potřeba umět stupnice a znát hudební teorie. Stačí se hudbou obklopovat.
Pokud už děti na něco hrají, jak je důležité pravidelně cvičit? Nakolik je důležitou součástí hry a učení se hudební nauka?
Stejně jako s každou jinou dovedností, je to i s hudebním nástrojem.
Když se člověk chce naučit hrát dobře, tak je potřeba trénovat. U těch malých dětí, tam vždycky říkám rodičům, že se nic nesmí přehánět, aby se jim to neznechutilo. Takže když si vezmou jednou, dvakrát za týden na pár minut nástroj do ruky, jsem spokojená.
Hudební nauka mi dává smysl – porozumět tomu proč, jak a co na tom nástroji dělám. A tomu můžu porozumět jenom když znám tu teorii. Ale jsou různé typy lidí, různé typy dětí. Některé děti jsou hodně zkoumavé a potřebují vědět, co je za tím, potřebuji vědět proč. A některé naopak, jim je to úplně jedno, nezajímá je to, nepotřebují to vědět. Tak s tím tak také pracuji. Některé děti jsou třeba víc analytické, takže ty noty mají fakt rády, zkoumají to. Některé zase naopak řežou ty akordy a rychle se učí rytmy a střídat akordy, ale teorie je vlastně nezajímá.
Co jsi dělala před Kukačkou, co jsi studovala?
Já jsem studovala francouzštinu. Studovala jsem jazyky a studovala jsem personalistiku. A pak s dětma přišla otázka, co budu dělat až trošku odrostou. Věděla jsem, že chci pracovat s dětmi. Bavilo mě to, takže jsem chtěla jít pracovat do školky, a když můj muž vyhořel a zkracoval si úvazek, tak jsem nastoupila do školky dřív, než jsem plánovala. Synovi byl tehdy rok a půl.
A při té práci paní učitelky ve školce jsem si uvědomila, že mě baví přinášet hudbu do kolektivu a hrát tam s nimi. Bavila mě i ta zpětná vazba od nich, že je to baví. A zároveň se mi začaly ozývat lidi, jestli náhodou neučím na kytaru nebo na ukulele.
A tak to nějak organicky vzniklo.
Působíš v řevnickém Fabiánku, v Dobříchovicích máš hudebnu a ještě jsi v Radotíně?
Ano, v Radotíně jsem pracovala jako paní učitelka a teď tam dojíždím jednou za měsíc na komunitní dopoledne pro děti a rodiče, kde se setkáváme, tvoříme, hrajeme, zpíváme. Potom tam mám kroužek ukulele pro školáky. Ještě dojíždím do Hlásku v Třebani, tam učím kytaru a ukulele. V neposlední řadě učím jednou týdně ve Lvím srdci (komunitní škola, pozn.red.).
To znamená, že máš obsazen komplet celý týden. Kolik máš teď studentů mimo Hudbohraní?
Na individuálních hodinách mám 12-13 studentů. Když teda nepočítám ty skupinové kurzy.
Jaké máš s Kukačkou plány do budoucna?
Byla bych ráda, kdyby získala nějaký vlastní prostor, kde by všechno mohlo být pohromadě. A líbilo by se mi, kdyby se k nám připojili třeba podobně smýšlející lektoři.
Ale zatím mám sama dvě malinké děti a ještě i manžel podniká, tak jsem ráda, že to roste pozvolně.
Rozhovor: Anna Hau
